Před naším svatebním dnem jsme šli spát v půl třetí ráno. Nastavila jsem si v telefonu budík a doufala, že se alespoň chviličku vyspím. Najednou nás probudil domovní zvonek, hledám telefon s tím, že jsme museli zaspat a Jirka jde otevřít. Telefon vš…

Před naším svatebním dnem jsme šli spát v půl třetí ráno. Nastavila jsem si v telefonu budík a doufala, že se alespoň chviličku vyspím. Najednou nás probudil domovní zvonek, hledám telefon s tím, že jsme museli zaspat a Jirka jde otevřít. Telefon však ukazuje 5:03 a já už od dveří slyším "sousede asi vám vykradli auto". Hned se oblékáme a běžíme ven. Bohužel to nebyl žertík našich kamarádu, ale pravda. Rozbité okno a rádio pryč. Hned jsme volali policii, ale museli jsme ještě počkat na policajta, který provedl ohledání. Pak nám řekli, že Jirka musí k výslechu a to už jsme brečela jak želva. Při představě co všechno musí ještě zařídit jsem byla zoufalá. V osm hodin vyzvednout dorty, v deset naložené sele, odvést rozbité auto k rodičům na zahradu a v půl dvanácté si mě vyzvednout u rodičů jsem moc optimisticky nepůsobila. Když mě však viděli uslzenou, vše urychlili a Jirka odjížděl v naplánovaném čase. Mezitím jsem už byla u kadeřnice a kosmetičky, vypila jsem dva energeťáky, protože dvě a půl hodinky spánku mi fakt nestačily. Pak to byl fofr a už jsem seděla jako princezna v autě a odjížděla na obřad. Zbytek dne byl ten nejkrásnější, který jsem si ani nemohla představit. Chtěla bych ještě moc poděkovat všem, kteří nám pomáhali s přípravou. Ti kdo se na tom podíleli vědí o čem mluvím. Zároveň děkujeme všem, kteří si na nás vzpoměli a buď byli s námi nebo nás podpořili na dálku. Největší díky patří mé svědkyni Peťulce.