Ahojte manželky a nevěsty. Chtěla jsem se optat, které z vás absolvovaly či absolvují přípravu na manželství, případně k de a s kým... čím vám byla taková příprava dobrá?
My jsme s manželem chodili k jedněm manželům a bylo to skutečně výborné. Jednak jsme si upravili očekávání - přece jen, realita většinou bývá jiná, než jak si to člověk maluje. Nebylo to ovšem ve špatném slova smyslu. Pak jsme si také prošli základí okruhy různých témat. Dostali jsme domů otázky, které jsme si spolu procházeli. Kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy jsme si je museli procházet společně, protože jak jsem zjistila - je jednoduché si odpovědět sama za sebe, ale dát dohromady názor i s partnerem. To jsme si někdy museli otevřít láhev vína :-D
Každopádně si myslím, že taková příprava je k nezaplacení.
lucie: Souhlasím, že vztah má mít svůj přirozený vývoj a tempo. A je psychologicky dokázané, že společné bydlení před svatbou vztah urychluje. Je otázkou, zda je to dobře. Všechno má svůj čas. My jsme se třeba takto cíleně učili vést partnerský rozhovor. Hodně jsme si ujasňovali představu o životě a hodnotovém žebříčku. A v neposlední řadě jsme se učili vzájemné HLUBOKÉ úctě. A ruku na srdce, na ní hlavně v mnoha situacích ten vztah stojí. Vše jsme dělali cíleně. Nebyli jsme zatížení tím, že spolu bydlíme, že se nemůžeme prostě sebrat a všechno si sami v klidu rozmyslet. To jsou klady, které my takto zpětně vidíme. Jinak se rozjel nový projekt manzelstvi.cz, tak kdo chce, muze mrknout. Jsou tam zajimave clanky.
Ted tu ctu clanek o podrizenosti: "..A proto je opravdu potřeba, abychom si hlídali: muži lásku k ženě a ženy úctu, protože ten muž se samozřejmě kolikrát shodí. Když my muži začneme dělat ramena, machrovat, žena ví, že machrujeme, a je jí to směšné, pochopitelně. Na co geniálního ten muž přišel, žena už dávno ví, protože ona má intuici, jde to u ní trochu rychleji. Muž si to musí nejdříve trochu ochmatat, racionálně zvážit a pak učinit rozhodnutí.
Blahoslavená žena, která muže neshodí v této těžké situaci a nedá mu najevo svou netrpělivost..." :-D hehe, jak trefné, u nás teda vážně jo:-)
Já z vlastní zkušenosti vím, že můžeš o životě dlouze diskutovat, ujasňovat si hodnoty, ale pak přijde konkrétní situace a bum prásk.., 4lově se zachová úplně jinak než si myslel. Neříkám hůř nebo líp, prostě jinak.. A svého partnera si hluboce vážím. A to nejen proto, že vím, že se o něj můžu v životě opřít a ve všem se na něj spolehnou, protože to mám prožité, vím, jak se zachová v konkrétních sitacích ;-)
Vím, že budu svého partnera objevovat celý život. Nechtěla bych někdy skončit na názoru, že už svého muže znám a vím, co od něj čekat. Vím, co je to bum prásk:-) Zažili jsme to ve známosti mnohokrát. Ale i tak dávám přednost variantě "nežít":-)
Díky za odkaz.
Já nevím jestli to náš vztah urychlilo nebo ne. My jsme se znali spousty let už předtím, možná tím je to také trochu jiné.
My bychom se jinak skoro neviděli, chtěli jsme být spolu co nejvíce. Prostě to tak přišlo. Jsme hodně podobní, nehádají, názory na manželství a výchovu dětí máme ujasněné už předtím. Prostě mi s ním přijde vše přirozené, možná i proto jsme to vyřešili tím rychlejším bydlením spolu.
A samozřejmě, že s bydlením spolu přijde život se vším všudy. Nedokázala bych spát vedle muže a probouzet se vedle něj a ... nic. A on? To vůbec ne :-N :-D . To chce asi silný charakter. Pro někoho pro koho je to důležité.
:-D Rozumim. Mně překvapilo, že hned na prvním setkání nám "naši" manžele:-) říkali, že když se brali byli úplně stejní - prostě "jedna krevní skupina". A že časem to prostě pak už tak snadné nebylo. Říkali nám, čím to třeba u nich konkrétně bylo. My sice jedna krevní skupina fakt nejsme:-), ale i tak mám svého muže docela ráda....:-D:-D
Jistě, že se dva lidi poznávají celý život. V žádném případě netvrdím, že svého partnera znám. Jen, že už vím, že v tom základním se shodnem a jsme schopni spolu žít :-)
Ano, přesně. Myslím, že je to naprosto přirozené. Chtěli jsme spolu žít, tak proč ne? Chtěli jsme se milovat, tak proč ne? Cítíme to tak.. Weru, ty sama jsi vlastne psala, jak ses už šíleně těšila na společné bydlení. My taky, tak jsme to zkrátka udělali, chtěli jsme to, chtěli jsme se poznat ze všech stránek, žít spolu. Ty sis vlasně odpírala něco, co jsi sama chtěla, ne?
