Ahoj holky, také máte po svatbě pocit ztráty identity? Celý život na mne každý volal jedním příjmením a teď mám příjmení jiné. Zatím to beru s humorem. Ale nějak si nemůžu zvyknout na nové oslovení a v první chvíli mám nutkání dívat se kolem sebe, na koho to vlastně lidi mluví. :-D Zažíváte něco podobného?
@kristyn.g Ano, přesně loučící se:-) Tos řekla krásně. Ale teď jsem pyšná a jsem ráda, že jsem si vzala jméno manžela :-)
@bride_lucie Já ti uplně rozumím. Taky to tak vidím. Je na každé z nás, jestli bere tradici příslušnosti k manželovi, nebo otci jako ponížení, nebo jako zdroj síly. Pro mne je to zdroj síly a já se z toho raduju. Poroba ženy nespočívá ve jménu. Může být žena, co nese manželkovo přijímení a je emacipovaná a silná. A může být žena, co si nechala své jméno a klidně může být i týraná. Nebo naopak. V tom to není. Mne ta tradice těší i bílé šaty , přesně jak píšeš. Jinak bychom mohli říct, že načančaná nevěsta v bílých šatech sama sebe ponižuje, protože ze sebe dělá dekorativní prvek. A každý vidí jen její fyzickou krásu, zatímco by měl vidět hlavně její duši. A tak se budem raději vdávat v šedých kostýmkách. Nic proti kostýmkům. Pokud některé vyhovuje kostýmek a menší vzhledová nápadnost tak fajn. Ale já jsem sama za sebe byla bílou nevěstou ráda a moje duše tehdy zářila tak, že na to do smrti nezapomenu :-)
@laleeta Nemusíš být hned jízlivá. To tatínkova, manželova jsem schválně dala do uvozovek, abych upozornila na to, jak to vlastně celé vzniklo a z jakého důvodu. Je to česko-slovenská tradice (něco podobného je vlastně i v Rusku a možná i v jiných zemích) a já nechápu, proč když žijeme ve 21. století, tak hned musíme zapomenout na tradice, protože jsou "out" a žít jen moderně. V tom případě nechápu, proč si bereme na svatbu stále bílé šaty, když už vlastně počestné nejsme - asi tak.
Mám to hodně podobné jako @kristyn.g . Jeidně den před svatbou jsem na to myslela se smutkem. Když jsem šla na vlasy a představila se jménem, které budu nosti jen pár hodin, bylo mi velmi smutno. Pak už ne. Okolí si zvyká trochu hůř, ale nechtěla jsem si nechávat staré jméno. Však oni si zvyknou :-)
@kattyd měla jsem to úplně stejně. Pár měsíců jsem používala obě. V písemné komunikaci s tím, že nové a za tím "dříve" a staré. Teď už většinou jen to nové. Já jsem si zvykla hned, horší je okolí:)
@laleeta možno som sa zle vyjadrila, takže pre ilustráciu:
ak si beriem muža, v ktorého krajine si po svadbe žena meno nemení, a ja si to meno nezmením, spravím tak A PRIORI na základe zvykov / tradícií / zákonov v jeho krajine, hoci sk zákony to umožňujú ;-)
rozumieš, je rozdiel v tom, že to zákony / zvyky / tradície... umožňujú a v tom, že je to "prednastavené", východiskové riešenie :-) takisto ako nehovorím, že to JE divné, len že mne sa to ZDÁ neprirodzené, ale nikoho neodsudzujem ;-)
mě přijde to s tou identitou trochu přehnané.... já tedy si identitu a osobnost nijak na příjmení nebudovala, kdybych změnila křestní jméno, tak by to bylo něco jiného.... ale i teď, když někde vytáhnu občanku, řidičák, představím se do telefonu, tak ve mě cosi zaplesá :-D Jsem na své nové jméno pyšná a líbí se mi :-) Mám spíš pocit, že jsem definitivně odhodila své dětství, svojí pubertu a je ze mě paní a něčí manželka s vlastní, zatím dvoučlennou, rodinou :-) :-)
@pomme ja na tom nevidim nic "divne", znama je vydata za Holandana, svadba bola na Slovensku, ziju na Slovensku, zobrala si jeho priezvisko bez -ova, nikto sa nad tym nepozastavuje.
