Nevěsta Lucie: „Měla jsem vymyšlenou vesmírnou svatbu s prvky Malého prince. Láska, myšlenka jediné růže a padesát odstínů modré…“

Do těchto sluníčkových dní k vám přilétá zase trocha netradice. Lucie nás s jejím manželem odnesou na křídlech lásky rovnou do nebe. Přesně řečeno – do vesmíru! Budete se kochat fotkami, jejichž krása překračuje naši galaxii, hrát ruletu a dojde i na prasátka.

Jaké bylo vaše první setkání? Naše setkání proběhlo pro mě netradičně. Nikdy bych si nepomyslela, že bych mohla na skvělého kluka (a vážný vztah) narazit na místě tohoto typu, a to v jednom music baru. Prostě na diskotéce. I po letech se však vracím k tomuto dni a kroutím hlavou, jak se to vůbec poštěstilo. Ani jeden jsme tam neměli být. Já v té době měla ze zdravotních důvodů stanovený klidový režim, takže žádné ponocování a tancování nepřipadalo v úvahu. Jenže už to trvalo tak dlouho, že jsem přece jen vyrazila do víru města. On tento podnik (dodnes) nevyhledává, ale nechal se přemluvit kamarády. Uviděl mě na parketu a už to bylo. Tedy, na první rande si Tom musel počkat další měsíc, ale SETKALI JSME SE! 🙂

Jak a po jak dlouhé době jsi byla požádána o ruku? Čekala jsi to? To vím úplně přesně, protože žádost proběhla při „oslavách” našeho čtvrtého výročí, které jsme chtěli prožít na stejném místě jako to první – ve vánoční Vídni. Otázku, zda jsem žádost čekala, mi pokládalo hodně lidí od našeho zasnoubení a vlastně stále nevím, jak odpovědět. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Pár minut předtím, než jsme vstoupili na ruské kolo, se mě zmocnil zvláštní pocit, že by se to mohlo stát…

Ještě dva měsíce předtím se mě však ptala zasnoubená kamarádka, jestli bych se už také chtěla vdávat, a já tuto myšlenku zavrhla. Říkala jsem si, že termín stejně neovlivním (pokud jej necháváme v režii našich partnerů) a až to přijde, tak to přijde. To jsem ovšem netušila, že už má můj, dnes již „titulem”, muž koupený prstýnek.

Proč jste se rozhodli pro hvězdárnu? Přemítali jsme nad různými místy. Hlavními požadavky bylo, aby se místo vyskytovalo v Brně či blízkém okolí (s těžkým srdcem jsem sledovala krásné fotky vzdálenějších destinací…) a kapacita pro sto lidí. Ve druhém kole jsme si mohli dovolit řešit již to, co je našemu srdci blízké. S manželem jsme vyrostli nedaleko hvězdárny, ve čtvrti „pod kopcem”, často jsme na Kraví horu chodívali. Navíc jsem vyrostla na Star Treku a vesmír jako takový nás oba fascinuje, tak jsme nemuseli dlouho přemýšlet.

Co jste to pouštěli za video před obřadem? Rozhodli jsme se využít možnosti, kterou planetárium nabízí – velkou plochu k promítání a ochotu. Na hvězdárně nám nabízeli promítání „klasického” pořadu, což je skvělá věc, ale nechtěli jsme riskovat, že by se hosté moc zaposlouchali, ve tmě si třeba i pospali, a zapomněli, že přišli na svatbu. 😀 Pokusili jsme se tedy s našimi svatebními kameramany natočit „icebreaker” – video k uvolnění často nervózní atmosféry, jež před obřadem bývá. Během pár minut jsme se chtěli představit ve světle, ve kterém nás možná ne všichni znali, přivítat hosty a odstartovat… ke hvězdám?!

Udělali jsme si ze sebe legraci. Jeden o druhém jsme pronesli pravdivé prohlášení, které dotyčný z nás následně vykonal v ironickém provedení. Například muž řekl: „Lucka je skvělá hospodyňka, o všechno se postará.” Já: v županu, s turbanem na hlavě a viditelně bílou maskou na tváři. Posadila jsem se na gauč, nohy v růžových papučích nechala nahoře. Znuděně jsem pozorovala televizi a pilovala si nehty za doprovodu písně z Pretty Woman. Další výrok byl: „trávíme romantické večery”. Seděli jsme proti sobě a zapáleně hráli manželovu oblíbenou hru Magic the Gathering. A tak podobně. Snažili jsme se, aby video lidi pobavilo, ne aby je čímkoli pohoršovalo. Snad se nám to podařilo.

60 dní do svatby jsi změnila šaty. Jaké byly ty předtím a proč ses nakonec tak rozhodla? Předchozí šaty byly krásné, ale diametrálně odlišné. Měly 3/4 rukáv, protože bych nikdy neměla šaty bez ramínek! Ehm. Měly velkou sukni, jako pro princeznu. Vyžadovaly tudíž spodnici, které jsem se bránila a považovala ji za nutné zlo. Ani nevím, proč jsem se pro ně tehdy rozhodla. V té době se mi ty šaty zdály vhodné… Když jsem si je však s odstupem času zkoušela doma (to byla možná ta příčina a „chyba”), měla jsem pocit, že jsem holčička, která si zkouší maminčiny šaty. Jako kdyby mi najednou nesedly. Nevím, zda se mi změnila postava nebo jsem se jen, úplně jednoduše, v nich přestala cítit dobrě.

