Nevěsta Veronika: „To, že na naší svatbě nebudou přítomny žádné děti, nebylo lehké rozhodnutí.“
Znáte to. Občas si zezačátku o druhém člověku myslíte, že je to ten největší trouba a nakonec z něj vyleze sypmaťák nebo dokonce láska vašeho života. Takhle nějak se začal odvíjet i vztah Verči a Martina v prostorách právnické fakulty. A co bylo dál?
Veru, kdy mezi vámi přeskočila jiskra a kdo udělal první krok? Seznámili jsme se v pátek 26. 10. 2012 před Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Martina jsem už během studií moc dobře znala jménem a tak trochu „od vidění“. A jak je to možné? Martin je člověk, který nikdy neumí mlčet a když dostane příležitost, musí svůj názor vyjádřit. Takže jsem takhle ve druhém ročníku tiše trpěla na semináři obchodního práva, kde nějaký „pan Jansa“ neustále o něčem s vyučujícím diskutoval a já jsem si myslela, že je to určitě ten největší idiot pod sluncem.
Pak uběhly prázdniny a při zápisu nového rozvrhu jsem se nadšeně zapsala do předmětu kriminalistika. Nadšení trochu opadlo, když jsem zjistila, že předmět se vyučuje v pátek od sedmi ráno, ale už se nedalo nic dělat. No a právě 26. 10. 2012 jsem na tento báječný seminář zaspala. Po semináři jsem se chystala na víkend domů k rodičům, takže jsem jenom rychle naházela pár drobností do kufru, vykašlala jsem se na make-up, nahodila vytahaný svetr a celou cestu utíkala do školy.
Když jsem dobíhala k fakultě, uviděla jsem další běžící postavu jenom kousek přede mnou. Postava si to kolem mě prosvištěla, vyběhla schody a zmizela v budově fakulty. S jazykem doslova na vestě jsem i s kufrem zastavila smykem u schodiště a v duchu nadávala, že na mě taky ten kluk mohl počkat a pomoct mi s tím kufrem. No a co se nestalo.
Najednou jsem slyšela, jak se ke mně blíží kroky a kluk, o kterém teď už určitě všichni tušíte, že to byl Martin, se pro mě vrátil a povídá: „Nejdeš náhodou na kriminalistiku? Chceš to vzít?“ A já chtěla. Na semináři jsme si pak sedli vedle sebe a celou dobu tak hrozně vyrušovali, že o přestávce Martin raději navrhnul, abychom dobrovolně zmizeli někam do cukrárny, než budeme ze semináře nedobrovolně vyhoštěni. No a tak jsme šli na horkou čokoládu a na trubičku do cukrárny a bylo nám fajn.
Martin mě pak doprovodil rovnou na vlak a domluvili jsme si rovnou rande na 28. 10. 2012, o kterém Martin říká, že to je to pravé první rande, protože cukrárna se přece nepočítá :-). Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled, ale u nás to tak prostě bylo a vždycky, když na naše seznámení vzpomínáme, vykouzlí nám úsměv na tváři a „motýlky“ v břiše.
Po jak dlouhé době jste se zasnoubili? A jak? Zasnoubili jsme se přesně po 1644 dnech, tedy po 4 letech, 6 měsících a jednom dni Zásnuby proběhly na „čarodějnice“ a Martin se dodnes směje, že to bylo proto, že se bál, abych mu náhodou večer neuletěla. Jsme dva konzervativní právníci, takže nás na nějakou velkou romantiku a gesta moc neužije. Romantická nám připadají malá pohlazení, pusa při umývání nádobí nebo horký čaj do postele, když jeden z nás marodí.
Prostě takové ty malé věci, které dělají všední dny nevšedními. V podobném duchu proto proběhlo i zasnoubení, které bylo moc pěkné a přitom úplně obyčejné. Martin se odhodlal využít první jarní dny, kdy jsme měli navíc odjet na víkend na Helfštýn, který oplývá dostatkem romantických míst. Nakonec jsme však ze zbabělosti před zimou na Helfštýn neodjeli a Martinova nálada stejně jako teplota venku prudce klesla.
