Nezasnoubena

Zobraz úvodní příspěvek
Ahoj,holky,jsem nezasnoubena,ale chtela bych :-) Problem je v tom,ze uz mi z toho zacina hrabat,chapu ze se na chlapy nema tlacit,ale vadi mi to cekani.. Jsme spolu cca 5 let a krasne nam to funguje,bohuzel posledni rok furt cekam na zasnoubeni a ono furt nic.. :-( Tak uz je takove,ze jsem si rikal,az zacnem pracovat tak me urcite pozada.. Nic.. Tak az dodela tu skolu,tak uz to fakt prijde.. Nic.. Tak az se vse srovna a vyklidni tak uz to fakt bude a nic.. Nejvic mi vadi to,ze az to prijde tak uz sni nebudu prekvapena ani si to neuziju a jediny na co budu myslet bude: konecne.. Nechapu to a zlobim se, vzdy jsem si predstavovala ze to prijde ve vhodnou chvili,ze se lidi berou z lasky a ze jakmile citi ze je mu s tim druhym dobre a klape tak se vezmou..Ted mampocit,ze u me tu vhodnou chvili prosvihl.. A uz me nebavi cekat a ja opravdu nechci byt ve vztahu desetileti,aby konecne muj mily si rekl,ze uz muze.. Na manzelstvi mame stejny nazor, manzelstvi oba chceme,o svatbe jsme se bavili nejvic pred rokem, to si i vypocital koho vsechno tam chce pozvat..ja se radovala ze uz to bude a nic.. Prijde mi ze uz jen ten spravny okamzik pryc a on jeste nehnul ani prstem. A opravdu si nemyslim ze neco tajne pripravuje,poznala bych to..Je mi z toho smutno.. A s kamaradkama se o tom nebavim,bud jsou mladsi a svatbu jeste vubec nechteji nebo jsou vdany a prijde mi blby to s nima resit,protoze to nepochopeji protoze ten jejich se rozhoupal a pozadal.. Je tu nekdo kdo to citi stejne?
Odpovědět
Profilova fotka
@huwik My po 4 měsících, ale známe se skoro 2 roky a taky přemýšlím, jestli to není brzo :-D
Odpovědět
Profilova fotka
@donniedarko Kamarádka je na tom úplně stejně... Jsou spolu 8 let, oba pracují, mají domek. A nic. Ona čeká, mrzí jí to, že je skoro poslední, co zůstala "na ocet" , ale její chlap se nemůže rozhoupat. A oboje rodiče do nich hustí věci typu: kdy už se vezmou, ať ho teda požádá o ruku ona, že se jinak nedočká... A další podobné perly. Báječná situace :-(. A to se o svatbě baví, mají na í našetřeno baví se o dětech. Ale tím to končí - spousta slov a skutek-utek´.
Odpovědět
Profilova fotka
Ahoj, jsem líná pročítat diskuzi, ale taky přispěju trošou do mlýna. Ten můj mě požádal po 12 letech vztahu a to jsem ho tématem svatba bombardovala poslední 2 roky... marně. Tekli mi slzy, když jsem viděla film s žádostí o ruku a no rozdýchat Sex ve městě, kde "Božský požádal Carie pro celých 10letech"... Spolužačky se mi zasnubovali, vdávali a rodili děti.. a já nic. Pak jsem to vzdala a řekla mu, že jestli se neobejví nějaký impuls a nebude svatba do roka, tak už ji nechci. Řekli jsme si totiž, že už je čas založit rodinu, takže jsem mu vysvětlila, že to nechám na něm, ale že se chci vdávat tak jak to má být - svobodná, bezdětná. Pak jen kvůli papíru už jsem to nechtěla. A opravdu jsem ho nechala být. To bylo někdy kolem Vánoc. Jenže pak jak kdyby se domlivili všichni ostatní - moji rodiče, sousedi, kamarádi, babička... A začali do něj šít ohledně svatby, kdy už si mě vezme atd. protože jim to připadalo jako naprosto přirozený krok. Já se musela jen smát, protože jsem v tom byla naprosto nevinně. No a pak jsme jeli v dubnu do Londýna na dovolenou a tam, hned první den mě požádal o ruku. Potom z něj vylezlo, že to nebyla žádná promyšlená akce, prostě ho to napadlo týden před odletem. Ale co, rozhoupal se a teď jsme svoji :-) Takže ano, já přesně vím jak ti je, ale tady vidíš, že můžeš klidně čekat ještě jednou tak dlouho a nebo se taky nikdy nedočkat. Ale důležité je, jestli ti s tím člověkem je dobře. Já byla rozhodnutá s ním mít rodinu i kdyby svatba nebyla(i když by mi to bylo strašně líto), protože vím že patříme jeden k druhému a moc bych litovala, kdyby nám ten vztah pokazila taková "malichernost" jako touha po svatbě.
