Ahoj všichni, jsem tu sice teprve krátce registrovaná, ale napadlo mě založit diskuzi, do které si budeme moc chodit čerpat dobrou náladu, smích a optimismus ze života.
Tak co Vás poslední dobou dostalo tak, že jste se ještě dlouho potom nemohly přestat smát? ;-) (Potažmo se řehtáte ještě teď? :-D
ooja, patka je to poradna, jen me dostalo, jak furt rikala, ze patku ma proto, aby na nas nemusela kooukat, ani na krasu sveta, ale porad si ji vyhazovala z obliceje:-P
ja som tak premyslala....ked sa jej nepaci oranzova ani biela farba, tak to teda nema rada zimu ani jesen, to chapem...a co robi na jar a cez leto? sak ti sa musia scvoknut uplne :-D
no ale kazdopadne ci to bol ulet alebo nie, dievca je zrele na psychiatriu :-p :-D
To je fakt drsný, že něco takovýho fakt existuje:
„Emo“ styl je také často spojován se sebepoškozováním a sebevraždami, které jsou častým tématem písní od „emo“ interpretů a také příspěvků na blozích a diskusních serverech navštěvovaných lidmi hlásícími se k tomuto stylu.
Tady jsou ty zákony:
http://info-koktejl.cz/zabava/vtipy/e...
Co k tomu dodat? Du blejt velebnosti :-p
EMO..... :-D tak ta me pobavila... my se jako fakt nerezem.... ale vcera jsem dostala 3 z diktatu.. tak jsem se trosku rizla.... mam pocit, ze ja mit takove dite.. tak to rovnou zrezu :-D :-D :-D
Dobrodružství na veřejném záchodě
(Kronika sepsaná ženou)
Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička me brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.” Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.
To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto “pozici” vydržet, když je můj močák těsně před explozí.
Když „musíš jít“ na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.
Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná“ hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „střádala“ a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost – podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš „pozici“.....
Úleva...... Áhhhhhh..... Ještě větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil – který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ „pozici“, nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná...! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do
hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!! Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm..... che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: „To je nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout......“, tahle katastrofa tím ještě nekončí..... Automatický senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlohý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte si ho....., možná ho budete potřebovat!!!“ a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal. „Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně.... „Bál jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!“. A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do „hajzlu!“.
Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.
:-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D
tak to nema chybu!!!!! to je naprosto spicovni!!!! hned to kopiruju a posilam mamince:-P
no uz si seba, teleso, predstavujem jak Hadenovi skacem na hlavu, a samozrejme ze ma neudrzi, padame do travy....modriny, odrene kolena, zlomena noha, Hadenov chrbat naveky zniceny.....romantika jak svina :-D