Vzhledem k tomu, že když Martin učiní nějaké rozhodnutí, tak své plány dodržuje, musel proto stůj co stůj najít jiné vhodné místo. Jedno takové nám poskytly olomoucké parky. Nervózní Martin s velice nenápadně vyboulenou kapsou mě tahal všude možně po Olomouci, prošli jsme se dokonce i k fakultě a nakonec jsme si sedli na lavičku v Rozáriu pod rozkvetlou hrušeň.
To už jsem čekala žádost každou chvilkou, ale pořád se nic nedělo a mám dokonce dojem, že ve chvíli, kdy Martin pokleknul a vytáhnul ten nejkrásnější prstýnek na světě, říkala jsem něco o chlebu na večeři. Martin se nepouštěl ani do žádných velkých řečí a zeptal se prostě a jednoduše, jestli si ho vezmu. Žádost o ruku jsme tak prožili bez velkých a zbytečných gest, ale za to s láskou a uvědoměním si, jaké city k sobě vzájemně chováme a že spolu chceme být již navždy.
Co jste zařídili úplně jako první? Úplně první jsme si zamluvili naši báječnou svatební agentku Janičku Kubáčovou. Už dlouho před samotným zasnoubením jsme se bavili, jak bychom si náš den představovali a jednoznačně jsme se shodli, že je to pro nás tak významná záležitost, že chceme, aby proběhla na 100% skvěle.
Proto jsme se rozhodli 90% potřebných věcí delegovat na profesionály, kteří ví, co a jak. Je něco jiného zorganizovat rodinnou oslavu a takto výjimečnou událost pro 70 lidí. Janča nám radila už dlouhou dobu před svatbou. Její pomoc s výběrem krásného místa, kdy nás po pár větách zastavila s tím, že přesně ví, co hledáme, zajištění schopných dodavatelů, na které byl maximální spoleh, ale i pomoc s plánováním svatebního dne a sestavením podrobného harmonogramu nám ušetřila mnoho starostí, času, a nervů.
Jak moc se Martin podílel na přípravách svatby? Martin byl, co se týče příprav naprosto neskutečný a já ho za to ještě teď nesmírně obdivuju! Měl se mnou svatou trpělivost a podílel se opravdu téměř na každé maličkosti. Jak jsem už uváděla, většinu věcí za nás zařídila Janča, ale i tak to bylo spoustu drobných úkolů, které bylo potřeba zařídit a Martin byl (téměř vždy) s malým brbláním ochotný se mnou všechno sepisovat, probírat a vybírat.
Společně jsme vybrali svatební dort, úžasného fotografa, svatební oznámení a dokonce se mnou Martin po večerech vyráběl většinu výzdoby. I takováto maličkost přispěla k tomu, že naše přípravy byly (až na občasné slzavé údolí na mé straně, ale co si budeme povídat, nejsme všechny nevěsty občas ubulené?) stejně pohodové a veselé jako celá svatba.
Jaký byl průběh svatebního obřadu? Abych pravdu řekla, kdybych neviděla video, těžko bych na tuhle otázku odpovídala :-D. Celý den před svatbou ani ráno jsem nebyla vůbec nervózní a všechno jsem si moc užívala. Ale těch pár minut před obřadem, kdy všichni odešli z mého pokoje a naše koordinátorka Janča organizovala hosty a nástup k obřadu, jsem zůstala úplně sama a naprosto jsem propadla panice. A od té doby jsem se soustředila jenom na to, jak se cítím a vůbec nevnímala, co se děje kolem.
Každopádně celý obřad byl naprosto nádherný a dojemný. Všichni hosté na nás už čekali v zahradě pod překrásnou vrbou. První nastoupil Martin s maminkou, po nich naši báječní svědci (kteří oba málem neměli občanky) a moje maminka s tatínkem ženicha. Pak pomalu přicházely moje krásné družičky a nakonec já s tátou. Musel mě celou dobu pevně držet, jak jsem se klepala nervozitou. Jakmile jsme vešli na plac, kde obřad probíhal, všichni hosté začali tleskat a celá atmosféra byla neuvěřitelná!
