Dejte mi (nejen mě) naději... I velké lásky bohužel někdy končí, chci věřit, že mě (nás) čeká ještě něco lepšího... Kdo z vás to zažil a je šťastnější než dřív?
tak :-) já sem asi jedna z mála, která týdenní vztahy a úlet v životě neměla :-) to jen tak, že néé každá :-P :-)
předešlý vztah ale sem brala jako konečný, ex byl a dost starší než já, tak sem s i myslela, že je vyzrálej, no bože já byla zaláskovaná, můj nynější přítel byl mojí vrbou, říkala sem mu (přes icq, jinak sme se zatím neznali) co se stalo, že mě nechce asi vidět, že na mě sere a tak dále .... říkal mi, že náš vztah nemá budoucnost ,.... tak sme se snad 2 měsíce nebavili ... no ale co se nestalo, on mi vážně dal kopačky ... zjevně si chtěl jen zvýšit ego že má ještě na mladou babu, co už...... s nynějším sme si opět začli psát .... strašně moc dlouho mě ukecával na rande ... až mě konečně po 4 měsících ukecal :-D bože, a nelituju toho, sem moc ráda že sem se ukecat nechala .... a byla sem blbá, že sem nešla dřív, tohodle chlapa jen tak nedám, je mi vším, hlavně oporou :-) na příští rok plánujeme svatbu :-) včera to byly 3 roky, co sme spolu
@codal I když jsem si ani zdaleka neprožila to co ty, mám za sebou taky velké zklamání z velké lásky asi jako každý. Taky jsem si myslela, že už nikdy nebudu schopná se zamilovat, a ejhle - už jsem skoro dva roky vdaná a takový vztah, jako mám s manželem, jsem nikdy s nikým neměla x-) Řekla bych, že nejhorší není to, co se nám stane, čili samotný krach velké lásky, ale to, že nevíme, jak dlouho to bude trvat, než se z toho dostaneme, aspoň tak jsem to cítila já. Kdyby mi někdo řekl, že to bude trvat třeba deset let (ve skutečnosti to bylo daleko míň ;-) ), snášelo by se mi to líp, protože bych mohla odpočítávat a věděla bych, že na konci bude ON. Tahle nejistota, jestli někdy bude zase líp, a pokud ano, kdy, je šílená, ale i já jsem další důkaz toho, že happy endy existují :-)
@codal Já to taky znám. Nevím proč, ale nikdy jsem neměla štěstí na chlapy. Pokaždý si mě vybral někdo, kdo mě jen využíval a zneužíval toho, že jsem zamilovaná... A já tenkrát neměla dost sebevědomí a úcty sama k sobě, abych takové hajzly poslala do háje. Nechala jsem si strašně ubližovat a zacházet se mnou jako s kusem hadru. Tím jsem si zadělala na dlouho dopředu na sebepodceňování a depresivní stavy... Když mi bylo 16, poprvé a naposledy jsem zažila, co to znamená, láska na první pohled... Když jsem HO viděla poprvé, jen jsem lapala po dechu a málem se mi podlomily kolena. Klepala jsem se jak osika, jak jsem byla nervózní...byla to šílená, platonická láska, co já se kvůli němu naplakala do polštáře... Občas jsem měla pocit, že se mu i líbím, navíc jeho rodiče mě měli rádi a chtěli by mě za jeho přítelkyni, ale byla jsem příliš nesmělá a stydlivá, radši bych si ukousla jazyk, než to risknout a jít s kůží na trh, abych mu odhalila, co k němu cítím... Byl o 8 let starší, a tak jsem se utěšovala, že jsem pro něj moc mladá, že proto mě třeba nechce...milovala jsem ho dva roky, dva roky kolem něj chodila a doufala... až do doby, než jsem ho potkala s holkou, co byla o 2 roky mladší než já... Myslela jsem, že mi snad puklo srdce. Už jsem nemohla dál... vzdala jsem to, přerušila styky, chtěla jsem zase normálně žít...