Odpovědět
já jsem se letos vdávala po 9 letech. Vdávat jsem se chtěla hned od začátku vztahu a partner to věděl, na první výročí mi do přání napsal, že mi brzo koupí prstýnek. Koupil ho až za dalších 5 let a první věta nebyla: vezmeš si mě, ale "do roka se určitě nevezmeme" - romantika jako blázen. Vždy jsem si říkala, že nechci patřit mezi ty holky co se vdávají třeba po 10 letech a ono jo...Nicméně zásnuby přišly po 6 letech, bydlíme spolu od začátku, o svatbě muž mluvit nechtěl, několikrát jsem to obrečela, přišla jsem si zbytečená, nechtěná, myslela jsem si, že nejsem asi dost dobrá, když si mě nechce vzít. Byla jsem z toho dost špatná a na vážkách jestli to má cenu...Mezitím mi zjistili epilepsii, trombofilii a já se začala bát, že ani nestihnu mít děti - ale partner mě ujistil, že děti chce. Začala jsem se smiřovat s tím, že budeme žít na hromádce,že mám chlapa, co mě miluje a já jeho, že mě podrží a přes to co si se mnou zažil se mnou chce být a to je to hlavní. Jak jsem si tohle v sobě ujasnila - za tři týdny přišel s tím, že zamluvil termín svatby. Myšlení mužů je nevyzpytatelné.
Odpovědět
@strelenka Já si umím představit, že to pro většinu důležité je. Odpovídala jsem na "Ale neumím si představit, že člověk neví, nebo se na manželství v tomhle věku "necítí" (pokud má vážný vztah, kterému jinak nic není).". Jinými slovy, že i dospělý člověk, který bere vztah naprosto vážně, prostě nemusí mít potřebu se brát, že to neznamená, že si nechce vzít onu konkrétní osobu, ale že se prostě nechce ženit/vdávat vůbec, že to není ani "neví", ani "necítí se na to", ale prostě "tohle od života nechci". (A samozřejmě chápu, že to je pro druhého v páru problém, cítí-li to jinak.)
Odpovědět
@martulk4 Myslím, že "malichernost" je relativní pojem - pro někoho malichernost, pro někoho zásadní věc.
Odpovědět
@zorro4 Jasně - já zas reagovala na Tvou poznámku, že nejsi schopna se do tazatelky vcítit. Jinak s Tebou souhlasím - mám dvě kamarádky, které to tak mají - obě žijí v dlouhodobém vztahu a jsou spokojené, svatbu neplánují (v páru se na tom shodnou), takže si to také umím představit.
Odpovědět
Profilova fotka
@strelenka Já to nemyslela špatně, jen jsem to špatně napsala. Brala jsem to ze svého pohledu, kde jsem nechtěla svatbu jako papír, jako pouto, které nás sváže. Já chtěla prostě svatbu jako krásný den nás dvou, kde budu jen já jeden den princeznou atd. Kvůli mé představě a reálným okolnostem jsem to pak vzdala a zvolila si spokojenou rodinu na hromádce než nekonečné smutnění a čekání na svatební den - i když nakonec bylo všechno jinak :-) Pokud ty toužíš po svatbě, protože chceš jistotu, manžela a zpečetění vaší lásky, tak samozřejmě chápu že je to zásadní a pokud bys narazila na partnera, který to neuznává a například se nechce nikdy ženit, je to špatné. Ale chtěla jsem ale jen říct, že pokud se máte s partnerem rádi a o svatbě "někdy v budoucnu" mluvíte, mohl by to náhlý tlak z tvojí strany všechno zkazit. Pokud tedy necítíš, že se ti daří ho přesvědčit. Chlapi jsou zvláštní stvoření. Potřebují nějaký impuls. Při dlouhodobém vztahu zpohodlní a jsou spokojení tak jak je to teď. Takhle mi to aspoň vždycky říkal ten můj.