Už od první chvíle, co mě Martin uviděl, byl neuvěřitelně dojatý a svým dojetím dostal úplně všechny hosty, takže pak plakali téměř všichni a já jsem se musela hodně držet. Tatínek mě potom „oficiálně“ předal Martinovi. Řeč paní oddávající byla moc pěkná, milá, tak akorát dlouhá. Pouze v jedné chvíli zaznělo, že: „i ti, co s námi již nemohou být, by byli velice šťastní,“ což nebyla úplně vhodná volba slov, protože Martinovi krátce před svatbou zemřela milovaná babička, takže to především jeho, ale i celou jeho rodinu velice zasáhlo a o to byl obřad dojemnější.
Pak už následovala výměna prstýnků a ta nejsladší pusa na světě. Povinné papírování, gratulace, které byly opět velice emotivní a nakonec odchod na hostinu, kdy na nás naši hosté házeli sušenou levanduli a dělali hromadu bublinek. Musím říct, že někteří hosté (většinou ti, co jsme jim už byli na svatbě) byli s házením levandule velice pomstychtiví :-D.
Rozhodli jste se, že na svatbě nechcete žádné děti. Neměli s tím svatebčané problém? A jak jste jim to sdělili? To, že na naší svatbě nebudou přítomny žádné děti (a vztáhli jsme to na všechny mladší 18 let) nebylo lehké rozhodnutí, ale dospěli jsme k němu už dlouhou dobu před svatbou. Chtěli jsme, aby si naši hosté svatbu užili a byl to pro nás natolik slavnostní a výjimečný okamžik, že jsme nechtěli, aby byl něčím narušován. Oba máme děti rádi, ale ruku na srdce, i to nejhodnější dítě může mít špatný den a svatba je náročná pro všechny natož pro nějaké mrňousky.
V rodině a mezi přáteli nemáme zatím moc malých dětí, takže se to ani nedotklo přílišného množství pozvaných. I přesto se naše rozhodnutí zpočátku u některých nesetkalo s moc velkým pochopením, proběhlo kolem něho i pár nepříjemných rozhovorů. Nakonec snad však všichni hosté byli rádi, že si mohli užít zábavu se vším všudy, aniž by museli jít uspávat děti atd. Všem hostům, kterých se naše rozhodnutí týkalo, jsme toto oznamovali velmi dlouho předem a to vždy osobně.
Někteří požadovali vysvětlení, někteří byli rádi jen tak a vysvětlení ani nepotřebovali. Omluvili se nám pouze 4 hosté. Jedni, protože nesehnali hlídání a jedni, protože bez dětí naše pozvání nepřijali. Ale s tím, že něco takového může nastat, jsme předem počítali, a i když nám to bylo líto, rozhodně jsme to chápali. Stejně tak, jako naši hosté chápali nás.
Spolu s oznámením jsme pak zasílali také dopis s pokyny pro hosty ohledně ubytování, místa svatby, dress codu a dalších, kde jsme výslovně uvedli, že naše svatba je pro nás opravdu důležitá a z toho důvodu je naše pozvánka určena výhradně dospělým. Chápu, že se jedná o velice kontroverzní otázku mezi nevěstami, ale my našeho rozhodnutí nelitujeme ani vteřinu a všechny děti moc rádi uvidíme na nějaké té rodinné oslavě.
Důležitou součástí svatby je určitě i hudba. Jaké písně jste zvolili na obřad a pro váš první novomanželský tanec? Hudba pro nás byla opravdu velice důležitá. I proto jsme si na jejím výběru dali opravdu záležet. I když teda jak jsem Martina chválila u otázky ohledně příprav, tak hudbu nechal v podstatě na mě :-D. Celou svatbu nás provázel úžasný DJ, který to nejen uměl rozjet na parketu, ale především hrál na kytaru a zpíval, takže jsme velkou část svatby trávili venku a zpívali a tančili v zahradách.
Hudba na obřad mi dala docela zabrat, ale nakonec nádherně podkreslovala celou dojemnou atmosféru. Martin s maminkou a svědci nastupovali na Once Upon A Time In A West od Ennia Morriconeho (což někteří nefanoušci westernů zaměnili za Špinarovou a Martin to hrozně těžce nesl), družičky potom na mého oblíbence Ludovica Einaudiho a na další skladbu od stejného autora jsem přicházela i já s tatínkem.
