Proč se berete?

iwci Proč se berem? Protože se máme rádi a protože víme, že patříme k sobě Bydlíme spolu od začátku vztahu a touto zkouškou procházíme když ne na jedničku s hvězdičkou, tak na jedničku stopro. Víme, že se jeden na druhého můžeme spolehnout, ať se děje cokoliv, jsme si navzájem oporou, ctíme se a máme k sobě respekt.

marcicek84 omcamauta: no já to řešit nezačla, hlavně to zas dej všechno do vykřičníků, ať se to pěkně pomaže, jestli ti to udělá dobře

omcamauta marcicek: otevřela jsem si tohle téma, protože jsem se chtěla dozvědět, proč se lidi v dnešní době berou... proč se mám jako prokousávat balastem jak dlouho kdo s kým bydlel a jak jsou domluvení na domácích pracech? Mě zajímalo, proč se berou...

veroniccca Proč se najde v každé diskuzi ,,někdo´´ kdo má problém???Když to nechápeš,tak to nečni,jak řekla janinka

andelka kasparci: My jsme to měli taky tak. Svatba byl zlom. Dokonce jsem v neděli večer čekala, že pojede domů a nějak mi pořád nedocházelo, že doma je tam, kde jsme spolu. Ale srovnalo se to rychle a je to paráda. Popravdě, i kdybychom spolu mohli bydlet dřív, tak bychom to neudělali anebo ano, ale v tom případě by se začala plánovat svatba. Myslím už na určité datum, protože u nás byla svatba v plánu snad od třetího měsíce po seznámení. Ale asi až tak po dvou letech bylo oběma jasné, že je to ONO a nepotřebovali jsme si to potvrzovat společný bydlením, stejně nebylo kde. Myslím si, že oba modely tj. bydlení-svatba i svatba- bydlení jsou si rovnocenné, jen někdy ta první možnost s sebou nese to (ne vždy, ale je vyšší pravděpodobnost), že se ke svatbě dopracovává hůř a déle a tížeji se "slaďuje" krok (většinou žena už je na manželství připravená a přeje si ho a muž je jaksi pozadu). Popravdě pro mě je svatba tak důležitá, že kdybych si po svatbě řekla, že se nic nezměnilo, tak by mi to bylo líto. Pro nás to byla hluboká vnitřní proměna a i když chození bylo velmi krásné, náročné, komplikované, bohaté na dojmy a zajímavá zjištění, tak manželství byl přechod na vyšší level i když je taky krásné, náročné, komplikované atd.
My se tedy sžíváme postupně, někdy je to sranda, někdy pohoda, někdy na zabití, ale je to prostě pokrok o krok a tak to má podle mě být. Nečekala jsem, že to půjde jak po másle jen proto, že jsme svoji. Ale jsme svoji, takže budu manžela milovat, podporovat, důvěřovat mu, stát za ním, snažit se s ním vycházet, dělat kompromisy a dělat vše pro to, abychom zažili co nejmíň karambolů. A můj muž to má stejně. Nemůžu říct: " Zase jsi neumyl nádobí a zapomněl jsi na kino. S tebou se nedá žít, odcházím. Nemá to cenu." Tohle mě nesmí ani napadnout a jeho taky ne. Oba musíme mít vůli neshody řešit tak, abychom mohli usínat vedle sebe v pohodě každý den až do smrti.

marcicek84 omcamauta: jinak i společná domácnost a její fungování může být důvod, proč se lidi rozhodnou, že se k sobě hodí a vezmou se

iwci pod podslední příspěvek marcicek84 se podepisuju - můžu s člověkem chodit 5 let a po měsíci bydlení zjistím, že s tím člověkem prostě nevydržím.. Takže ano, bydlení a schopnost koexistovat ve společném bytě já osobně považuji za důležitý faktor vedoucí k rozhodnutí, že se vezmem.

marcicek84 omcamauta: mě to je úpřímně jedno, jestli se to pomaže, ano je to od tématu a taky když se zamyslíš tak to není od tématu, ale když chceš prudit, tak prosím, jak jsem psala výše, nezačala jsem s tím, ale i tak nemám důvod být studený pavouk, kterému všechno vadí.

yvetta iwci ja napr. nie

janinka22 omcamauta: nechápu proč si mi napsala vzkaz do IP,klidně si to mohla dát sem,že se porušuje nějaký pravidlo diskuze...poslala jsi vzkaz do IP i ostatním,které se tu baví o stejných věcech?
marcicek má pravdu s tou společnou domácností a svatbou

martinka3 andelka: bydlení - svatba nebo svatba - bydlení záleží i na okolnostech... hlavně bytových atd.
A taky na věku.
Prostě to tak nějak "vyplynulo" že bylo nejdřív bydlení

