Jsem s přítelem přes 3 roky, už spolu částečně bydlíme a tak jsem začala uvažovat trochu o svatbě. Přítel se toho ale trochu zalekl, nakonec mě požádal o ruku, ale pořád mi to přijde, že je to na něj moc brzo, když to téma otevřu, je nervozní a protivný. Jednou mi řekne, že je rád, že se budeme brát, podruhé apeluje na můj a jeho věk. Poraďte prosím.
Tohle je velice individuální. Ve dvaceti je každý přesvědčen o tom, jak je strašně dospělý a vyzrálý. Dost často se potřebuje vymezit vůči svému okolí, a svou dospělost dokázat třeba soužitím s partnerem a svatbou. A někdy mám pocit, že do toho lidé zbytečně spěchají z nesprávných důvodů. Nemám teď na mysli například věřící, nebo páry, které jsou spolu od patnácti, od osmnácti pracují a ve dvaceti ten vztah zkrátka dospěje do fáze, kdy je třeba posunout se dál.
Během posledních pár let jsem ve svém okolí zaznamenala trend, kdy holky ve dvaceti někoho potkaly, a v jednadvaceti se z velké lásky a s velkou pompou rychle vdávaly, aby ukázaly, jak dospělý život vedou.
Před pár lety, když jsem končila školu, potkala jsem jednu svou vrstevnici, která mi velice namyšleným tónem sdělovala, že už je spoustu let vdaná, má svůj byt, uvažuje o dítěti a nějakou vejšku si dodělá na mateřský levou zadní. Zároveň si neodpustila poznamenat, že jí je upřímně líto jejích spolužaček, které teď končí školu, nemají práci, nemají vlastní bydlení a ve svém věku vlastně ani nevědí, jestli najdou někoho, s kým budou mít děti. A kde je realita? Dotyčná v té době měla byt, ovšem v domě rodičů. Měla manžela, se kterým se rozváděla. A měla za sebou několik neúspěšných pokusů o vystudování (soukromých) vysokých či vyšších odborných škol nevalné kvality. Dnes je z ní svobodná matka střídající neperspektivní partnery, která dělá nevděčnou práci za mizerné peníze. Zatímco ty spolužačky, vůči kterým se tak vymezovala, pracují na prestižních pozicích, mají své bydlení, a světe div se, taky se vdaly. Jen na to tak nespěchaly.
Druhá moje známá se zase vdávala v prváku na VŠ za svou první lásku. Oba spolu studovali dvě školy, dojížděli do práce, rekonstruovali bydlení, věnovali se spoustě koníčků. Byli báječně sehraní, perfektně se k sobě hodili, a ruku v ruce spolu procházeli vším zlým i dobrým. A pak přišel konec školy, a nástup nudné dospělosti. Jakkoliv by se mohlo zdát, že bude všechno ok, protože spolu byli léta, byli nezávislí a žili spolu, pro ten vztah to byla taková změna, že to zkrátka neustáli.
Určitě tím nechci říct, že když se lidi vezmou ve 20, rozvedou se, a když ve 30, tak ne. Stejně tak znám lidi, kteří se brali před třicítkou a do roka byli od sebe. Jen stojí za zvážení, jestli se člověk do té dospělosti nehrne přehnaně rychle a možná i trochu zbytečně. Zvlášť v případě, kdy jeden nebo oba partneři ještě studují.
Já osobně můžu s odstupem říct, že jsem ráda, že jsem nikam nespěchala a užila si v každém věku to, co k němu patří. Když se podívám kolem sebe, nechtěla bych dnes být v kůži žádné z těch holek, které se v mém okolí před deseti lety vdávaly.
Kdybych si vzala toho, s kým jsem byla ve dvaceti, byla bych buď nešťastná a nebo rozvedená. Včera to byly čtyři roky, co jsem se tenkrát odstěhovala.
Od té doby jsem poznala mého současného a nahlížím na předchozí vztah jako na zkušenost.
Dvacetiletým svatbu doporučit nemůžu, času dost :-)