Kategorie
Nejnovější diskuze
Kde se diskutuje
Kam jsem přispěl
Sledované diskuse
Síň slavy
Fórum > Život po svadbe

Změna jména. Nemáte pocit ztráty identity?

Zobraz úvodní příspěvek
Profilova fotka
Ahoj holky, také máte po svatbě pocit ztráty identity? Celý život na mne každý volal jedním příjmením a teď mám příjmení jiné. Zatím to beru s humorem. Ale nějak si nemůžu zvyknout na nové oslovení a v první chvíli mám nutkání dívat se kolem sebe, na koho to vlastně lidi mluví. :-D Zažíváte něco podobného?
Odpovědět
1
…
19
20
21 22
@kitinka76 no ale když používám svoje jméno tak 30x denně...bych se už mohla přeorientovat :-D
Odpovědět
Profilova fotka
@adyskn @mala_listicka hmm holky, mě se to zdá trošku uhozený... Byla jsem zvyklá na příjmení svého manžela dlouho před svatbou - nahlašování rozvážce pizzi, na dovolené, pošta, atd... tak mi nějak nepřišlo divné se přejmenovat, přišlo mi to normální když jsem vdaná :-) , občas se mi stane i teď že se představím starým, ale od svatby je to postupně méně častěji :-) Ale nechápu ten pocit ztráty, vždy naše dívčí jméno bude naše dívčí jméno, píše se to snad všemožně do dokumentů atd.. takže já mam spíš pocit, že mám jména dvě - tak to taky zkuste tak brát :-)
Odpovědět
Profilova fotka
já jsem takový schizofrenik :-D Od začátku našeho vztahu jmenuju manžela příjmením a proto mi taky většina kamarádů a rodiny říkala jeho příjmením - samozřejmě s -ová :-) Pak se po devíti letech z přezdívky stalo opravdové jméno. U rodiny a kamarádů mi to přijde proto úplně normální, když mi tak říkají dál. Ale od cizích lidí mi to přijde pořád takové zvláštní :-D
Odpovědět
Profilova fotka
Tak jak jsem se před svatbou bála, tak to není tak zlé...sice mě rozčiluje, že jméno dost lidí komolí a já musím hláskovat - což jsme u svého nemusela...ale cítím jakousi hrdost, že to jméno nosím. Po svatbě máme k sobě s manželem mnohem větší pouto a to že já mám jeho jméno je takový bonus...hlavně je vtipné, že nám tak říkají přátelé...jako jdeme k "S...." :D a mě často kamarádi říkají "paní S...."....je to docela sranda, ale cítím se skutenčně dobře :D Hlavně mám poprvé v životě zvláštní pocit, že k někomu skutečně patřím. Se vším všudy.
Odpovědět
Tak jsme se právě vrátili z matriky, podepsala jsem tam, že teda chci přijmout jméno partnera i s délkou, původně jsem chtěla bez délky a nebo si nechat svoje rodné a k tomu to vyvdané, ale prý musí být první to vyvdané a pak rodné, a to nezní dobře. :-S No, takže mám momentálně takový divný pocit, nechce se mi se svým rodným příjmením loučit. :-( A jako perlička je přítelovo příjmení typicky německé, něco jako John, a každý tam to H čte a mě jako němčinářku to teda neskutečně se*e (pardon, ale jinak to nejde napsat), jak to každému musím hláskovat, že on není Johen, Johen, Johyn, ale prostě "Jóóóóón".
