Kategorie
Nejnovější diskuze
Kde se diskutuje
Kam jsem přispěl
Sledované diskuse
Síň slavy
Fórum > Volná diskuze

Jsem příliš přecitlivělá?

Ahoj holky, zdravím vás. Nevím, do jaké míry je to normální, ale poslední dobou si připadám strašně přecitlivělá a vždycky se rozbrečím, a to, když řeším něco, co je pro mě důležité. Tahle situace nastala zrovna dneska. "Řešíme" s partnerem společné bydlení. Řešíme je v uvozovkách proto, že mi přijde, že to řeším spíš jen já. Tak ráda bych už něco pomalu vymýšlela, budovala si zázemí, ukázala mu, jaké bydlení se mi líbí. Domluvili jsme se, že do června budu bydlet tam, kde bydlím a pak se přestěhujeme do horního patra v domě, kde bydlí s jeho mamkou a babičkou. Mamka má pokoj nahoře, takže by se musela přestěhovat dolů. Ač jsme byli domluvení, že se jí předběžně zeptá, jestli by šla dolů a my začali budovat bydlení nahoře, dodnes se nezeptal. Vím, že to není jednoduché, řekla bych, že si i bojí zeptat se... Jsme spolu 5 měsíců. Uvědomuji si, že všechno má svůj čas, ale už na začátku vztahu jsme se bavili a víceméně shodli na tom, že chceme rodinu a není moc na co čekat. Mám ho moc ráda a dovedu si představit budoucnost s ním, ale tahle otázka bydlení... Asi by bylo jednodušší, kdybysme šli bydlet někam odděleně, třeba napřed chvíli do pronájmu, ale to on nepůjde. Dnes jsem se ho zeptala, jestli se už o tom s mamkou bavil, řekl, že ještě ne, ale že se zeptá. Rozbrečela jsem se, protože mi to prostě přišlo líto a už ze sebe nedostala ani slovo. Máte tu přecitlivělost podobně nebo si dokážete tak nějak "dupnout" a věci řešit s přehledem, "natvrdo"? Co byste mi poradily? Díky moc...
Odpovědět
@sedmiteckas Já bych v první řadě poradila samostatný pronájem, byť i malého bytečku, i když se mu nechce. Ve Zlíně by to neměl být problém, sama jsem tak bydlela v Malenovicích. Pokud u nich není ve zvyku řešit důležité životní otázky otevřeně, může časem vzniknout nepěkné dusno a váš hezký vztah to úplně zničit. Počítala bych také s tím, že maminka i babička budou žárlit a nenechají na budoucí nevěstě nit suchou. Taky někteří chlapi jsou jen děsně líní měnit něco ze zaběhaných zvyků. Je to kus od kusu :-D Většina mých rozvedených spolužaček bydlela u tchánů nebo u svých rodičů. Většina spolužaček, kterým vydrželo manželství, bydleli samostatně. Doporučuji přečíst si namísto románů či televize několik motivačních knížek, které dokážou zvýšit sebevědomí. Mně kdysi hodně pomohla knížka od Dale Carnegieho - Jak se zbavit starostí a začít žít. Z nových je dobrá Lisa Nicholsová - Navzdory všemu.
Odpovědět
Moc díky za reakci. Vím, že zkusit si napřed bydlení "nanečisto" v pronájmu by bylo asi nejlepší, nikdo by nám do našeho sžívání se nemluvil. On ale nikam "do králíčáku" nechce. Řekla bych, že chlapi neuvažují ve smyslu, že by vícegenerační bydlení nemuselo dělat dobrou... Děkuju za tip na knížky, podívám se po nich.