Slovenske zakony tuto moznost pripustaju, tak nerozumiem tej formulacii "mat meno podla francuzskych zakonov" ;-)
Tak já jsem ani neváhala, brala jsem to automaticky, že si vezmu přítelovo příjmení. A vůbec s tím nemám problem.
Jedniné s čím jsou menší problemky, jsou v tom,že chci doslova stejné přijmení jako přítel, tudíž bez koncovky
"ová", která se mi vůbec nelíbí a za další, vzhledem tomu, že půjdeme bydlet do zahraničí, tak to bude i pro nás lepší. :-) Teď už jde jen o to jak nám vyjdou na matrice vstříc. :-p
@laleeta to je v poriadku, každá máme svoj názor ;-) mne nejde o to, čo si pomyslia ľudia, pretože nespadám do priemeru ;-) ale o to, že tak, ako by bolo vo FRA divné, že som zosobášená s Francúzom a mám za jeho menom -ová, a asi by nechápali a pravdepodobne by som z toho mala problém, tak je mi divné sa zosobášiť na Slovensku, žiť na Slovensku a mať meno podľa francúzskych zákonov... proste: vo Francúzsku si nedám -ová, lebo sa tam nedáva, na Slovensku si dám -ová, lebo sa to tak robí :-)
a teda moje ne/prechyľovanie bude závisieť od toho, či pred cirkevným sobášom na SK budeme mať aj civilný vo FRA, pretože je to jednoduchšie, čo sa papierov a poplatkov týka, alebo nie ;-)
prave to- ova sa mi nepaci, ze je privlastnovacie, tie doby, ked zena musela byt "niecia", aby bola plnohodnotnym clenom spolocnosti, su uz nastastie davno minule... (tatinkova? manzelova? idem sa pozriet do kalendara, v ktorom storoci zijem...)
@pomme tak bod tri mi pride taky typicky "slovensky", taka "malost", ze "co si pomyslia ludia, mam cudziokrajne priezvisko, zbytocne vybocujem z priemeru, pomoc"... naco potvorit cudzie priezvisko koncovou -ova? Ved tu si velakrat nedavaju ani zeny, ktore su vydate za Slovakov (alebo Cechov)...
@kattyd ale pořád jsi to ty, ne? A okolí se s tím taky srovná, u někoho rychleji, u někoho pomaleji, já vím, že to někdy přinese nějaké problémy....sama jsem nad tím přemýšlela, mám 2 děti a budou mít jiné příjmení než já...a mě to dost trápilo, ale holky to už chápou...a já teď ve škole a v nemocnicích a na úřadech budu pokaždé zas a znovu vysvětlovat, že ty děti jsou fakt moje! :-)
To není o ztrátě identity ;-)
@pupickova pokud napr. publikujes a si v jistych okruzich znama pod urcitym jmenem, tak pri zmene to opravdu muze byt trochu problem...Ja jsem to jako ztratu identity pocitila, clovek 20 let neco buduje a pak zrazu je uplne neznamy, predstavis se do telefonu, napises mail a nikdo nevi kdo vlastne jsi, nespoji si te hned s puvodnim jmenem. Ale uz jsem si tak nejak zvykla, par mesicu jsem musela pouzivat obe prijmeni, a ted uz prechazim jenom na nove a okoli si pomalu zvyka.
tak ja mam strašnú dilemu, lebo:
1. som posledná na SK s mojím priezviskom, jediná dcéra mojich rodičov a tak nejak mi je ľúto, že to skončí
2. ako @krizecek, nechcem byť spájaná s rodinou môjho snúbenca a on vlastne tiež veľmi nie, na svojom mene si on nepotrpí, s rodinou má vyslovene zlé vzťahy
3. snúbenec je cudzinec, jeho meno na konci s "ová" znie neprirodzene a zas bez koncovky... čo ja viem, mi to príde ako dodávanie si dôležitosti, také šovinistické, že aha, ja mám za manžela Francúza... hlavne keď chceme žiť na Slovensku
ALE
4. jeho priezvisko ako také sa mi páči, nebyť tých konotácií; s mojím dievčenským sú stále problémy, nikto to nevie napísať, nikto mi nerozumie...