Odpovědět
•
Diskuse pokračuje po 5 měsících
•
Profilova fotka
Ahoj, tohle bude asi nejtěžší část pro mě - vím, že bych chtěla jméno po mém příteli, už kvůli tradici, tomu, že patříme k sobě, ale je to zvláštní. Vždyť i spousta lidí, které jsem dlouho neviděla, až by mě chtěli nekde dohledat, tak už nedohledají, přijde mi to taky trochu jako ztráta identity - vím, je to blbost, ale řekla bych, že moje jméno mě vymezuje, druzí přesně ví, kam mě zařadit, kdo jsem, jaká jsem... se změnou jména najednou budu někdo cizí, někdo, o kom se neví kdo je, pokud se nepřipomene "ale to jsem přece já"... A já mám své jméno ráda, i když rozumově se nebráním jinému. Ale dá se najít něco pozitivního na té změně? něco, co je opravdu velké plus? nebo je to spíš jen strach ze změny, že nejen svatba je velký krok, ale i změna jména nás najednou háže do neprozkoumaných vod, které jsou nakonec stejné jako ty co známe, ale přece jen se jich bojíme už jen proto, že je přirozené mít strach z nového?
Odpovědět
Profilova fotka
Také mi ta představa přijde trošku zvláštní. Hlavně proto, že asi v práci oznámím kolegyním a kolegům, že jsem se vdala až ex post :-) V pondělí po svatbě přidu do práce a najednou se budu jmenovat jinak :-D
Odpovědět
Profilova fotka
no já se bojím toho, že mě půlka kolegů nedokáže dohledat, protože jsme velká firma a většinou znáš jen jméno ze systému:) No aspon je tím pěkně vyšokuješ, když se to dozví nečekaně až po:)
Odpovědět
Profilova fotka
To je presne duvod proc jsem se nechtela sveho prijmeni vzdat a mam obe.. zatim budu porad pouzivat sve puvodni prijmeni (hlavne v praci) a nove budu pouzivat kdyz se to bude hodit, treba az budou deti nebo kdyz budeme spolecne nekde neco vyrizovat.. narodila jsem se s nejakym jmenem a s takovym chci zustat az do konce zivota, mit jen nove prijmeni, tak bych se vazne citila divne.. spoustu tradic jsme na svatbe nedodrzeli, tak nevim proc bych se zrovna touhle mela striktne ridit
Odpovědět
Profilova fotka
Pokud mas obe, jak to mas s urednimi dokumenty treba? musis vsude uvadet asi obe dve jmena, kdyz to mas v obcance, ze? (urady, doktori, smlouvy...)
Odpovědět
Profilova fotka
To já jsem ráda , že budu mít jiné jméno aspoň všichni budou vědět komu patřím a koho mám ráda :-) Mě to přijde strašně pěkný :-)
Odpovědět
Profilova fotka
Nemám s tím vůbec problém, naopak se těším až se zbavím svého dosavadního příjmení ;-)
Odpovědět
Článek se načítá
Profilova fotka
@mawenzi Na ofiko dokumentech musim uvest obe prijmeni, ale kdyz jsem tak premyslela jak casto neco takoveho vyplnuji tak v tom nevidim zadny problem.. podpisovy vzor napr. v bance muzu mit jen na jedno prijmeni, takze to si vsude nechavam to puvodni Ale treba moje svedkyne je pravnicka a taky ma obe prijmeni a ta toho lituje, protoze je na soudu a uradech denne, takze to vyplnuje dost casto.
Odpovědět
Profilova fotka
Závidím vám holky, že jste z toho nadšený a těšíte se na to x-). Já to mám tak na půl... Vím, že se chci jmenovat stejně jako můj budoucí muž, že s ním chci tvořit rodinu, protože ho moc miluju a vím, že patříme k sobě, zároveň mám ale pocit, že tím ztratím část ze svého dosavadního života, to co jsem si budovala, to jak mě všichni znají a co jsem a ze dne na den se "vymažu" ze světa a najednou tu bude někdo úplně nový, koho nikdo nezná. Možná je to i tím, že je mi už 27 let, i když nevím jestli je to o věku. Ale věřím, že si zvyknu ;-) Každopádně jinak to nechci, dvě jména bych měla moc dlouhá a chci aby bylo vidět, že patřím k mému muži. Myslím, že je to také o tom z jaké rodiny "odcházíme" a jakou si "vyvdáme". Pokud někomu nefunguje vztah s otcem, rozpadla se mu rodina nebo tam jsou nějaké jiné vlivy, loučí se se starým příjmením snadněji a touží po novém, jako symbolu začátku nové rodiny. Na druhou stranu, pokud má pocit, že nefunkční je to na straně partnera, nevychází s jeho rodinou, tak je podle mě mnohem složitější přijmout jeho příjmení, protože máme pocit, že tím se stáváme jedním z nich...