Odpovědět
@sedmiteckas Pokud můžu, taktéž doporučuji nejdříve nějaký společný pronájem. Po tak krátkém vztahu nejde znát všechny svoje zvyky, zlozvyky...a nejlépe je máte šanci poznat někde na neutrální půdě bez možného ovlivňování např. ze strany přítelovy maminky. Taktéž jsem se totiž po nějakém roce a půl (ale spíše z donucení, jeho rodiče mi poskytly azyl, když jsem neměla kam jít) přistěhovala k příteli na barák. Jeho rodina jsou to neskutečně skvělí lidé, ale do společného bydlení bych už nejraději nikdy nešla. Teď už nějaký čtvrtý rok (spolu jsme 9) bydlíme v pronajatém 1+1 a víme, že při první příležitosti prcháme na barák (pokud se zadaří). Budeme sice na hooodně dlouhou dobu hooooodně moc zadluženi, ale půjdeme SAMI a do svého. Apropo, o přecitlivělosti bych nyní mohla diskutovat hodiny a hodiny - poslední dobou mě rozněžní a dojme naprosto všechno :-D
Odpovědět
Zoozco já si tady ty nevýhody společného bydlení uvědomuji, možná proto nad tím pořád přemýšlím a šrotuje mi to v hlavě, ale fakt se bojím, že ho do odděleného bydlení, aspoň dočasně, opravdu nepřemluvím. Co by si bez něho v baráku mamka počala? Ten dům jednou bude jeho, tak k tomu prostě tak přistupuje. A čemu přičítáš tu tvoji současnou přecitlivělost? Mně je to nepříjemné, chtěla bych s tím něco udělat, protože i z předchozích vztahů mám tendence rozbrečet se, když je mi něco líto nebo podobně. To už raději snad kdybych se dokázala pořádně pohádat, seřvali se na plnou pusu...
Odpovědět
@sedmiteckas Tak pokud víš, že bys ho nikam nedostala a že má i jiné důvody, proč nechce jít jinam, tak se zeptám - vy tam máte nějaký svůj vlastní pokojík a zbytek je společný? Dle mého je má přecitlivělost daná tím, že se mi nedaří najít práci a pomalu mi z toho začíná hrabat. Do toho neustále poslouchám od různých lidí, že asi práci nechci, že na to seru atd. a to mi nepřidává.... 8-( Naštěstí mě drží přítel.... A nezkoušela jsi třeba zajít za nějakým psychologem nebo tak?
Odpovědět
Profilova fotka
@zoozca Problém s prací, která u nás také není k sehnání, jsem vyřešila nakonec vlastním podnikáním. Dělám v několika příbuzných oborech a moje eshopy mi přinesly první docela skromné výsledky až po několika měsících, po stovkách hodin vynaložené práce. A teprve po dvou letech mě začínají živit. Chce to hlavně vytrvalost, jako ve všem. Co se týká bydlení, mně už děti odrostly a z baráku bych raději zpět do bytu.
Odpovědět
Omlouvám se za pozdní odepsání. S tou prací tě chápu, sice jsem naštěstí ještě nezažila situaci, kdy bych delší dobu sháněla práci, ale když vidím, jaký problém je v dnešní době práci sehnat, že i ten, kdo se snaží, dělá si kurzy, práci nemůže sehnat, často děkuju za to, že práci mám - byť není úplně ideální (peníze by i člověk oželel, ale kolektiv nic moc). Nevím, jestli - jak píše lydieg - bys třeba měla odvahu pustit se do podnikání? A jakou práci by sis představovala, i třeba mimo obor, který jsi vystudovala? Je fajn, že je ti tvůj přítel oporou... Jinak, za psychologem jsem tu přecitlivělost řešit nebyla...