5. mne prijať snúbencovo, resp. manželovo priezvisko príde ako prejav úcty, ako že "patrím k tebe", sme teraz nová rodina
6. a hlavne teda k téme, keby mal snúbenec prijať moje meno, ja by som mala ten pocit straty identit zaňho 8-)
@kitinka76@anglicanka1981 - No tak holky, nebuďme zase přehnaně feministické. Já jsem nepsala nic o majetnictví! Čí jsme nemusí hned nutně znamenat KOMU patříme, ale KE KOMU patříme. Jinak naprosto s každým slovem souhlasím s @kessa 8-)
Já jsem ani nikdy nepřemýšlela, že bych si nechala své příjmení, nedejbože obě (ta délka by mě zabila). Ráda přijmu příjmení svého budoucího muže a vůbec nepociťuji něco jako ztrátu identity (přece to pořád budu já), ani odtržení od mé rodiny (naše vztahy přeci nezmění ani svatba ani příjmení a už dávno před tím, než věděli, že bude svatba říkali naši, pro označení nás dvou přijmení manžela např. přišli Nováci) a už vůbec nepociťuji ve vztahu méněcennost, tím, že já přijmu jeho příjmení a on ne moje- to přeci vůbec nemá co dělat s tím, jak si mě ten člověk váží.. Myslím, že si mě můj muž váží velmi- mám poměrně časově náročnou práci, mé pozdní příchody domů, náhlé odjezdy uprostřed našeho volna, to že jsem zrovna neuklidila atd. bere naprosto s přehledem, s tím, že dělám co jsem dělat chtěla, občas uklidí, navaří a pokud to nestihnu já, tak nereptá. Myslím, že ve vztahu je tisíce jiných věcí, které ukazují, jaký je vztah těch dvou a rozhodně mezi tyto věci nepočítám, kdo si vezme čí příjmení. Můj partner by si mé příjmení asi nevzal, rozhodně by neměl nic proto tomu, kdybych si nechala svoje a přibrala jeho- nicméně jsme to nikdy ani neřešili, protože já s láskou a úctou k němu přijmu příjmení jeho a vytvoříme tak novou rodinu a celému světu budeme dávat najevo, že já jsem jeho a on můj.
Buďto si přítel vezme příjmení po mně, nebo budeme mít každé jiné..Rozhodně se nebudu jmenovat jako celá přítelova rodina, to bych se musela propadnout hambou! Přítel si chce vzít moje příjmení, takže to nakonec asi dopadne tak, ještě přichází v úvahu že bych si vzala přítelovo příjmení a nechala zároveň to svoje ale už i tak jsem měla vždycky nejdelší jméno ze třídy:(
nevím jestli to beru jako ztrátu identity, spíše nechci být spojováná s tou rodinou
bride_lucie, presne ta prislusnost a to -ova mi prekaza. Mne sa ovela viac paci, ked je napr cela rodina Smith a nie, ze zena patri muzovi. Nepaci sa mi to, ale je to praktickejsie. Nakoniec, je to len meno.