Odpovědět
Profilova fotka
@marmiska 100% s tebou souhlasím, řekla bych:) taky dvě jména nechci, ale přitom je pro mě představa, že se vzdám dosavadního docela těžká. Ta tvoje druhá část je dost zajímavá, je pravda, že jeho rodiče mám ráda a jeho rodina je fajn, ale... ale mám pocit, že moje rodina je taková kultivovaná, citlivá a že jeho je taková trochu... necitlivá a nekultivovaná v určitých věcech. Rodiče mám moc ráda, ale ostatní příbuzní mi teda k srdci nepřirostli a možná i to je trochu důvod, proč váhám. Abych se podle příjmení automaticky nezařadila mezi lidi, kteří nemají trochu taktu.
Odpovědět
Nevnímám to jako ztrátu identity, spíš jako rozpolcení osobnosti :-) Vdávala jsem se teď v sobotu, ale v práci mi řekli, že dokud nemám novou občanku, tak v práci musím vystupovat s původním jménem (denně využívám elektronický podpis a ten mi bez občanky neudělají). Ale v soukromí už jsem s novým. Takže docela sranda. Vzhledem k tomu, že jsme s manželem chodili 10 let, tak už mě stejně všichni důležití poznají i podle toho nového :-D
Odpovědět
Jako ztrátu identity jsem to nikdy nevnímala, právě naopak. Dvě jména jsem nechtěla a své původní příjmení jsem moc nemusela, takže nechávat jsem si ho taky nechtěla. Vždycky jsem se těšila až budu mít jméno manžela, takže to zvládám v pohodě a jsme hrdá, že můžu mít jeho jméno :-) Vytvářet nové společné příjmení jsme nechtěli, ráda jsem souhlasila s jménem po manželovi :-)
Odpovědět
Ja jsem rada ze si muzu zmenit prijmeni....To co zatim mam se hrozne vyslovuje,lidi ho vzdy reknou spatne a navic je po mem exmanzelovi takze budu rada ze bude pryc.. ]-( A nove prijmeni je super,a hlavne bez koncovky,OVA`, 8-) :-N
Odpovědět
Profilova fotka
No ja robim v spedicii, kazdy den nonstop na telefone... predstavujem sa vzdy rovnako mojim dievcenskym menom... to bude teda vysvetlovat ze to som stale ja..len som sa vydala :D
Odpovědět
Dámy, nedá mi to, prostudovala jsem téměř celých 20 stran (pravda, druhou půlku jsem dost flákala x-) ), leč odpověď, kterou jsem hledala, jsem nenalezla. Mám "velký problém" (ano, je to svým způsobem banalita, ale skrz svou hrdost a tíhnutí k rovnosti a pravdě, to moje maličkost ne a ne pochopit :-D ) s novým příjmením. A to tak velký, že jsem řekla, že pokud se nedohodneme jinak, než na společném příjmení po něm, nevezmu si ho. Jasně, naprosto chápu, na základě čeho mě lze odsuzovat, ale prostě si nemůžu pomoct. Určitě je v tom jistá dávka nadsázky, ale vzhledem k tomu, že onen čas "na vdávání" už je blíž a blíž, začala jsem nad tím přemýšlet vážně. A teď teda pěkně popořádku. Moje rodné příjmení je vcelku milé, pěkné, takové pohádkové. Jeho ošklivé, cizí, patřící národu, jež mi není dvakrát mil. Ale tohle by pro mě nebylo až tak důležité. Beru to jako fakt, ale není to věc, která by mě vedla k tak vyhraněnému názoru na naše budoucí příjmení. To, co ve mně vzbuzuje takový odpor k jeho příjmení, je jeho rodina. Nemají mě rádi, jsou přesvědčení, že si se mnou zkazí život, zkrátka nejsem ta "princezna na bílém koni" (ani mé pohádkové příjmení je nepřesvědčí :-D :-D ). A tak není divu, že zkrátka do takové famílie prostě patřit nechci. Když už se chceme brát (nesouhlasím s výrokem, že si přece žena nebere jeho rodinu, ale jeho samotného - to může říci člověk, jehož tcháni bydlí na druhé straně republiky, pokud se člověk s nimi