Odpovědět
@martulk4 Vzala jsi mi to z úst - chtěla jsem ještě dopsat, že je rozdíl mezi " toužit po svatbě" a "chtít manželství" - v prvním případě je to o dni pro princeznu (pro mě osobně spíš hororová představa, protože jsem extrémně stydlivá a nejsem ráda středem pozornosti), v druhém případě je to o určité představě o životě a to je samozřejmě mnohem zásadnější. Jinak - my se brali už před rokem,ale úplně bez mé iniciativy se to neobešlo, což už jsem psala výše. Oba s partnerem jsem ale spíš věcní, nešlo mi o romantické požádání ani o dokonalou svatbu (chystali jsme ji pár týdnů).
Odpovědět
@zorro4 Oki, tenhle zivotni postoj beru. Jen mi prijde, ze pokud uz s nekym chodim delsi dobu, nemela by to pro me byt novinka, zvlast jestli jsem ve veku, kdy se svatby okolo deji. (My jsme se o tom alespon normalne bavili pri ruznych rodinnych prilezitostech nebo svatbach kamaradu - ne primo o nasi svatbe, ale vedela jsem, co si o tom pritel mysli...).
Odpovědět
Profilova fotka
A co zkusit trochu psychologie a strategie? Kdyz chlap cejti sebemensi natlak, zatvrdi se a je jedno, jestli pro manželství je, nebo ne. Ja jsem se tvarila, ze mi na tom az tak nezalezi a ze svatbu vubec ke stesti nepotřebuju (ve skutecnosti to tak samozrejme neni). Milackovi to zaclo vrtat hlavou i se me na to ptal, ze to neni mozny, ze kazda zenska se chce vdavat. Cim vic mi to "bylo jrdno" , tim vic on to zacal chtit. Nakonec me pozadal o ruku v New Yorku a svatba bude v cervnu. Chlapi chtej dobyvat, ne byt stvanou zvěří. Tahle strategie ale funguje jen kdyz se ten chlap zenit chce, ale nema se k tomu rozhoupat se. Pokud manzelstvi nechce, nehnes s nim. Ja bych ani nemohla rozdejchat, kdybych chlapa k oltari musela nutit. Omlouvám se za interpunkci, pisu z mobilu
Odpovědět
@zorro4 Ono promluvit si na rovinu a naznačovat není to samé. Pokud to ti muži takto cítí, tak by to měli svým partnerkám takto i říct. A tvůj kamarád, který rozmýšlí rozchod s přítelkyní, protože ona se chce vdát, mi nepřijde jako ukázka stabilního vztahu. Dost by mě zajímalo, proč se ženit nechtějí, když své partnerky tak milují. Vím, že mnoho párů se děsí toho, že po svatbě lidi zpohodlní a pak se přestanou snažit a po svatbě jde pak vztah do kopru. Chápu to a mnohdy to tak opravdu je, ale myslím, že se o tom dá mluvit. My s manželem jsme si to řekli na rovinu, že svatba prostě nebude znamenat, že oba přibereme jak prasata a budeme si sebou jisti. A tak pokračujeme v tom, co dřív: pracujeme na vztahu, snažíme si dělat si navzájem radost, randíme, pečujeme o svůj zevnějšek apod. Ale postoj "miluju tě, ale nechci se ženit a tečka" mi nepřijde jako postoj vyzrálého jedince a něco mi v tom nehraje. Tenhle postoj by mě osobně vůbec neuspokojil a chtěla bych vědět, proč to tak má.
Odpovědět
Článek se načítá
@simone5 Nevím, z čeho jsi dovodila závěr "rozmýšlí rozchod s přítelkyní, protože ona se chce vdát". Psala jsem, že ona to tak často řeší, že on se bojí, že bouchne a spíš se rozejdou. K úvaze, proč se ženit nechtějí, odpovím podle sebe a svého postoje, proč jsem se nechtěla vdávat. Rozhodně v tom nebyla obava, že se některý z mých partnerů změní. Já jsem zkrátka ve svatbě neviděla žádnou přidanou hodnotu, nepotřebovala jsem, aby mi stát osvědčil vážnost mého vztahu, necítila jsem potřebu toho citového ujištění, že jsem jediná a nejdůležitější na světě. Chápu, že si asi nabíhám, když jakožto vdaná a na svatebním webu "znevažuji" manželství :-D Ale vlastně mě docela fascinuje, jak jsou všichni přesvědčeni, že za tím musí být nevyzrálost, nevážení si partnera atd. Je tak těžké pochopit, že někdo prostě k životu sňatek nepotřebuje? (a to nemyslím nijak útočně). Prostě nerozumím tomu, s jakou samozřejmostí si lidi myslí, že každý touží v životě být oddán.
