Do puntíku vyladěná svatba v červených tónech

Dle mého názoru výrazné barvy na svatbu prostě patří! Do puntíku vyladěná svatba v červených tónech vás o tom přesvědčí. Svatební fotografie Míši a Marka jsou prostě nádherné.

Jak ses zamilovala do svého muže?

Vůbec netuším, kde bych tak začala vyprávět. Ono se ten náš vztah začal „psát“ už když nám bylo 13 a 15 let (ještě jako děti), kdy jsme si asi rok a půl psali na internetovém chatu. Nicméně chodit jsme spolu začali až po asi dalších dvou letech a pár rande. Od té doby až do svatby uběhlo krásných 10 let vztahu.

Prošli jsme si jak tím dobrým, tak i tím zlým a myslím, že už nás asi nemůže nic překvapit. Nedokážu si představit mít po svém boku jiného partnera, než je právě Marek a doufám, že to má aspoň trochu podobně.♥

Jak proběhla žádost o ruku?

Žádost proběhla hodně nečekaně (jak nečekané ). Na mé 24. narozeniny mě přítel vzal do nedalekého lázeňského městečka na výlet, což mě nijak nepřekvapilo, protože jsme si takhle laděné dárky (výlet apod.) dávali poměrně často. Možná se mi zpětně zdál trochu nervózní, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

Procházeli jsme se po kolonádě, když v tom jsme zastavili na mostě nad řekou s pěkným výhledem, a on že by mi teda chtěl popřát k těm narozeninám. Taky že teda jo. Popřál mi a dostala jsem do ruky takovou papírovou krabičku, kterou jsem hned identifikovala. Bohužel ne jako krabičku na zásnubní prstýnek, chyba lávky!

Bylo to papírové balení dárkového poukazu od společnosti, co zajišťuje adrenalinové zážitky jako bungee jumping apod. Krve by se ve mně nedořezal. Hned jsem začala drmolit, jestli si ze mě dělá srandu a že s ním nikdy na žádný seskok nepůjdu (pozn. pod čarou – již nějaký čas mě provokoval s tím, že by si se mnou chtěl skočit bungee z jeřábu, nicméně tohle nadšení bylo vždy jednostranné).

Přítel se samozřejmě jen smál a řekl mi, ať to otevřu. Rozklepanými prsty jsem rozbalila krabičku, ze které na mě vypadly dva lístky na koncert mé oblíbené kapely Mirai. Srdce mi poskočilo radostí, že se žádná bungee hrůza nekoná a že půjdeme za zábavou. No a najednou, kde se vzal, tu se vzal v tom mém šoku a nadšení z dané situace si najednou přítel poklekl, z kapsy vytáhl semišovou červenou krabičku s tím nejkrásnějším prstýnkem, co jsem si mohla přát a vyřkl TU otázku, jestli si ho vezmu.

Podívaná to musela být úsměvná, protože jsem absolutně nečekala, že by se někdy vyslovil na takhle veřejném místě, takže jsem na něj zůstala jen zírat a mám takový dojem, že úplně první, co mi vypadlo z pusy, bylo „Ježíši co to děláš?“. Chudák tam pořád klečel, já jsem měla pocit, že se zastavil celý svět, vůbec jsem nevnímala, jestli někdo kolem nás stojí či kouká (a že tam běžně chodí docela dost lidí). Naštěstí jsem ho v tom nenechala moc dlouho a vykřikla jsem, že samozřejmě ANO!

S jakým časovým předstihem jste svatbu plánovali? Co bylo největším oříškem?

Svatbu jsme průběžně plánovali asi 2 roky. Ne, že bych takhle dlouho plánovat chtěla, ale rok od našeho zasnoubení se vdávala Markova sestra a rodiče si přáli, jestli bychom tu naši svatbu neposunuli až na příští rok. Neviděla jsem v tom problém, protože jsme stejně svépomocí rekonstruovali nově pořízené bydlení, takže práce a starostí bylo i tak nad hlavu.

První rok jsem ovšem jen koukala po internetu, zhltala tam i zpátky celé beremese. Převážně jsme si dělali jasno v tom, jakou vlastně máme představu o celém průběhu dne. Opravdové přípravy začaly asi rok před svatbou, kdy bylo nutno vše zarezervovat (místo, fotograf, hostina, DJ…). A pak už jsem se vesele mohla věnovat všem těm drobnostem, které k tomu prostě patří.

Největším oříškem pro nás bylo vytvořit zasedací pořádek celé rodiny, protože jsme měli celkem asi 85 hostů a moji rodiče jsou rozvedení (a mají nové partnery). Nicméně nechtěla jsem nikoho „odsouvat“ a celkově jsem chtěla, aby všichni byli spokojení. Tyhle obavy se nakonec ukázaly jako zbytečné, protože když jsem jim slavnostně (a s notnou dávkou stresu) předložila naši představu zasedacího pořádku, tak nikdo nic nenamítal a vše bylo v pohodě. Uf!

Jaký byl průběh svatebního dne? Klaplo vše podle plánu?