stýká, tohle prostě neplatí), a tímto krokem k nim chtě nechtě patřit budu, chci to dát světu najevo alespoň příjmením, že nejsem stejná jako oni. Leč přítel si mé příjmení vzít nechce. Ani na tom nijak netrvám, já přece to jeho taky nechci, tak to nemůžu chtít po něm. A jsme v patové situaci. On nechce moje, já nechci jeho. Ponechat si své dívčí jméno - to se mi zkrátka nelíbí. Aby se každý jmenoval jinak. Chceme-li vytvořit novou rodinu, chceme ji mít se společným, jednotným příjmením. Po kom by se pak jmenovaly děti? Po něm? Tak kde je ta rovnost...? Totéž platí při dvojím příjmení ženy. Celkem se mi zamlouvala myšlenka holčička po mamince, chlapeček po tatínkovi, ale ve výsledku tohle cítím jako jistý druh kastování, holčička je maminčina, chlapeček tatínkův - "Maminko, a proč já nejsem Tvůj?", "Proč nejsem tatínkova a bráška ano?". Takže také nepřichází v úvahu. Jsem toho názoru, že rodina má mít jedno příjmení. A s radostí bych si vzala to přítelovo, kdybychom k sobě měli s jeho rodinou jiný vztah. Nerada se doprošuju, tedy v tomto případě cpu někam, kde mě nechtějí. Nejvíc se mi líbí varianta, že bychom si vzali příjmení úplně nezaujaté, prostě zapíchnout tužku do slovníku a hotovo. Nejsem si ale moc jistá, je-li to v našem czechistánu vůbec možné. Přítel s tím také nesouhlasí, neb se bojí rodičů, co by na to řekli, přepokládá, že jeho otci by to nebylo po vůli, ba naopak. Předpokládá samozřejmě správně. Mě osobně by to vůbec netankovalo, já se jeho rodičů nebojím (což je ostatně prapůvodem všech našich sporů, říkám své názory bez ohledu na to, kterak se jim budou či nebudou zamlouvat, a neměním je ani po řevu, který platí na jejich děti), ale on ano, a nic s tím pravděpodobně nenadělám. Takže tahle varianta jde taky do kytek. Další pro mě zkousnutelná verze je, že by můj Drahý pozměnil své příjmení na jeho zdrobnělinu - tedy kupř. Petr Martin --> Petr Martínek. Ač by v našem novém příjmení bylo to jeho původní patrné, přeci jen by bylo nové, unikátní, jiné, a tahle drobná odlišnost by mi stačila k tomu, abych řekla ano. On však říká ne. Prostě bude "Martin" a přes to nejede vlak. A tak mi nezbývá nic jiného, než kývnout na jejich příjmení, a alespoň se podepisovat svým vlastním jménem a počátečním písmenkem jejich příjmení, tedy kupř. Petra Martinová --> PetraM. Mimochodem tahle varianta vypadá u mého jména a jejich příjmení naprosto luxusně :-D . Ale pořád je to totální kapitulace z mé strany, ústupek jež nejsem ochotná kvůli němu udělat. Je tohle konec mého příspěvku? Nebo ještě jsou jiné varianty, které ve své zaslepenosti a přístupu plném emocí nevidím? Nebo snad existuje nějaký argument, který by mého přítele mohl přimět třeba k oné zdrobnělině? Vzít si ho chci, ale tohle prostě nepřekousnu. Nepřesvědčujte mě prosím o tom, proč je dobré si vzít jeho příjmení, jednak jsem si toho plně vědoma, jednak to nemá žádný smysl. Hledám logické odpovědi, smysluplné návrhy.Odsuzování mi v ničem nepomůže. Budu vděčná za jakýkoli nápad či argument... ;-) Bezradný Pitrísek :-)
Odpovědět
Profilova fotka
@modrypitrisek Trošku tě chápu a cítím s tebou. Jen já mám tu výhodu, že jsme od jejich rodiny min. 2,5 hodiny cesty. Takže já být tebou, zvážím variantu odstěhovat se na druhou stranu republiky (jestli je to jen trošku možné) a potom si můžeš vzít jeho příjmení, protože jeho rodina bude daleko...