Výměnu prstýnků a polibek potom podkreslovala skladba Perfect od Eda Sheerana a gratulace ústřední melodie z Forresta Gumpa, Frank Sinatra se svým I Love You Baby, Luis Armstrong s La Vie En Rose a nakonec Yiruma River Flows In You. Odchod od oltáře byl pak o poznání veselejší a na fotkách jde nádherně vidět, jak jsme šťastní. K odchodu nám hrála písnička Escape od Ruperta Holmese.
Co je dle tvého názoru na svatbě nejdůležitější? Myslím si, že nejdůležitější je, se opravdu důkladně připravit. Jak už jsem říkala, není to lehká záležitost přichystat celodenní oslavu pro tolik lidí, a proto jsem přesvědčená, že je lepší se spolehnout na opravdové profesionály ve svých oborech. Vždycky je mi hrozně líto, když čtu, jak byla nějaká nevěsta zklamaná a kolik věcí nevyšlo. A když už něco bohužel nevyjde, je důležité se tím zbytečně netrápit.
Hosté si takových věci většinou ani nevšimnou. Dobrou svatbu podle mě dělají spokojení hosté, kteří si s Vámi přišli užít takto speciální den. K dobré náladě hostů pak přispívá, když mají co jíst, co pít, kde si chvilku sednout a odpočinout si a samozřejmě je ke spokojenosti hostů také důležité vyhnout se dlouhému čekání na novomanžele než se vyfotí 150 portrétů a vyhnout se dlouhým přejezdům z místa na místo.
My jsme před svatbou a při její organizaci mysleli především na naše hosty a v den svatby především jeden na druhého, a to si myslím, že je na celé svatbě to nejdůležitější. Pokusit se předem udělat pro hosty celý den co nejpříjemnější a v den D si najít pár okamžiků jenom pro sebe a na nějaké to přitulení a sdělení pocitů.
Hrály se na vaší svatbě nějaké hry? Jaké bys případně doporučila? Hry se u nás hrály, všechny organizovala Janča ke všeobecné spokojenosti. Byly celkem tři a všechny proběhly nenásilně a za velkého nadšení. První byla spíše na náš účet a to klasický botový kvíz. Nezvedali jsme však boty, ale skleničku na víno a půllitr na pivo, což bylo o poznání příjemnější (Martin měl ze sundávání bot velké obavy).
Večer jsme pak nechali „zdobrovolnit“ 13 kamarádů a hrál se svatební kalendář. Hra se moc povedla, všichni byli hrozně soutěživí. Navíc teď každý měsíc máme připravený nějaký fajn zážitek s kamarády, kteří „vyhráli“ různé úkoly. Nejvíc se těšíme, až nám ženichův bratr přijede v dubnu umýt okna :-D. Na téhle hře je hrozně fajn, když jsou soutěžící ochotní úkoly opravdu dodržet a je tak postaráno o celý rok zážitků a příjemných setkání.
Úplně poslední hrou pak byla Holka z Moravy, což bylo od Janči překvapení. Princip spočíval v tom, že DJ zpíval o mě jako o nevěstě úžasnou písničku, na kterou jsme s Martinem tančili a ostatní hosté měli na refrén za úkol pokusit se ženichovi nevěstu ukrást. Naštěstí mě nedal a bránil mě zuby nehty!
Odpoledne jsme měli ještě jednu „hru“, kterou nám připravili naši úžasní kamarádi. Nechali pro nás vyrobit piňatu ve tvaru jednorožce, do kterého schovali hromadu peněz a museli jsme s Martinem jednorožce poslepu rozbít, abychom se k penězům dostali. Říkali jsme si pak, když jsme viděli zbytky jednorožce, že kdybychom věděli, jak je roztomilý, určitě bychom ho nikdy nepraštili a peníze bychom vyndali až v případě nejvyšší nouze :-D.