K tématu: myslím, že okolnosti svatby velmi úzce souvisí s otázkou "proč se berete"...

iwci yvetta: můj respekt má každý, kdo zvolil opačný postup - nejprve svatba a pak bydlení klape vám to?

yvetta iwci praveze som si to vyskusala, ze prv bydleni rok a potom svadba a vobec som nepochopila o com to skusanie bolo cize zastavam ten opacny nazor

andelka My jsme se brali z čistě subjektivních pohnutek. Prostě jsme pochopili, že nechceme být dva, ale jedno, protože jsme tomu druhému tou chybějící polovinou. Tak jsme opustili rodiče (on fyzicky, já psychicky), a připojili se svátostí manželskou k sobě. Cítili jsme to jako hlubokou vnitřní potřebu, žádné vnější okolnosti (jako společný byt, hypotéka, dítě, dlouhý vztah, věk na svatbu, "nátlka" rodiny..) v tom nehrály roli.

veroniccca je jiná doba prostě....Ano,vše bylo dřív jinak,byly fronty na pomeranče,nebyly žvýkačky,.....všichni se brali když zjistili:,,jejda,já jsem těhotná??Co budeme dělat??Přikoupíme roky a vezmeme se....´´

A jsou tady dva tábory....

iwci yvetta - pro tebe nehrálo to, že jste schopni spolu bydlet a nehádat se o blbostech ani minimální roli při úvahách, zda chceš s tím člověkem strávit zbytek života?

andelka martinka: No to ano. Kdybychom měli možnost společného bydlení dříve, zřejmě by to mělo za následek to, že bychom se i dřív brali. Ale asi bychom v době příprav nebo zasnoubení už spolu bydleli. Asi, jistě to říct nemůžu. Možná bychom se sestěhovali až po svatbě.

kamikadze Myslim, ze neni dulezite se shodnout v teto diskuzi, ale shodnout se se svym partnerem doma.

Tak uz se holky nedohadujte...

yvetta iwci nie nehralo, pretoze sme nemali vobec ziadne velke problemy, aj ked sa hadame o blbostiach tak to asi kazda dvojka, ale nemame nejake caste hadky proste pohoda....podla mna po 5 rocnom chodeni sme uz vedeli co od seba ocakavat
podla mna ak sa dvaja dost dobre poznaju tak tam nejake spolocne byvanie by nemal byt dovod rozchodu ....neviem ja take pary ani nepoznam, ktore by sa kvoli tomu rozchadzali ved vsetko sa da riesit ak clovek chce

martinka3 andelka: myslím, že Tobě je jen něco málo přes 20, ne?
Jak píšu - je to i o věku... my jsme se seznámili, bylo mi už přes 30. Ještě jsem bydlela na ubytovně, ale zařizovala jsem si garsonku.
Přítel ještě studoval a bydlel u rodičů.
Než dostudoval - cca 1/2 roku - u mě stejně přespával.
Jakmile odpromoval a našel si práci, nastěhoval se ke mně.
V tomhle věku a téhle situaci nebyl důvod, aby bydlel dál u rodičů a já sama v bytě.