Odpovědět
@modrypitrisek Pitrísku, a používat obě příjmení? Jakože př. Martin-Princová ;-) To by mohl být kompromis, bavili jste se o tom? Jestli bys tedy potom nezabrala při podpisu půl strany... Je to prekérka, já Ti naprosto rozumím a obávám se, že tady řešení není nasnadě...(ještě mě tedy - úplně upřímně napadlo - že bych si být Tebou možná promyslela, jestli je přítel opravdu ta bílá vrána v takové rodině, která je Ti vesrkze nepříjemná...? :-N )
Odpovědět
Profilova fotka
@modrypitrisek AHoj, smola je, ako si napisala, ze deti mozu mat len 1 priezvisko. Najkrajsie by bolo ak by pary vytvarali nove rodiny a teda Jana Mala a Michal Cierny... rodina Mala Cierna... ale to sa u nas neda... :/ My sme tuto dilemu riesili tiez a den pred navstevou matriky som zmenila nazor z "nechavam si dievcenske priezvisko" na "beriem si aj jeho, ale pouzivat v praxi budem iba svoje". Nikomu po svadbe sa nebudem predstavovat novym, pre starych aj novych znamych bude proste ja a moje dievcenske priezvisko. Nove samozrejme budem uvadzat len v styku s uradmi a lekarmi - ak by bolo treba... Vidim to ako jedinu cestu mat spolocne rodinne priezvisko, ked pridu deti a zaroven sa nevzdat svojej identity... Bohuzial musime sa zmierit s tym v akych krajinach zijeme... "Revoluciu" v tomto smere neocakavam, vacsina zien nebojuje za zlepsenie svojich zivotov a zrovnopravnenie, su spokojne, beru zivot ako pride a vela veci prijimaju ako ich naucili tradicie... a este aj zeny, ktore im vybojovali volebne pravo oznacuju hanlivo ako "sibnute feministky" ... tolko moj nazor...
Odpovědět
@ksebejka Naprosto souhlasím, bylo by to ideální. Až by se pak dětičky ženily či vdávaly, vybraly by si, které z těch svých dvou ponesou dál. A vůbec, pod celý Tvůj příspěvek se podepisuju. Jen teda dvojí příjmení si nechávat nechci - samozřejmě chápu všechny, kteří to tak udělají, jen sama to tak prostě nechci. Kdyby ho měl i Drahý, tak hned :-). Čímž jsem vlastně zároveň tak trochu odpověděla @fallingstars . A tisíc bodů za tu bílou vránu - přesně takhle jsem nad tím také přemýšlela. Samozřejmě že vidím na tom svém miláčkovi podpis jeho rodiny. Ale láska je láska :-). Snažíme se o tom mluvit a hlavně tak nějak zjistit, co je to "špatné" na našich rodinách, abychom se tomu vyhnuli. Co si budeme povídat, i naši mají své mouchy :-). Jen je potřeba si to uvědomovat a snažit se z rodin pobrat to nejlepší. Právě v okamžiku, kdy jsem se Drahému pokoušela vysvětlit to něco, co mě štve na jejich rodině, použila jsem tak nějak přirozeně termín autoritativní model rodiny. Což jemu nestačilo, chtěl vysvětlení, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si ten můj vytvořený termín vygooglit :-D . No a světe div se, on opravdu existuje :-D . Až jsem se nestačila divit. Daná poučka naprosto výstižně popsala to, co jsem nebyla dlouho schopná vysvětlit já :-D :-D . Ale to už jsme off topic O:o). Takže toliko k zamyšlení o bílé vráně. Asi není bílou vránou, ale je na něm notně patrný život se mnou, jeho názory se formují pitrískoidně, stejně jako ty moje "Martinoidně", použiju-li příjmení z původního příspěvku. A ve výsledku, proti jeho sourozencům nemám nic, a asi bych i svoje výtky ke tchánům nechala plavat, kdyby nebyli tak skálopevně přesvědčení o tom, jaké trápeního se mnou čeká =-) .