Pak jsem po třech letech, kdy jsem zažívala jen nějaké nepodstatné románky a nechala se využívat od těch, co si to nezasloužili, potkala někoho, kdo byl úplně jiný... Milý, velice pozorný, citlivý. Po těch všech hajzlech jsem si myslela, že to je ono! Konečně někdo, kdo se o mě stará, kdo je citlivý, naslouchá, atd... Byla jsem poblázněná do představy, že jsem konečně našla toho pravého. Jak to tak bývá, člověk v zamilovanosti nevidí leccos, a tak já přehlížela i to, že měl malé dítě se svou bývalou, že neměl žádné zázemí, a že každou chvíli udělal nějaký průšvih (i když ne naschvál ale jen z vlastní hlouposti a nepozornosti) který jsem vždy zacvakala já... Celý společný byt jsem zařídila a zaplatila já, postupně jsem si zvykla i na to, že i boty a oblečení jsem mu platila já, auto na leasing se napsalo na mě... Začínala jsem být unavená z toho, že všechno je na mě, veškeré starosti, veškeré platby... Měl dluhy, oba jsme si museli najít druhou práci a já 4*týdně vstávala v pět ráno, abych stihla vše.... A ani tak jsme finančně nevycházeli a já byla psychicky vyčerpaná... Přišlo mi, že jsem to já, kdo doma nosí kalhoty. Cítila jsem, jako bych doma neměla chlapa, že já jsem ten chlap. Neměla jsem se na koho spolehnout, o koho opřít. Ačkoli mě miloval nade vše, tohle začalo narušovat náš vztah. Začalo mi lézt na mozek i to, že i když jsme neměli peníze, na své dítě stále platil alimenty, ale když jsem chtěla dítě, řekl mi, že další dítě už nechce... Celou dobu věděl, že děti chci, a tímhle jako by mi bodl nůž do zad... bylo to tak sobecké!
Ale já byla hloupá, zamilovaná do představy, že on je konečně ten pravý, byl to první vážný vztah a já vůbec nevěděla, co je, aco není ve vztahu normální, neměla jsme to s čím srovnat.... Tak byla svatba... Byla jsem šťastná, ale netrvalo to dlouho. Jednak začaly šílené žárlivé scény...měla jsem pocit, že jsem ve zlaté kleci. Běžně mi říkal, že si na mě pořídí dlouhý řetěz, na který si mě uváže atd... a já si uvědomila ty náznaky, které jsem viděla už dřív...že jsem postupně přišla o všechny mužské přátele, abych měla klid... Velmi krátkou dobu po svatbě jsem našla ve schránce papír o uložení zásilky na jeho jméno, a ta zásilka byla z exekutorského úřadu.... Na mojí otázku, jestli mi nechce něco říct mi řekl, prý že je to jen jeho věc... Byla jsem nepříčetná. Byli jsme manželé, jeho dluhy byly rázem i moje... a já přišla na to, že mi odporně lhal... že mi v den svatby lhal při slibu do očí, když jsme si slibovali, že známe své finanční poměry atd.... protože ještě před svatbou mu exekutoři obstavili plat a on zvládl to přede mnou tajit... čímž jsem ještě zjistila, že měl očividně dřív peněz víc, než se tvářil, když zvládl i s obstaveným platem vše, jako dřív...a já se ještě dřela jako idiot na jeho dluhy, když on měl zřejmě dost... :-( Aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že mě šmíroval na mém FB a četl si, co si píšu s lidmi .... Byl to totální konec důvěry... už jsem mu nevěřila ani nos mezi očima, nedokázala jsem se na něj ani podívat...byla to taková zrada, takové zklamání, šílené prázdno uvnitř... tak strašně jsem se styděla...že to nevyšlo, že jsem se nechala oklamat, bylo to tak krátce po svatbě...cítila jsem se jako totální hlupák.
V té době jsem si zároveň nevím proč vzpomněla na mou dávnou platonickou lásku... zkusila jsem ho najít na FB a našla - málem jsem ho nepoznala, byl asi o 30kg těžší ve svalech a místo jeho krásných vlasů mněl jen asi 1mm... :-D Byl to šok! Ale jeho modré zasněné smutné oči ho prozradily... Ty oči, ze kterých mi tenkrát běhal mráz po zádech a já měla pocit, že mi snad vidí na dno duše... Pravda, on mě taky skoro nepoznal :-D bylo to už 7 let...Oba jsme se strašně změnili... Začali jsme si psát, jak se máme a tak... oba jsme si prošli dost nehezkými věcmi, oba jsme hodně dospěli... Začali jsme zjišťovat, že si rozumíme víc, než by člověk čekal. Jenže i když už jsem s bývalým manželem nežila ve stejné domácnosti, pořád jsem byla vdaná, a pořád to bylo příliš čerstvé... Bylo to jako být mezi mlýnskými kameny :-(
Sešli jsme se na kafe, popovídali si, bylo to fajn, ale nedokázala jsem se srovnat s tím, že nepřišel ten kluk, kterého jsem znala před sedmi lety, ale obrovské víc jak stokilové "hovado" s oholenou hlavou :-D Jen ty oči mu zůstaly...ty oči, do kterých jsem se kdysi na první pohled zamilovala... Psát jsme si ale nepřestali a já přišla na to, že uvnitř je pořád ten samý kluk...jen dospělejší. Sešli jsme se podruhé, potřetí....a já začínala ztrácet půdu pod nohama...zase jsem se topila v jeho očích, mlátilo to se mnou ode zdi ke zdi, navíc chemie tentokrát fungovala oboustraně, táhlo nás to k sobě jako dva magnety...