Když jsem se šla se svědkyní porozhlédnout po jiných, necítila jsem se „pod tlakem”, protože jsem měla, přinejhorším, v čem jít. Je to jako když jdete na přijímací zkoušky a už jste přijaté na jinou školu. Máte něco jisté a na nervech se to podvědomě dost promítne. Nikdy bych do sebe neřekla, že bych mohla jít v takových šatech. Ale jsem ráda, že jsem to s nimi riskla.Vyplatilo se! Vydržela jsem v nich až do konce, nic jsem neřešila a užívala si je. Princezna může být každá nevěsta, říkala jsem si. Já chtěla být spíš kněžna z neznámé galaxie, když už. Ale šaty utkané z hvězdného prachu se, alespoň v Brně, těžko shánějí. 🙂

V jakém stylu se nesla vaše svatba? Měla jsem namyšlenou vesmírnou svatbu s prvky „Malého prince”, jakožto cestovatele v něm. Láska, myšlenka jediné růže, hvězdičky, planety a „padesát odstínů” modré. Nebudu vám vykládat, od čeho všeho jsem upustila kvůli neproveditelnosti, finanční a časové nákladnosti a mé, slušně řečeno, pohodlnosti.

Nakonec jsem zhodnotila, že se nepotřebujeme za každou cenu vydávat za nějaký styl, hlavně, ať je to jednoduché, pěkné, elegantní a snad i trochu nápadité.

Co vše jste měli připraveno pro pobavení hostů? Měli jsme svatební noviny, omalovánky pro děti (později se ukázalo, že slouží i jako zábava pro dospělé) a polaroid. Během našeho focení pózovali kamarádce hosté na památku, a do deníčku nám k fotce vepisovali vzkazy. Opravdu skvělá věc!

Pasivním vyžitím byl „nostalgický koutek” s našimi fotografiemi „za mlada” a aktivně si mohli hosté vytvořit ty své v rádoby tematickém fotokoutku. Dále jsme měli tradičně první tanec, což se asi nedá považovat za zábavu, ale hosté se (nám) smáli, a házení kytice.

Dále vystoupil náš kamarád, stand-up komik Radek Petráš, se svým číslem. Asi největší vyžití přineslo hostům mobilní kasino, ve kterém mohli sázet jak na ruletu, tak na závod „prasátek”. Některé hosty však pobavilo I potykání mého tatínka s maminčiným druhým manželem, po kterém si vydrželi povídat skoro celý večer.

Jak to bylo s vaší svatební měnou? Svatební měna sloužila k účelu mobilního kasina. Na míru a k tématu nám ji zhotovil náš šikovný kamarád grafik, ostatně jako všechny svatební tiskoviny. Hosté tuto speciální svatební měnu nabyli a při sázení ji zdvojnásobili či prohráli. Sázky v ruletě padaly na šťastná čísla, na barvu a na vše, co je v ruletě zvykem.

Sázelo se také na zdatná a stále roztomilá prasátka, která běžela tak, že byste nevěřili, že jsou na baterky. Hádalo se, které z nich zvítězí. Všechna měla jména jako šampioni, tak to nebyla snadná volba: Čumpelík, Zvoněna či Mrs. Schrödinger – když náhodou prohrajete, tak vyhrajete?! a další. Komu zbyl na konci větší obnos, mohl dražit ceny (materiální i zážitkové s novomanželi). Ale nikdo nebyl smutný. Zde se zdálo, že platí dvojnásob „cesta je cíl”, v tomto případě „hra”.

Co je dle tvého na svatbě nejdůležitější? V počátečních přípravách jsem si myslela, vzhledem ke svému puntičkářství, že je to to, jak svatba vypadá. Takže skvělé místo, k tomu vše dokonale sladěné, uspořádané, protože to hosté přece nejvíce ocení. S blížícím se termínem jsem se naštěstí probrala ze snu.

Nejkrásnější svatbu vykouzlí jen a jen přítomní hosté – lidé, ne věci. To je přece každému jasné. Možná vám připadá, že jsem byla bláhová. Samozřejmě jsem to věděla i dříve, ale vnitřně jsem cítila velký posun. Skvělá atmosféra vznikne jen, když jsou všichni v dobrém rozpoložení, impulz by však měl vzejít od nevěsty s ženichem. To se však nestane, když se budou myšlenky upínat k tomu, zda je vázička přesně uprostřed stolu a podobně. Nejlepší je, když se s vámi lidé smějí, užívají si s vámi tyto krásné chvíle. Bez přemlouvání, jen tak. Protože chtějí. Mají vás rádi a vy je.

Jakou svatbu sis přála jako malá holčička? Když se teď zamýšlím, ani nevím. Žádnou vysněnou svatbu jsem asi nikdy neměla, a už vůbec ne jako malá. Možná je to tím, že jsem v dětství sledovala, snad dennodenně(!), Tři oříšky pro Popelku, tak jsem své „princeznovské touhy” nejspíš utopila při této příležitosti.

Bavilo vás focení? Na jakém místě to pro vás bylo nejzábavnější? Focení proběhlo nečekaně velmi rychle, takže jsme se nestihli nudit. Plán: 2 hodiny, realita: 45 minut. Fotili jsme se pouze na přehradě, u Yacht clubu, takže nejzajímavější, alespoň co se mě týče, byl výšlap na jachtu v podpatcích a následné pózování „bez drža”, kdy se mi hlavou honilo, jak moc je voda studená.

Jak jste strávili první den coby novomanželé? Asi jako většina novomanželů. Probudili jsme se v hotelovém pokoji, kterým jsme se mohli konečně v klidu pokochat, posnídali jsme, posbírali si pár svých švestek plus bedny s dekoracemi a vyrazili k domovu. Přečetli jsme si krásné vzkazy od rodiny a přátel a už jen odpočívali. Co si budeme povídat, měli jsme za sebou náročný víkend. 🙂

Víc fotografií ze svatby Lucie a Toma:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---