Odpovědět
Profilova fotka
@ksebejka Naprostý souhlas!!!! Ženy mají nyní daleko více práv, ale vůbec si toho neváží. Kolikrát se setkám s opovržlivými reakcemi nebo jen významnými pohledy, když si vůbec dovoluji zvažovat jinou variantu, než že beru příjmení po manželovi. Mimochodem už mám rozhodnuto - dvě příjmení, straaaaašně se těším :-) Doufám, že časem se dostaneme do bodu, kdy nebude na nás, které uvažujeme o ponechání si svého příjmení alespoň formou příjmení zdvojeného, nahlíženo jako na primadony, které si jen na něco hrají :-D
Odpovědět
Já sice ještě vdaná nejsem, ale jsem pevně rozhodnutá, že dál nechci svoje příjemní a vezmu si manželovo. Naprosto chápu, že někdo může chtít dvě příjmení nebo si nechat svoje, ale moje příjemní se mi nikdy příliš nelíbilo a navíc mi příjde hezké mít manželovo příjmení. Už se na to těším, takže myslím, že se ztrátou identity mít problém nebudu :-)
Odpovědět
Přečetla jsem si tuto diskuzi a chápu, že někdo si radši nechá své nebo má dvě. Mě osobně to však jako ztráta identity nepřipadá. Budu to přece dál pořád já, můj předchozí život a vztah k mým rodičům se tím nevymaže. Jen prostě budu mít společné příjmení s člověkem, ke kterému patřím a se kterým budu mít novou rodinu. Ale své rodiče budu dál milovat a ctít a budu patřit k nim. Není to přece o tom, co má člověk napsané na občance, ale o tom co má v srdci. Mám bráchu, takže pokud bude mít syna, rod nezanikne. Přítel je ale jediný kluk svého jména, má sestru a samé sestřenice, takže aspoň budeme pokračovat s jeho příjmením :-) Těším se na to
Odpovědět
Profilova fotka
Já se tedy jednou svého rodného příjmení ráda vzdám:) nemám k němu vztah, rodiče se rozvedli a já ze otce považuji toho nevlastního, takže pro mě to bude krásný nový začátek:)
Odpovědět
Já osobně bych neměla pocit, že ztratím identitu, ale vzhledem k tomu, že taťka měl jenom mě a ségru a sám měl jenom sestry, tak by naše jméno zaniklo, takže pokud si mě ten můj poklad někdy vezme, tak si nechám obě příjmení a chtěla bych aby je měli i naše děti.
Odpovědět
Nemam, stare priezvisko sa mi nikdy nepacilo a nove sa mi paci :-). Naviac k otcovej strane mam nulovy vztah. Takze ja som sa ho lahko vzdala. Okrem toho byvam v zahranici, kde sa mi lokalne priezvisko zide viac. Mojemu manzelovi bolo jedno, ci si jeho priezvisko zoberiem, alebo sa dohodneme na niecom inom. Na druhu stranu ale tiez podporujem zeny, ktore sa rozhodli si nechat svoje priezvisko ;-) .
Odpovědět
1
…
19
20
21 22
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí
Nenašli jste co jste hledali?