Když došlo na první polibek, ztratila jsem půdu pod nohama úplně... běželo mi hlavou, jak strašně dlouho jsem o tomhle snila, a teď se to opravdu děje!!! Nikdy jsem nedoufala... Nic takového jsem nikdy nezažila, měla jsem snad naježené všechny chloupky na těle, připadala jsem si, že prožívám hloupý americký doják... Moje platonická pubertální láska na první pohled, a teď tohle... Ale navenek jsem se pořád tvářila, že o nic nejde, i když jsme se začali scházet. Bála jsem se to přiznat, abych ho neztratila...obranný mechanismus, který jsem získala kdysi, když mě chlapu využívali, a já se bála dát najevo city, aby mi neutekli... on byl po ošklivém vztahu a rozchodu, taky s tím ještě nebyl srovnaný a já měla strach... Oba jsme se báli... nalhávali jsme jeden druhému, že jde jen o chemii a že by nám to vlastně asi neklapalo, že si jen tak užíváme... vydrželi jsme to sotva tři měsíce, tři šílené měsíce plné vášně a zároveň úzkosti a slz, že o něj přijdu. Až mi po třech měsících v noci po tmě pošeptal něco, co mi vzalo řeč... něco, co jsem nevěřila, že někdy uslyším... do dneška mi při té vzpomínce buší srdce jako splašené. A to co mi pošeptal bylo vzájemné ...
Dnes jsme čerstvě svoji, a já opravdu z celého srdce věřím, že to byl osud, že on je má osudová láska... Teprve teď vidím, jaké to je, mít muže, o kterého se můžu opřít, který vždy zabezpečí rodinu, který chce děti, který se nebojí práce a vždy se uživí, který dokonce dokáže postavit celý barák vlastníma rukama... Kdybychom se dali dohromady tenkrát napoprvé, neměli bychom šanci... byli jsme oba příliš mladí, příliš nezkušení, naivní a hloupí... Ale já si počkala skoro 11 let, a dočkala se... Teď si říkám, že všechny ty "blbý" americký dojáky nejsou možná až tak blbý... někdy se dějí i v reálu... :-) Já takový doják žiju, po všech těch držkopádech....
@nuuna Teda já mám dneska asi nějakou dojímací náladu. Když se teď ale dívám na vaše fotky s tímhle příběhem, tak mě z nich úplně běhá mráz po zádech. Hádky se sice nikomu úplně nevyhnou, ale doufám, že i v horších časech se na sebe dokážete spolehnout.
@nuuna taky mám slzy na krajíčku.. moc ti to přeju, taky sis užila pškné sr.... je hekzé vidět, že se přes to lze přenést a začít krásný nový začátek...že jsi zase šťastná, více než šťastná, že jsi našla někoho kdo překonal tvá očekávání... ještě jednu hodně štěstí!
@codal i na Tebe taková láska někde čeká. Jen ji nesmíš propasnout tím, že budeš ztrácet čas s někým, kdo si tě nezaslouží a nestojí za to... ;-) čas všechny rány otupi a zahoji... Chce to jen čas.
muj byvaly je holandan a po roce chozeni na dalku jsem se k nemu prestehovala. Do te doby to vypadalo, ze je to skoro vysneny chlap pro me. Jenze kdyz se clovek vida jen cas od casu, toho druheho nepozna.. Celou dobu predstiral, ze je neco, co ve skutecnosti nebyl, rikal, co jsem chtela slyset a tech par dni se pretvarovat dokaze kazdy.
Takze jsem dorazila do Holandska, nasla si hned praci v oboru (zatimco on svoji ztratil a nemohl najit novou), z tolerantniho chlapa se stal kontrolor (asi profesni deformace :-D ) a ze zabavneho chlapika se stal domaci morous, ktery radsi sedel doma - vecere, televize, postel a chtel si ze me udelat domaci putku (sluzku) .. fakt nic pro me :-D A neustale mi daval najevo, jak "zachranuje chudinku z vychodu". Nejvic me ale stvalo, ze mi neustale projizdel pocitac, mobil, oteviral dopisy (a prekladal si je pres internet) a pokladal blbe dotazy (samozrejme vznikle ze spatneho prekladu) .. co je pravo na soukromi vubec nechapal a odmitl akceptovat. a kdyz jsem tak jednou zase dostala vyslech, nastvala jsem se a rozhodla se odstehovat. Nakonec padly nejake facky, kopance do hlavy a k svym vecem jsem se nemohla docela dlouho dostat .. ale utekla jsem .. po dvou mesicich .. jako s hadrem se mnou nikdo zachazet nebude a to ho asi prekvapilo nejvic ...
