Ahoj holky, chtěla bych se s vámi podělit o mou tíhu, kterou bych ze sebe chtěla tady vypustit a třeba od vás dostat i nějakou radu či pochopení. Budu za to moc ráda.
Jsem s přítelem přes dva roky, rok jsme spolu byli defakto v kuse, vracel se z práce normálně každý den domů, od ledna 2022 jezdí pracovně do Prahy do roku 2024, jelikož má rád klid, nechce v Praze bydlet a chce zůstat se mnou tam, kde jsme (menší městečko).
Když jsme spolu bývali každý den, byl sdílnější ve všem, v práci, v zážitcích apod., ale jak začal jezdit pryč, tak je to trochu jiné, je pravda, že již od rodiny od mala nebyl nikdy zvyklý aby se svěřoval, že někam dorazil v pořádku nebo jak mu je apod., takže mu to z části vůbec nevyčítám, protože jeho komunikace ve formě SMSek byla prapodivná. To jsme již nějak dohromady už spolu dali, ale zjistila jsem, že je dost výbušný, rozhodí ho každá maličkost, nenechá si do ničeho ,,kecat¨, většinou se dost rozhoduje sám a až pak mi to oznámí, když je už vše hotovo a domluvené (jak říkám nebyl na to vůbec zvyklý, tatínka defakto neviděl 20let a maminka to moc neřešila, nějaké rodinné vztahy). Říká, že mne miluje, že je se mnou rád, rád se vrací za mnou domů, ale trápí mě, že už spolu neděláme tolik věcí jako předtím a trápí mě jeho náladovost a výbušnost, že až někdy třískne do něčeho pěstí. Když se nepohodneme, tak vše svádí na mě, že je to moje vina, že on nikdy žádnou neshodu se mnou nemá, ale co si budeme povídat, vždy na tom nesou vinu tak nějak oba, ale mrzí mě, že to nepřizná a jeho ješitnost mu nedovolí alespoň jednou za mnou přijít a říct ,,hele, já to podělal, promiň¨, vždy musím komunikaci obnovovat a řešit já, jinak on by neřekl snad nic a mlčel by neustále. Pak vám řekne, že je ale v pohodě, že co dělám a řeším, ale vy přitom cítíte, že na vás nepromluví, dělá, že doma nejste apod., takové dost až naschvály bych řekla. Když s ním o tom chci mluvit, proč jsme se nepohodli abychom to nějak probrali a ukončili a byl klid, tak mlčí, ignoruje mě a nebo pak rovnou vybuchne a křičí se slovy ,,že do něj pořád valím¨.
Přitom, když je doma, sám mne odveze do práce, vstává se mnou aniž by musel, dělá mi snídaně. Jen prostě nechápu ty jeho výkyvy nálad, jednou je milý, nic mu nevadí a z toho mu vadí snad vše, je nervózní, až někdy takový agresivní a ani si to nepřizná. Ještě má někdy věty typu, já vím, že mám chyby, ale proč bych s nimi něco dělal, mě to tak vyhovuje.
On je štír a já Vodnář, jsem citlivý člověk a on to ví, snažím se s ním v klidu promlouvat, mluvit s ním o tom, zda ho něco v práci netrápí, netíží, jestli toho nemá moc a on vždy řekne ne, ale za půl roku z něj vypadne, že takový byl proto.....
Vím, že mě má rád, je člověk, který by nebyl jen tak s někým, přede mnou, neměl vztah 5 let, ale je dost nekomunikativní a někdy jeho chování dosti nechápu, jelikož je jak proměnlivé počasí.
Nevíte nebo nemáte s něčím takovým zkušenosti, jak třeba takové situace zvládat?
Děkuji Vám každá za případné Vaše příběhy, zda v tom jsem nebo nejsem sama, hezký den, dámy.
Hele, tak za prvé bych chtěla jen podotknout, ať si nic z toho, co ti napíšu neber nijak zvlášť osobně, nebo jako urážku.
A taky bych chtěla podotknout, že nechci urazit ničí víru v takové věci, ale to jaké má člověk znamení absolutně neovlivňuje povahu člověka 😁 a teď se rovnou dostávám k věci co ti chci vysvětlit a třeba ti to trochu pomůže.
Je to zkrátka a dobře jeho POVAHA. Stejně jako ty (jak si sama napsala) si citlivé povahy, on má prostě v povaze náladovost. A víš jak to vím s takovou jistotou? Protože si mi vlastně popsala mého snoubence.. 🙂 a vlastně i mě 😁
U nás doma je to tak, že já si svého nastávajícího beru po 7 letech. A když už věříš na znamení - sešli jsme se ve vztahu dva býci.. 😁 A pracujeme na stejném místě a bydlíme spolu a chodíme spolu ven, na výlety, koukáme spolu na telku a všechno možný. A NEHÁDÁME SE. A i když jsme oba býci, oba jsme náladový a paličatí i tak jsme oba jako oheň a led. On je výbušnější než já. Nasere ho každá prkotina. Já víc snesu, ALE! On když se kvůli něčemu naštve, během 10 minut je to zase můj přítulnej miláček,hned se zklidní. Já když se naštvu, vydržím mít blbou náladu i půl dne.
A jak to děláme, že se nehádáme? Prostě jsme se naučili jeden k druhýmu přistupovat. Pochopili jsme, že milujeme člověka s určitou povahou a s tím určitými potřebami. Takže já vím, že když mu něco vadí, musím počkat, až ho to přejde. Stejně jako on ví, že když já vstanu blbou nohou a mám zase "svojí náladu" musí mi nechat prostor, počkat a rozhodně do mě nevalit "co ti zas vadí?" nevadí mi nic, jen prostě zrovna mám blbou náladu, protože jsem třeba unavená. Spíš si třeba navzájem uděláme beze slov něco dobrého k jídlu, pro srovnání nálady. Prostě my "svéhlavci" potřebujeme trpělivost. A to si i řekla sama - má rád svůj klid. Tak mu ho neber. Tím ho právě dostáváš do ještě horších nálad. Protože ho prostě nutíš k něčemu co on sám nechce. A zase jak si sama řekla - udělá ti snídani, vozí tě do práce. Čti mezi řádky. Těmito drobnostmi ti svým způsobem dává najevo, že tě miluje. Stejně jako ten můj mě a já jemu. Nejsme na slova, romantiku a další "zuby kazící" sladkosti ve vztahu. My se vyjadřujeme činy 🙂
Snad ti to něco dá. Přeji ti hodně štěstí.