Jedním slovem úžasný! Je pravda, že veškeré plánování nechal Marek víceméně na mě – jednak na tyhle „blbinky“ moc není a jednak viděl, že mne to dost baví, takže jen pak schvaloval finální verze, případně byl k ruce, když bylo potřeba něco rozlousknout. Věřím, že bezstarostný průběh celého dne má ale na svědomí hlavně poctivá příprava a ochotní lidé, které kolem sebe máme. Já sice jsem člověk, který spoustu věcí nechává volně plynout, ale co se týče svatby, tak jsem si přála, aby všechno tak nějak klaplo a nemuselo se nic řešit na poslední chvíli. V neposlední řadě musím vyzdvihnout neuvěřitelnou trpělivost mých šikovných družiček a svědkyně, které mi s většinou věcí neskutečně pomohly a hlavně (!) to dokázaly skoro 2 roky ode mě poslouchat, klobouk dolů.

Jinak průběh svatebního dne byl takový vcelku standardní. Marek se chystal v domě svých rodičů, kde se sjela celá jeho rodina na snídani a já zase u nás doma se svými nejbližšími ženami (svědkyně, družičky, mamka). Přála jsem si být utajenou nevěstou, takže jsme se viděli poprvé až na obecním úřadě, když jsem s taťkou vstoupila do dveří obřadní síně za tónů mé nejoblíbenější písničky od Eda Sheerana – Perfect (akorát upravené do svatební verze). Nádherný pocit!

Popravdě jsem si v ten okamžik připadala nejkrásnější na celém světě. Všichni se otočili, bylo slyšet takové to tiché „Jéé“ a celkově na tuto chvíli moc ráda vzpomínám. Hrozně mě to dostalo, jak se na mě Marek koukal, všichni se usmívali a měla jsem opravdu co dělat, aby se mi nedraly slzy do očí.

Jedna z mých družiček to z boku na mne viděla, jak s tím dojetím bojuju, tak jen potichu sykla „Neřvi, víš kolik stál ten make-up“ což mne zase vrátilo zpátky na zem (Martino díky) a mohla jsem dále poslouchat slavnostní proslov pana starosty. Z celé řeči si pamatuji hlavně dvě věty – jeden by řekl, že to asi bude ANO a ANO, ale utkvělo mi v hlavě krásné „čas objímat, čas lásky“.

Pak už samozřejmě proběhla výměna prstýnků, polibek, hromada dojemných gratulací a mohli jsme se jít veselit. Nejsme ani jeden nábožensky založeni, takže obřad v kostele nepřipadal v úvahu. Nakonec jsem ale byla moc ráda za tuhle poměrně krátkou verzi.

Poté proběhlo rodinné focení, série fotek s mými krásnými družičkami (tuhle sérii jsem si moc přála, protože jsem se snažila družičky sladit do jednotné barvy a stylu, tak by byla škoda to nezdokumentovat), rozbíjení talíře (3x nám to někdo rozkopl!!!), přípitek a pak už hurá ke slavnostní tabuli.

Celý kulturní dům jsme s mými nejbližšími chystali celý den předem (ještě jednou obrovské díky za veškerou pomoc), takže jsem se moc těšila na reakce všech příchozích. Před slavnostním obědem měl můj taťka moc pěkný proslov, který pro něj určitě nebyl snadný. Ač tedy je zvyklý hovořit před mnoha lidmi, tak tahle atmosféra byla prostě trochu jiná oproti komentování hokejového zápasu. Pak už klasický oběd, rozkrojení dortu a hurá na svatební focení.

To proběhlo v nedalekém lese, což zpětně beru jako nejlepší možnou volbu. Moničiny fotky jsou prostě a jednoduše úžasné. Potom už následovala taková ta klasika – první tanec, a juchalo se až… Řekla bych až do rána, ale pak přišel okamžik, který celou svatbu úplně vystřelil do nebe, více se rozepíšu v další otázce.

Na který moment nejraději vzpomínáš?

Už to vypadalo, že se bude „jen“ tancovat a pařit až do časných ranních hodin. Pak odbila 8. hodina večerní. Moje svědkyně s vrchní družičkou mně i manželovi zavázaly oči. Vyvedly nás i všechny svatebčany před kulturní dům, kde na nás mělo čekat překvapení. Ani v tom nejlepším snu by mě nenapadlo, že něco takového holky naplánují a zrealizují. Začaly hrát první tóny mé milé Jessie J a songu Flashlight. V tom okamžiku do vzduchu vystřelily první barevné prskance. Ano, připravily pro nás jako svatební dar ohňostroj.

V minulosti jsem vtipkovala, že by mi ke štěstí stačil už jen ohňostroj na svatbě a byla bych spokojená. Ale opravdu ani ve snu by mě nenapadlo, že tomu tak nakonec bude. Okamžitě mi vytryskly slzy z očí, normálně jsem bulela jak želva. Všechny ty nastřádané emoce z celého dne prostě musely ven. Ohňostroj byl nádherný, nikdo ze svatebčanů o něm nevěděl, a tak to bylo vlastně nádherné překvapení pro všechny. Už mám zase vlhké oči, jak o tom píšu .

Chceš cokoliv dodat?

Na závěr bych jen chtěla dodat, že bych každému přála si zažít takto nádherný den, jako jsme prožili my. Do posledního puntíku vše vyšlo tak, jak jsme si přáli. Pokud byly nějaké zádrhely, tak se k nám tedy nedostaly (díky holky). Celkově na to vzpomínám s úsměvem na tváři a vlastně taky se slzou v oku, že už je po všem. Jedním slovem – DĚKUJI

Album najdete v profilu nevěsty: CELÉ ALBUM NEVĚSTY MÍŠY

Děkujeme za rozhovor a přejeme jen to nejlepší!

Foto: Monika Chaňo

Autor článku: Daniela Malá