Odpovědět
@sedmiteckas to jo, mám výšku, vošku, angličtinu bych si musela zopáknout (ale neměl by být problém) a skoro 2 roky praxe a stav? Buď požadavky převyšuju nebo nesplňuji, nebo ani neodepíšou zpět...životopisy rozeslané skoro všude. A nejhorší je, že mě vždycky deptají lidé, od kterých bych to čekala nejmíň- jedovaté narážky, urážky...relativně dlouhou dobu jsem byla "nad věcí", ale ono se to kupí a kupí a nedávno jsem naprosto vypěnila. Takže mě poslední dobou rozbrečí úplně všechno, jsem přecitlivělá, připadám si jako naprosto neschopný člověk, sebevědomí se pomalu ale jistě rovná nule a zachází to tak daleko, že začínám uvažovat o nějakém tom psychologovi. Což je paradox, protože jsem se doposud považovala za optimistického a veselého člověka. Ale přesto přeze všechno vím, že to bude zase dobré. MUSÍ. A práci hledám už jakoukoliv, vystudovaná jsem v Zahraničním obchodě a pak v Geografii a regionálním rozvoji (bohužel v tomto oboru práce je, ale ne pro absolventy). @lydieg Jinak nad tím podnikáním jsem uvažovala a uvažuju, nic nevylučuju :-) Momentálně s přítelem přemýšlíme nad stěhováním do míst, kde je lepší šance sehnat práci. Jenže přítel tady má dobrou práci, tak se mu pryč moc nechce. Kdybychom měli vlastní byt, tak navrhnu výměnu za váš domek :-D Jeejda, promiň za román a trochu off topic :-D
Odpovědět
Profilova fotka
@zoozca Já jsem nad prací ve vystudovaném oboru rezignovala (chemička). Po mateřské jsem všem už připadala asi stará a neperspektivní. Ve třiceti :-S Takže jsem tehdy začala dělat obchodního zástupce na ŽL, protože ani takto mě jako zaměstnance nikdo nechtěl. A ani se jim nedivím. Uzákoněné výhody pro ženy s dětmi totiž neplatí stát, jak si všichni bláhově myslí, ale zaměstnavatel. A ten si rozmyslí, aby platil ženskou, co zrovna běhá s dětmi po doktorech a ještě navíc další sílu, kterou musí rychle nasadit namísto ní. Jsou v našem státě špatné zákony, které nepřejí zaměstnávání žen s dětmi. A vůbec - spousta tzv. sociálních výhod ve skutečnosti vede k diskriminaci lidí, kteří za peníze, co dostanou, jsou ochotni poskytnout práci. Omlouvám se všem, kterým se nic dělat nechce. Taky off topic, ale aspoň jsem se odreagovala 8-) Byt by se mi hodil v Brně, kde holky studují, Č. Těšín je mimo :-D PS: Omlouvám se za dvojí identitu na této stránce. Záleží na tom, kde jsem zrovna přihlášená...
Odpovědět
@zoozca Doufám, že to nevyzní špatně, ale pokud uvažuješ, že by sis zašla k nějakému psychologovi, možná by to bylo fajn, z osobní zkušenosti můžu doporučit, není se za co stydět, vybrečíš se, dostaneš ze sebe emoce, popovídáš si, dostaneš objektivní názor na situaci.... A jinak, vůbec nevadí, že jsme trošku odbočily od tématu, aspoň probíráme, co nám leží na srdci :)
Odpovědět
@sedmiteckas a já to špatně neberu, to vůbec... Víš, já měla minule totální depku, vyslechla jsem si totiž pár věcí, které mě fakt ranily a byla jsem z toho hodně špatná, tak jsem si říkala, že by mi třeba ten psycholog mohl pomoct. Ale pak se vydepkařím a je mi fajn nebo jsou dny jako dnešek, kdy si říkám, že bych se na všechny mohla vyprdnout. Asi jsem to ze sebe jenom potřebovala dostat :-D
Odpovědět
@zoozca Jj chápu... kdyby ses potřebovala vypovídat, klidně písni... Ještě se tě zeptám, jak dlouho už sháníš práci? Měj dobrou noc a drž se!
Odpovědět
Článek se načítá
@sedmiteckas Díky, to samé platí u Tebe ;-) Práci hledám od června 2012 a zrovna před chvílí jsem si přečetla další zamítavou odpověď :-( Ale věřím, že příště už to bude dobrá zpráva :-)
Odpovědět
1
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí
Nenašli jste co jste hledali?