Kdyby mi bylo 19, tak bych to taky asi brala jinak

coccinellka přidám taky svůj názor...kařdý z nás má na manželství asi jiný pohled, lidé jsou různí...pro někoho je to "jen" ten list papíru s označením "Oddací" pro někoho hlubokomyslný čin, důkaz světu že už ne Já ale My...My jsme s přítelem 5 a půl roku a i když jsme si předtím něčím málo prošli, jsme jeden pro druhého první láska, tedy ve smyslu první vážný vztah...od začátku to klape, jsme pořád zamilovaní, napůl spolu bydlíme, miminko plánujeme v horizontu tří let...takže brát se nemusíme, ale to snad v dnešní době už nikdo...ale shodli jsme se, že chceme náš vztah posunout někam dál, že chceme patřit k sobě se vším všudy a chceme aby to všichni věděli a taky to tak brali...cítím, že lépe bych si vybrat nemohla, miluju svého přítele i s jeho chybami, však já jich mám taky dost, a kdo ne? vím, že je ten pravý, že nikoho jiného nechci, že s ním chci mít děti a zestárnout a on to cítí stejně...nečekám že se něco změní v našem vztahu, když budeme manželé, ale jde o ten pocit že ted jsme prostě na vše dva i před zákony, že jsme vytvořili pevný základ pro naši budoucí rodinu...ač v dnešní době opomíjená instituce manželství, podle mého význam neztrácí, páry stejného pohlaví o tuto možnost usilovaly takovou dobu! a jistě to nebyly boje za cár papíru s razítkem...takže se bereme abysme byli manželé, on můj a já jeho ve všech smyslech toho slova, abysme mohli vystupovat jako MY, aby naše láska povýšila jaksi z nedůstojného chození na manželství, aby jsme ukázali že se nebojíme statistik a zodpovědnosti, že bereme na sebe všechny rizika s tím spojená, protože se tolik milujeme, že jsme přesvědčení že to zvládneme...je to závazek že druhého nenecháme ve štychu ať se děje co se děje...
Souhlasím s jedním moudrým filozofem, podle něhož je člověk sám jen polovinou dokonalé osoby a tak hledá tu svoji druhou polovinu...a společným jménem ty naše dvě osoby prostě spojíme do té jedné. Navíc slíbit tomu druhému před svědky to o čem jsem psala výše je pro mě to nejkrásnější vyznání lásky!

yvetta kamikadze pohoda aj tak nas vymazu, lebo sme mimo od tematu

pralinka27 cocci: napsala jsi to přesně tak jak to cítím i já.

veroniccca cocci:Naprosto souhlasím

andelka martinka: Ale kdeže, za 3 měsíce mi bude 26 a manželovi je 30. U nás hrálo roli to, že dokud jsme studovali oba, vzít jsme se nemohli a tudíž ani spolu bydlet. Ale myslím si, že kdyby byla třeba situace, že by on byt měl, tak změna by byla jen v tom, že by svatba byla dřív. Ale určitě bychom spolu nebydleli x let a teprve pak se vzali. Oba to máme tak, že bychom nežili s někým, o kom bychom nebyli přesvědčeni, že je to můj budoucí muž nebo manželka. Takže teoreticky by to bylo tak, že bychom spolu chodili (ale žili každý jinde), po čase se zasnoubili a pak sestěhovali a plánovali svatbu. Ale to je jen teorie.

janinka22 coccinellka: krásně napsáno,nemůžu taky jinak než souhlasit!

iwci coci: ty bys měla být spisovatelka Fakt moc hezky napsáno

zuzimme coccinellka: Moc krásně si to napsala . My jsme taky navzájem první láska, jen jsme spolu skoro osum let a přes čtyři spolu bydlíme

martinka3 No jo Mně bude v květnu 34 a příteli 29
Já jsem teda vždycky šla do každého vztahu s tím, že je to ten pravý... kdybych už na začátku VĚDĚLA že to NENÍ ten pravý - tak bych s ním vůbec nechodila, ne?
My kdyby jsme spolu nebydleli, tak bysme spolu ani nechodili... Neumím si představit každý den normálně fungovat v práci, starat se o byt, o víkendu spoustu dalších aktivit a ještě chodit několik let na rande... když chlap bydlí jinde...

Zažila jsem např. jeden velmi krátký skoro-vztah... kdy já jsem bydlela na ubytovně (tam nikdo nesměl) a on u maminky (podobné) a my jsme ten měsíc fakt jenom chodili za ruku v parku... celkem neúnosné... ještě že bylo léto tenkrát mi bylo 27 a jemu 29

Jinak zase, pokud oba mají svůj byt, je to neekonomické bydlet několik let každý sám, než se vezmete atd.

V našem případě to bylo psychicky neúnosné aby on bydlel u maminky ještě po ukončení studií... když chodil se mnou

andelka martinka: No jo, když já bych do 35 už chtěla mít kompletní rodinku. Ale jinak máš pravdu, těch důvodů je spousta různých. Taky věk hraje roli. Já bych třeba nebydlela s někým, o kom nevím (po vzájemné dohodě ) že si ho chci vzít a že je to ten, koho chci za manžela. I kdyby to bylo sebevíc neekonomické. chtěla bych mít možnost svobodné volby, což o sobě vím, že společné bydlení a věci kolem toho by mi jí část vzalo. My jsme se vídali na rande, když jsme oba přijeli ze školy, nebo během přestávek ve škole (studovali jsme ve stejném městě). Čas od času jsme spolu trávili víkendy (sami dva) a od druhého roku chození dovolené. Takhle to bylo skoro 5 let.
V našem případě bylo zas psychicky neúnosné, abychom spolu chodili dál a nevzali se.