Sedí manžel hodiny na chodbě před operačním sálem.. Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavenej a zachmuřenej chirurg. Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým hlasem říká: "Dělali jsme co jsme mohli, ale vaší paní upadla do komatu...Manžel vytřeští voči a ptá se: "Co já teď budu dělat??" Doktor: "No, budete se muset o ni denně starat... každý dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat ji, když se pokálí... budete na ni muset vlídně mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let... Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se rozklepal... Doktor ho kamarádsky poplácá po ramenech a říká: "Nebojte se, dělám si prdel...samozřejmě zemřela.."