já si nechávám svoje :-D ne kvůli sobě, ale kvůli příteli, chce se jmenovat po mě, v rodině už žáný chlapi nemáme, my jsme dvě holky a tátovo brácha má taky holčičku, tak aspoň naše rodina bude pokračovat dál :) hold se toho blbýho "kl kl" jak říkává moje babička nezbavím :-D
@stist.ko Tak jasně, ale třeba někomu jiná možnost nezbyde, např. mně. Svoje si musím nechat, protože v přítelově zemi není zvykem aby se manželé jmenovali stejně. Takže když se muž a žena představí stejným příjmením, tak je všichni mají za sourozence. Nehledě na to, že kdybychom se rozhodli tam žít a měla jenom manželovo, tak bych měla problémy s věškerými dokumenty - neuznali by mi např. diplom z VŠ, protože oni prostě nepochopí, že si ženská změní příjmení. No a zase když budeme v ČR, tak se představovat manželovým příjmením bude docela problém. Jenomže zase kvůli dětem manželovo příjmení chci mít. Tím pádem mi z toho nevyplývá jiná alternativa než že si nechám obě dvě.
V 16 jsem měla názor, že si nechám jen a pouze svoje příjmení i po svatbě (příjmení co nosím moc lidí v republice nemá a dodávalo mi pocit výjimečnosti). Nějak v těch 18cti už jsem pomalu začala ustupovat a řekla si, že teda přijmu příjmení mého budoucího manžela, ale že to svoje si každopádně nechám. Teď už se nemůžu dočkat, až se budu jmenovat jen a jen po něm, že mimo jiné to při obřadu bude naposledy, co si někdo na mým příjmení zláme jazyk a všechno bude jednodušší. Nositely příjmení pro další generace jsou dva moji bráchové a já se fakt nemůžu dočkat, až budu mít jednoduché české příjmení a budu patřit k tomu, kterého jsem si vyvolila a který si vyvolil mě :-) V ČR a v SK je totiž ta úžasná výjimečnost skloňování příjmení a u žen tak dává všem najevo, čí vlastně jsme - a po svatbě už přece nebudeme "tatínkova(á)" ale "manželova(á)" ;-) ;-)
Ja som si to dlho nevedela predstavit, manzelovo priezvisko mi pripominalo vela nepeknych zazitkov, no rozhodla som sa ze budem hrda a vezmem si manzelovo, milujem ho a nemyslim si zeby jeho priezvisko bolo skarede len preto lebo ja mam s nim spate neprijemne zazitky. Mame vyse pol roka po svadbe a ani som si neuvedomila ako hrdo sa predstavujem manzelskym priezviskom. Nemyslim si zeby som stratila vlastnu identitu, aj tak stale ma vsetci poznaju ako Misku, malokto si dokazal zapamatat moje priezvisko a vacsinou ho vsade nejako pokazili. Bola som haklyva na kazdy pridany makcen, na kazdu zmenu y/i. Teraz s tym problem nastastie nemam. Ani moji rodicia si nemyslia zeby stratili dceru. Skorej sa mi niekedy zda ze svokra nenesie najlepsie ze prave ja nosim ich priezvisko, ale to je ich problem nie moj. Je to rozhodnutie kazdej slecny, no dobre si to vzdy zvazte
Já jsem se celý žviot těšila, že se vdám za někoho s krásným českým (a hlavně kratším) příjmením, takže jsem o tom, že bych si nechala svoje jméno, nebo měla dokonce obě(!) :-S , ani neuvažovala :-) Ztrátu identity nepociťuju, jen jsem si na to pět měsíců po svatbě ještě pořád úplně nezvykla :-)
Neberiem to ako stratu identity. Dlho som o tom premyslala. Chcela som priezviska obe, lebo som si naivne myslela, ze budem moct pouzivat, ktore sa mi kedy bude hodit. Nakoniec si vezmem jeho, aby nebol problem ake priezviska budu mat buduce deti. Je to praktickejsie. Ale do toho vybavovania zmeny dokladov sa mi veru nechce.
Co sa tyka identity - vacsinou ma aj tak ludia volaju krstnym menom a to by som si vziat nedala :-D
Moj nastavujuci by si moje meno nevzal prave kvoli tym dokladom a identite. Inak nie je sovinista. :-D