A vsechno zly je pro neco dobry 8-) Pozdeji jsem v Holandsku potkala sveho manzela (je tady taky cizincem). Zamilovala jsem se jak skolacka a o dva roky pozdeji byla svatba. Ve svem veku (32) jsem v takovou lasku vazne nedoufala .. Vim, ze se mnou to mozna neni vzdycky jednoduchy a nejsem mozna uplne typicka zenska, ale k sobe bajecne pasujeme. ... Takze pro svoji osudovou lasku jsem si musela zajet az k tulipanum, i kdyz to cele dopadlo trochu jinak, nez jsem si puvodne myslela ...
Diskuze už koukám není moc aktuální, ale i já ztratila velkou lásku, abych našla ještě větší. Žádné katastrofické scénáře a nevěry v tom ale nebyly...
S Lukášem sem začala chodit v čerstvých 17, byl to můj v podstatě první kluk a dalo by se říct, že mi zachránil život. Tehdy jsem měla obrovské psychické problémy (s přijetím sama sebe, s jídlem atd atd) a neměla jsem daleko od toho všechno to tu ukončit. On mi ukázal, že se dá žít i jinak, 4 roky jsme se z toho dostávali, byly to těžké chvíle, ale zároveň krásné okamžiky svědčící o obrovské důvěře atd, bylo by to na hodně dlouhé povídání. Po 6,5 letech vztahu a víc než 5 letech společného bydlení, kdy už téměř všichni včetně nás, považovali za samozřejmé, že se vezmeme atd atd, jsme tak nějak oba najednou zjistili, že si nemáme co říct, že nás to táhne každého jiným směrem a že se vlastně omezujeme ve svých zájmech, že už mezi námi není ta energie v posteli co dřív...a tak jsme to bez hádek a problémů ukončili s tím, že zůstaneme přátelé a uvidíme, jak vše bude dál...brzy na to jsme si oba našli nového partnera a například, co se mě týče, tak takové souznění duší jako mám se svým budoucím mužem, to jsem dříve vlastně nepoznala, to, co teď prožívám se nedá popsat, je to kouzelné...a rozhodně to není tím, že bych měla stále růžové brýle, jak mi říká mamka...naopak...za začátku jsem byla poměrně dost skeptická, ještě dost přemýšlela o minulém vztahu atd...to pouto, co teď mezi sebou máme vznikalo postupně, ale je v podstatě hmatatelné, jak sílí každým dnem víc a víc. Vím, že tím rozchodem jsem získala mnoho, ale také vím, že i se svým bývalým přítelem máme po všech těch zkušenostech mezi sebou něco, co nikdo nevymaže, myslím na něj jen v dobrém a přeji mu, aby byl tak šťastný jako jsem já. Mě tedy rozchod přinesl nejen větší lásku, ale i nenahraditelného kamaráda v minulém partnerovi. Pevně věřím, že tak jak je to teď to zůstane navždy, nedovedu si představit ztratit ani jednoho :)
Je to dva roky, co jsem sem zoufale psala, aby mi někdo dal něději. Dnes musím říct, že se mi za poslední třičtvrtě rok otočil život zadkem kupředu a naštěstí konečně k tomu dobrému. Potkala jsem báječného chlapa, zodpovědného, hodného, milujícího, který má kupodivu stejné hodnoty a touhy jako já (v dnešní době fakt zázrak), velmi rychle jsem se přestěhovala do jeho domečku, oslavili jsme první společné Vánoce, po kterých jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišlo to rychleji než jsme předpokládali (díky bohu za to!!!), ale i když je to vlastně všechno takhle rychlé, tak vůbec nemám obavu, že by to tak nemělo být. Naopak, jsem přesvědčená, že konečně všechno zajelo do těch správných kolejí. Milujeme se a v září budeme tři. Co víc si můžu přát. I ty nejšílenější příběhy mohou mít dobré konce:).
@codal Jsem ráda, že dnes už na to můžeš koukat jen jako na špatnou zkušenost! :-) Však se říká, že všechno zlý... ale vždyť to znáš ;-) Tak hezké bezproblémové těhotenství a třikrát "tfuj" :-)