Odpovědět
@zorro4 Někdo ho asi nepotřebuje, ale myslím, že to bude spíš menšina (alespoň holek určitě :-D ) Na to, jak je dnes moderní a otevřená společnost, znám kupodivu opravdu jen minimum lidí, kteří spolu zůstali jen tak "na hromádce". Většina těch, kteří si třeba pořídili děti bez svatby, se plánuje vzít alespoň "někdy v budoucnu". Pro mě byla svatba důležitá i tak, ale chtěla jsem už založit rodinu a k tomu podle mě manželství patří, takže tenhle konflikt podle mě přijde u většiny lidí, jenom třeba později (ať už před snahou o miminko nebo až s ním), pokud si názory o potřebnosti nebo nepotřebnosti svatby nevyjasní včas.
Odpovědět
@zorro4 Ale já tomu právě rozumím, že to tak někdo má, spíš jen nechápu, proč si to ti dva lidi neřeknou a nepromluví si o tom. Mě nepřijde nevyzrále, že někdo nechce svatbu, mně přijde nevyzrálé prohlášení "nechci svatbu a tečka a víc o tom nechci debatovat, i když vím, že partnerka to cítí jinak". A s tím kamarádem, co zvažuje rozchod, protože do něj partnera hučí a bojí se že bouchne, to si právě myslím, že není rozvážné. Tak proč si o tom prostě nepopovídají? Ona řekne: "já si přeju svatbu, protože xy" a on "já nechci svatbu, protože abc" a pak se uvidí. Rozumná komunikace podle mě rozhodně není to samé co nátlak.
Odpovědět
@izzybickerstaff To je svatá pravda, na to jsou i průzkumy (sorry, že už zase začínám s průzkumy, vada z povolání). :-D Podle nich většina těch, co mají děti a žijí na hromádce, by svatbu chtěli, ale z různých důvodů ji nakonec neměli, případně ji zvažují do budoucna.
Odpovědět
@simone5 Víceméně s tebou souhlasím. V teoretické rovině je ten rozhovor strašně "snadný", ale realita je prostě košatější :-D Oni ten vážný rozhovor vedli několikrát. Ona vysvětlovala své důvody (je to pro ní důkaz, že to on bere vážně, chtěla by už děti atd.), on jí vysvětloval své důvody (chce si ji vzít, ale nikoliv nyní, nechce nyní řešit svatbu ani děti, chce ještě rok dva věnovat naplno práci a cestování atd., necítí to jako správný moment). Kromě toho, že jsou ve slepé uličce (ona něco chce a má důvod a on nechce a má důvod), je to taky strašně emoční... a v tu chvíli to přestává být snadné a dospělé... A její poznámky, případně opilecké plačky ("ty mě vůbec nemiluješ...") se mění v nátlak, pro něj hraniční. A přesto si o ní nemyslím nic špatného. Podle mě prostě rozumná komunikace má své meze a každý má chvíli, kdy jí třeba není schopen.
Odpovědět
@zorro4 No, pokud už si řekli toto, tak to už je úplně jiná situace než "nechci svatbu a tečka". Já reagovala totiž na tohle. A jinak rozumím tomu, že ke svatbě, pokud ji někdo vyloženě neodmítá (a i to respektuji), se musí dozrát, ale i tak by mě dost zajímalo, proč nechce svatbu teď, ale až potom. Určitý konkrétní důvod to určitě má. My třeba plánovali svatbu, a do toho jsme se bez omezení věnovali práci. Co se týče cestování, tak to je spíše argument ohledně dětí, ne? Nicméně pokud ji řekl, že svatbu chce tak za rok dva, tak z mého pohledu už nic nebrání zasnoubení. :-) Tak proč to odkládat? Já nevím, třeba se šeredně pletu, ale ty argumenty tvého kamaráda mi prostě nesedí. Chápala bych, kdyby řekl: nechci se ženit, protože to a tamto. Ale tohle mi trošku přijde, jako by věděl, že se ženit nechce, ale neřekne jí to naplno, protože ji nechce ztratit. A ona tlačí a tlačí, protože je zoufalá. Ale to jen tak přemýšlím "nahlas", realita může být úplně jinačí. :)
Odpovědět
@simone5 Já tě vůbec nechápu, nejdřív říkáš, že chápeš, že k tomu rozhodnutí člověk musí dozrát, ale vším dalším to pochopení popíráš... :-) Zkrátka ji bere vážně, nehledá si jinou, nemyslí si, že není ta pravá (alespoň to říká mně a npochybně i jí, ale mně nemusí lhát), ale ještě necítí potřebu se ženit. Když se nechci ženit, asi bych se ani nezasnubovala, to by zase vadilo mně... A ani si nemyslím, že by vdavkychtivou ženskou uspokojilo zasnoubení, brala by to tak, že do roka a do dne. Každopádně podstata mého sdělení byla, že komunikovat rozhodně ano, ale dávala bych si bacha na nátlaky a manipulaci, protože to i milujícího chlapa může vést k radikálním rozhodnutím.