Bibaa: Já právě také trochu nechápu to odpírání si něčeho co chci.....
A WEru: to vyšlo z vás obou nebo z iniciativy jednoho, že s bydlením počkáte do svatby?
Holky, mně pořád připadá žití spolu před svatbou trochu nedůstojné - jako že toho druhého vyzkoušíte (třeba jako svetr v obchodě) a když vám to spolu nesedí, rozejdete se a zkusíte svetr jiný :-) Kdysi už tu taková diskuse probíhala, někdo mi argumentoval tím, že tím žitím se vztah posune dál, že spolu žít chtějí (jak píše Biiba) - tak proč se rovnou nevzít? Asi proto, že to nejprve chcete zkusit - připadá mi to docela jako protimluv a točení se v bludném kruhu...
Bydlení s někým se snad nedá přirovnat k nákupu svetru?
Pokud to tak oba cítí, nevidím na tom nic špatného ;-) . Lepší zkusit bydlení než manželství ;-) .
Proč se rovnou nevzít? Přece proto, že toho druhého chci nejdřív poznat. Proto, že když se jednou vdám, chci to už napořád. Nechci si vzít někoho, koho neznám. A prostě si myslím, že dokud spolu dva nežijí, nemohou se poznat úplně, v konkrétních životních situacích atd...
Já nevím, já mám prostě doma dospělého chlapa, který žil sám. Nedovedu si představit, že se vezmeme a já si k němu nastěhuju věci a začneme se poznávat. U vás to spolubydlení vyplynulo od obou. Právě proto abychom se poznali.
Je jednodušší se odstěhovat než rozvést.
Dobře, přirovnání trochu kulhá, ale mně ta argumentace tak často připadá.
Určitě je lepší zkusit spolu žít než se pak rozvést (i když mám mezi svými blízkými manžele, kteří spolu před svatbou 4 roky žili a po roce se rozváděli), ale jen tu vyjadřuji, že se celkem často setkávám s takovými protimluvy.
luc, biiba: Ano, to byla naše společná iniciativa. Mnohokrát něco chci, ale vím, že by to nebylo do budoucná nejpřínosnější. A takto jsme chápali i bydení před svatbou. To, že něco chci, neznamená, že to musím za každou cenu mít.
Lucie: naprosto s tebou souhlasím. Taky mám doma dospělého chlapa, žil sám, takže se naučil postarat, žil i v jiném vztahu, takže má zkušenost, umí dělat kompromisy.. Neříkám, že se po svatbě přestanem poznávat, jistě, že se budem poznávat pořád dál, ale myslím, že to, že můžem být spolu, víme. Když tomu někdo chce říkat, že to zkoušíme, tak ano zkoušíme. Nevidím na tom nic špatného, ba naopak. Pravda je fakt, že je jednodušší se odstěhovat než rozvést a tomu bych ráda předešla :-)
Weru, přesně tak ;-) , taky si troufám řict, že jsme se před svatbou znali, aniž bychom spolu bydleli. Ano, nevěděla jsem, jestli manžel třeba nezakopává špinavé ponožky pod postel (skutečně nezakopává :-D), ale na tom manželství nestojí.
To ano. Ale já když něco chci, tak to chci :-D . Ne vážně ....
Já jsem si toto odepírat nechtěla, raději se probouzím vedle svého muže než sama.
Pro nás bylo asi toto nejlepší volbou.
Já například vím, že mi manžel pomůže s domácností. Oba dost pracujeme, takže kdo má čas doma udělá co je třeba.
V minulém vztahu přítel na nic nesáhl. Já přišla hotová po celém dni z práce a on čekal, až uvařím, vyperu atd, ač byl například půl dne doma. To bych nezjistila pokud bychom spolu nežili. Říkat může cokoli. A i tato věc je pro společné klidné žití pro mě důležitá.
Pro mě taky. Ale i když jsme spolu nežili, věděla jsem ,jak se můj manžel staví k úklidu domácnosti a ke starání se o bydlení. Také se ráda probouzím vede svého muže. Ale jsem ráda, že se probouzím až vedle svého muže, jestli mi rozumíte:-D
Jinak taky díky, ta diskuze je velmi výživná:-D