Měla jsem celkem problém vybrat jen pár fotek do rozhovoru, protože jsou všechny krásný. Která je ale tvoje nej? Moje nej jsou dvě (dá se tomu tedy říkat nej?). Filip nám poslal neuvěřitelné množství fotek. Téměř 800. takže vybrat ty opravdu nej nám dalo ohromně zabrat. Ale za moc krásnou považuji fotku, na které si dáváme při gratulacích pusu s dědečkem.
Nikdy jsme v mé rodině nebyli na nějaké velké projevování citů, tak jsem moc ráda, že se Filipovi podařilo zachytit, jak se máme s dědou rádi. A ta druhá je, jak jdeme s Martinem od obřadu špalírem hostů. To je podle mě čistá koncentrace štěstí. Všude kolem se hosté smějí a my s Martinem jsme oba veselí a dojatí. Ale těch nej by se našlo ještě víc, protože Filip se opravdu překonal.
Jaké dárečky jste si pro vaše hosty připravili? Pro každého hosta jsme nakoupili lázeňské oplatky, protože kousek od Hranic jsou lázně Teplice. Připravili jsme různé příchutě a oplatky jsme zabalili do kraftového papíru a přidali nálepku s logem svatby. Hosté od nás také dostali mini kaktus, aby měli i něco trvalejšího na památku. Pak jsme samozřejmě měli ještě připravené svatební noviny, které jsme s Martinem psali téměř rok v kuse a propsali jsme se až k 28 stranám.
No a pro družičky a pro mou svědkyni jsem měla krabičky, které obsahovaly rtěnku, hřebínek do vlasů a záložku do knížky s pivoňkami, které provázely celou svatbu, kuličku do koupele a pro svědkyni ještě náramek. Martin měl pak pro svého svědka zátku na víno s logem svatby a malý alkohol na nervy.
Které momenty byly nejdojemnější? Tohle je pro mě hrozně těžká otázka. Ona ta svatba nakonec byla dojemná úplně celá, i když to vlastně vůbec nebyl náš záměr. Už při ranních přípravách, kdy jsem dala dárečky a dopisy s poděkováním svým družičkám a svědkyni, se jednalo o hodně emotivní okamžik. Holky byly úžasné po celou dobu příprav svatby, takže jsem byla ráda, že jsem jim alespoň takto mohla něco dát na oplátku.
Potom jsem strávila chvilku s rodiči, kterým jsem chtěla poděkovat osobně, ale po pár slovech jsem musela zastavit. Jak už jsem říkala, nejsme zrovna zvyklí na velké projevy citů, ale svatební den byl nabitý emocemi a láskou. Poděkovaní rodičům jsem nakonec musela dát jenom písemně do ruky, ale i tak to pro mě a rodiče byl jeden z nekrásnějších okamžiků v našich životech. O nejdojemnějších momentech obřadu (a to opravdu neříkám jenom proto, že byl náš) a uplakaném ženichovi jsem se zmiňovala už výše.
A dalším velice dojemným okamžikem bylo poděkování rodičům s předáním dárků, které připravila koordinátorka Janča. Přednesla krásné poděkování, které rozplakalo úplně všechny. Pak už naštěstí trochu zapracoval alkohol a atmosféra, takže po těchto emotivních okamžicích už jsme se jen bavili a užili si spoustu legrace.
Kam jste vyjeli na líbánky? Na líbánky jsme vyrazili do Řecka na Zakynthos. A byla to skvělá volba! Moc jsme si celou dovolenou užili přesně podle našich představ. Máme oba náročnou práci, takže jsme si potřebovali hlavně pořádně odpočinout. Hodně jsme spali, jedli, pili a stavěli pískové sněhuláky.
Jediný poznatek, ke kterému jsme s manželem (je to hrozný nezvyk!) došli je, že až se budeme brát příště, pojedeme na svatební cestu dříve. Jeli jsme až měsíc po svatbě a mezitím tak trochu vyprchalo to posvatební kouzlo a euforie, protože jsme museli naskočit do pracovního procesu.
Chceš ještě na závěr něco dodat? Děkuji Beremese a jejich nevěstám za ohromný zdroj inspirace a podporu před svatbou a doufám, že i my tímto někoho inspirujeme!
Přidej příspěvek