Odpovědět
@zorro4 to je prave to co moc nechapu, miluje ji,pocita s ni do budoucna,chcevsi ji vzit ale ne ted..a co se zmeni teda za rok?
Odpovědět
@allilla teď budu jen hádat a dávat příklady, protože jsem to s ním neřešila a taky znám spíš varianty "chci se ženit s tebou", "chci se ženit, ale ne s tebou" a "nechci se nikdy ženit" :-D Ten odklad může být třeba v tom, že má teď v práci rozjetý nějaký větší projekt, na který se chce plně soustředit (vím, že psala simone5, že zvládali práci bez omezení, ale pro mě osobně byl třeba velký pracovní projekt, který vstoupil do plánování svatby, fakt problém. Zvládli jsme to, protože už bylo oboje rozjetý vlak, kdybych ale tehdy měla možnost odložit svatbu bez ztrát, klidně bych to udělala). Může za tím být, že chce na nějakou větší cestovatelskou expedici (on konkrétně hodně cestuje), což znamená větší finanční obnos a třeba i čas (například by se chtěli brát v létě, ale v létě by on rád jel na nějakou expedici). Může za tím být neochota v daném roce vydat peníze za svatbu. Atd. No, ale může za tím být i prosté "ženit se chci, ale ne teď" bez nějakých větších argumentů. To všem přijde fakt tak divné, že člověk některé větší kroky v životě odkládá na jinou dobu? (to nemyslím útočně). Neřekly jste si třeba nikdy "děti chci, ale později"? Mi to přijde velmi podobné a setkávám se s tím zcela běžně.
Odpovědět
Profilova fotka
přidám taky svoji zkušenost... svatbu jsem si přála cca 2 roky. teď už manžel to registroval ale nic se nedělo. už jsem si myslela, že to nepřijde a byla jsem s tím smířená, že dřív než se vezmem, založíme rodinu a najednou to přišlo. chlap se k tomu musí rozhodnout sám, prostě musí dozrát :-)
Odpovědět
@zorro4 Asi záleží hodně na věku těch dvou lidí. Chápala bych pocit "jo, ale později" u mladého chlapa, ale ve 30-35 mi přijde, že už moc není co odkládat. Škola dodělaná, pracovala jsem intenzivně 5 let a každý rok jela někam na docela velkou dovolenou...na co ještě čekat? Když bych to vzala tak, že chci svatbu před dětmi, tak holt je to i z biologického hlediska na čase...Ale možná to tak vidím jenom kvůli svým biologickým hodinám :-) Mmch ten pracovní důvod bych žádnýmu chlapovi nevěřila :-) Můj toho hodně udělal přímo ve svatební den a zhruba tak týden předtím, jinak jeho náročná práce svatbou nijak netrpěla :-D
Odpovědět
@krabikova Každý k tomu ale dozrát nemusí...nebo může dozrát ve 40 a pro partnerku může být se založením rodiny pozdě (pokud chce děti až po svatbě).
