Ahoj holky,chtěla jsem se s vámi podělit o své trápení.
Mám kamarádku,která odjela za prací do Prahy,domů jezdí tak jednou za měsíc a vůbec se mi neozve,když je doma.Dříve jsme spolu vyrážely na diskotéky nebo jen tak poklábosit na vínko.
Ale ted mi ani nedá vědet,že je doma a když se náhodou potkáme třeba na ulici tak se jen pozdravíme.Nejsem si vědoma toho,že bych jí něco udělala,ale moc mě naše odcizní trápí.
Máte někdo podobnou zkušenost s kamarádkou?!
Já myslím že je normální, že člověk během života pozná ještě hodně přátel a každý ten přítel spadá do jiný etapy života. A kort když se kamarád/ka ještě odstěhuje někam pryč a není spojení přes počítač, tak to kamarádství upadá.....Jedna moje dobrá kamarádka se taky odstěhovala do Prahy, našla si práci jako prodavačka v butiku, takže skoro žádný volno přes víkend, počítač neměla, takže jsme kontakt udržovaly jen přes SMS občasa občas jsem se za ní jela podívat. Ale je docela pravdou, že pražáci mi přijdou trochu jiný, jiný styl života...atd.....s kámoškou si píšeme dál, ale bohužel moc nestýkáme, není na to čas.....
tak ja to zase vezmu z te druhe strany..taky sem se odstehovala z rodne hroudy :-D a ani ne tak daleko ale kdyz pak clovek na ten vikend prijede na navstevu tak by se musel rozkrajet aby to vsecko stihal a jeste kombinoval rodinu s kamaradama bohuzel to tak je..proto sou ty kontakty pote tak omezeny...samozrejme kdyz se nekam vyrazi nebo se s nekym potkame tak se pokeca ale ty kontakty proste ochabuji i kdyz je to neumyslne |-| to je proste vyvoj...
no tak jasan ze nejak v kontaktu clovek byt musi ale proste taky neni cas furt sedet u pc takze mozna kdyz byl nekdo zvyklej na temer kazdodenni kontakt tak je to proste rozdil no a s tim se holt nic neda delat ..
marcicek, kata : přesně jak píšete... když jste s někým denně, tak je to jiné, než když se s ním sejdete pomalu jednou za rok... taky mám takové kamarádky... není možné najít společný termín pro "rande"...
tak s tímhle tématem mám spoooustu zkušeností :-N
vždycky jsem byla přesvědčená, že když mám nejlepší kámošku, že jí musím být oddaná tělem i duší - a bohužel jsem tolikrát narazila, že jsem se na "systém nejlepší kamarádky" vykašlala...
vždycky jsem byla trochu outsider, chytrý dítě, o kterým si všichni myslí, že je šprt (a člověk jim nevysvětlí, že není), a zároveň v mezilidských vztazích naprostá trouba, naivní a důvěřivá... takže když mě kámoška ze základky, se kterou jsem 3 roky seděla v lavici, začala mezi dětma pomlouvat, tak jsem to hrozně prožívala...
pak jsem se začala kamarádit s jinou holkou, přešly jsme spolu na osmiletej gympl, ona si tam našla jinou kamarádku a během pár měsíců mě začaly šikanovat...
tak jsem se zase skamarádila s jinou, přišly jsme do puberty a ona začala být protivná a pomlouvala mě, kde mohla... (ale dneska už se zase v pohodě bavíme, i na kafčo zajdeme)
pak jsem se začala víc bavit s jinýma holkama, hlavně s jednou, hodně jsem jí pomáhala jak s učením, tak když měla osobní problémy, asi po dvou letech se odstěhovala do města vzdáleného 15 kilometrů, brečela mi v náručí, že to tam beze mě nevydrží a že si budeme psát a kdesi cosi a pak už se nikdy neozvala mně ani nikomu jinému...
mimo školu jsem měla kámošku, se kterou jsme se znaly odmala, protože naše mamky jsou kamarádky... kolem čtrnáctého - patnáctého roku jsme bez sebe nedaly ani ránu, telefonovaly jsme si, navštěvovaly se... pak přešla na střední školu a najednou se mi začala vyhýbat. je mi jasný, že jsme se obě změnily a přišly jsme o společná témata, ale na druhou stranu nevím, co jsem jí udělala, že mě sotva pozdraví, když se potkáme...
od té doby jsem bez "nejlepší kamarádky". mám spoustu super kamarádek, většina žije bohužel v jiném městě, ale víme o sobě, když jsou ve městě, tak zajdeme na kafe, občas si napíšeme na icq nebo skype, zavoláme si nebo napíšeme e-mail nebo dopis... mrzí mě, když s některou z nich ztratím kontakt, bohužel jsem lempl, kterej občas zapomene odpovědět na e-mail, ale snažím se vždycky aspoň poslat přání k svátku, k narozkám nebo k vánocům, prostě o sobě víme.
ale je jasný, že jak člověk dospívá, tak se mění, mění se jeho názory a lidi se prostě schází a rozchází... mně osobně se upínání na jednu kamarádku několikrát vymstilo, blbě jsem se z toho vyhrabávala... na druhou stranu mi občas chybí taková ta spřízněná duše, vrba, které bych mohla říct úplně všechno :-N
téda, to je román, ale já si nemohla pomoct :-N
Behem lonska jsem ztratila tri "kamaradky".Snazila jsme se je kontaktovat,domluvit si alepson kavu,ale kdyz i po treti mi napsaly "nemam cas" a samy se ani neozvaly,rekla jsem dost.Vcera se mi jedna z nich ozvala,jestli nahodou nemam volny byt,ze kamoska hleda podnajem a nema kam¨jit.Abych se po necem kdyztak podivala.Najednou je cas :-S .Vim,ze kazdy toho ma vic nez dost,ale tak to reknu na rovinu.Lepe si rozumim s muzi,jou primejsi a nedelaji si z huby srac. :-)
Car...najdou se vyjimky.....to je na obouch stranach ale v neferovosti vedou zeny......na druhou stranu zamilovany frustrovany chlap je horsi nez dve falesne kamosky :-)
Já bych teď napsala k tomu, jestli přátelství zanikne nebo ne, když se kamarádi dostatečně nevídají... já to mám s řadou kamarádek tak, že se občas fakt dlouho nevidíme, třeba i půl roku nebo rok a ani o sobě nemáme žádné zprávy, ale po určité době prostě uskutečníme setkání a ta doba mezi tím jakoby nebyla a je to vlastně ještě lepší, protože si máme opravdu co povídat :-) .
Ale je to o tom, co psala Benes, prostě to chce snahu a chuť udělat si na toho druhého čas. Když to na jedné straně chybí, tak se kamarádství pěstovat asi nedá. Já to zažila s kamarádkou, která ode mne bydlí asi 200m. Pořád je hrozně busy, nebo to aspoň tvrdí :-N .