Odpovědět
@izzybickerstaff ad první odstavec - víceméně souhlasím, ale koukáš na to svým hodnotým žebříčkem, ryze subjektivním náhledem na to, kdy je "akorát" čas. A on to zkrátka cítí jinak. O tom druhém mi ani nemluv, já den před svatbou lítala po loukách a trhala kytky, rozvážela s tchýní koláče atd. atd. a můj muž byl zavřený s notebookem a pracoval na světovém míru nebo něčem podobně důležitém. Ale zase to tak nemusí být u všech. Tím spíš, že chlap dovede myslet jen na jednu věc, že jo... :-D
Odpovědět
@zorro4 "On to zkrátka cítí jinak" - je pravda, že mateřské puzení chlapi nemají a z jejich pohledu je často v pětatřiceti stále ještě "času dost". Mám ten dojem, že jim často nedochází, že založit rodinu nemusí být pro ženu po třicítce tak snadné - bohužel vím o čem mluvím. Takže chlap v tomto případě rozhoduje nejen za sebe ale i za svou partnerku, kterou může neustálým odkládáním připravit o možnost mít děti. V extrémním případě pak může dojít k tomu, že svou neplodnou partnerku za pár let opustí, protože ho to najednou chytne a uvědomí si, že by děti chtěl - a založí rodinu s jinou, mladší. Zatímco ona má prostě smůlu, protože stále čekala až se on rozhodne, že teď už je konečně ten správný čas...
Odpovědět
@strelenka Jak už jsem říkala, život není spravedlivý... Myslím, že chlap, pokud není úplný blb, ví moc dobře o biologických hodinách, ale prostě pokud to tak necítí a je dostatečně silný, tak se do toho nenechá vmanipulovat. je na ženě, aby si vyhodnotila, co s tím dál...
Odpovědět
@zorro4 Nevím, mám pocit, že často je za tím spíš pohodlnost,ale třeba se pletu...
Odpovědět
@zorro4 Já jsem si neodporovala, jen jsem to brala ze svého pohledu, kdy mi nedošlo, že existují muži, kteří ani ve 30 ještě neví, zda se už cítí na svatbu či ne (moje chyba). Vnímám to stejně jako píše @izzybickerstaff, tj. že ve 20-25 k tomu většina mužů musí dozrát, tomu rozumím, ale pokud je muži 30-35, má stabilní vztah, práci i bydlení a tvrdí, že svatbu chce, ale teď se na to ještě necítí, tak ho beru za nevyzrálého a osobně si myslím, že ta nevyzrálost se bude projevovat i jinde a svatbou to jen začíná. Já osobně bych takového muže nechtěla. Pro mě je muž někdo, kdo se tomu postaví čelem. Buď řekne, že svatbu nechce a nese za to následky (rozuměj: mně dá možnost se rozhodnout, zda s ním za těchto podmínek být chci či ne), nebo ať se činí. Ale co je to za chlapa, který by mě ve věku kolem třicítky nechal čekat na to, až se teda laskavě rozhodne, zda se už na takový závazek cítí nebo ne? Děkuji pěkně, ale na to bych neměla nervy. A pravděpodobně se mnou nebudeš souhlasit, ale podle mě je to známka pohodlnosti nebo strachu z toho udělat vážné rozhodnutí. Jinak s nátlaky a manipulací souhlasím, to ale podle mně není komunikace, proto se to taky nazývá jinak. :-) My jsme se s manželem jsme hned na začátku vztahu (v 19) shodli, že "jednou" se vzít chceme, že svatba je pro nás důležitá. Když mi bylo 25, už jsem se cítila na svatbu připravená, můj muž ne, tak jsme si sedli a normálně jsme si popovídali. Shodli jsme se, že do 30 bychom chtěli děti a že bez svatby děti nechceme a bylo. :-) On měl čas na to k tomu dozrát a já byla v klidu, protože jsem věděla, že do 30 se vdám a že až mě požádá o ruku, tak to bude ve chvíli, kdy k tomu dozraje a kdy to bude chtít i on. Bylo to nenásilné a oba jsme věděli, na čem jsme. Ale aby mi chlap říkal, že teď se na to ještě necítí a že "možná" za rok nebo za dva, to by mi hráblo a možná by se ze mě pak taky stala hysterka, co furt jen tlačí. A co když se i za dva roky na to nebude ještě cítit a těm přítelkyním už bude 35? No fuj, ještě že nejsem v této situaci a mám za manžela opravdového chlapa, co se nebojí závazků (to není útok proti tobě, to jsem si jen uvědomila, jaké mám štěstí :-) ).
Odpovědět
Jo a jen opakuji, že lidi, co nechtějí svatbu, absolutně neodsuzuji a neberu jejich vztah jako méně vážný. Ale tak to podle mě musí cítit oba a pokud to tak není, tak to musí řešit. Oba. A tohleto "řešení" a povídání si o tom podle mě není nátlak.
Odpovědět
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí

Nenašli jste co jste hledali?