Kategórie

Nevěsta Katka: "Pavel mi přiklekl palec u ruky a než jsem se vzpamatovala, tak přede mnou klečel a v ruce držel nádherný prsten s modrým kamínkem."

Katka a Pavel patří mezi páry, které se poznaly díky internetu. Pak už to šlo ráz naráz. První rande, chození, společné bydlení, pejsek a konečně svatba tento rok v červenci, o které se dnes dozvíte něco víc.

Katko, za jakých okolností vás osud svedl dohromady? A jak dál se váš vztah rozvíjel?
Dohromady jsme se dali díky internetu. Já tam měla inzerát, že hledám pouze kamaráda a ozývalo se mi dost kluků, mezi nimi i můj budoucí manžel. Začali jsme si psát a asi po dvou měsících, dva dny před Silvestrem v roce 2008, jsme měli rande v Praze. Pamatuji si úplně živě, když jsem ho poprvé uviděla – neskutečně mu to slušelo!

Pár dní na to jsme spolu začali chodit. Já byla ještě na střední, Pavel už na vysoké. Pak to byla taková ta vztahová klasika. Začali jsme spolu bydlet. Nejdříve pár let na koleji, poté v bytě. Úspěšně jsme oba dodělali školy, přestěhovali jsme se do mého rodiště v Liberci, našli si oba práci, pořídili si pejska a koupili byt.

Jaká byla tvá reakce při žádosti o ruku? Smála ses, nebo jsi plakala?
O tom, že bychom se jednou chtěli vzít, jsme mluvili už asi po půl roce našeho vztahu. Žádost o ruku jsem čekala dříve, než skutečně přišla. V roce 2015 jsme jsme byli na dovolené na Krétě, kde jsem si pomyslela: „Tady by to šlo“. Nakonec se nic nestalo a já si řekla, že Pavel určitě čeká, až dokončím školu úplně, což mělo být v srpnu příštího roku.

Tak jsem byla v klidu a vůbec na to nemyslela s tím, že mám dost času. V březnu roku 2016 jsme letěli na Floridu, protože Pavlův celoživotní sen bylo vidět hrát jeho oblíbený hokejový klub společně s Jaromírem Jágrem. Hned druhý den jsme jeli na pláž, kde jsme si jen tak seděli v písku a koukali na oceán. Pavel se ke mně otočil a říká: „Já mám tady v balíčku první pomoci schované peníze, kdyby nám někdo ukradl peněženky. Je to moje železná zásoba.“, a ukazoval mi malý černý balíček s motivem červeného kříže.

Tak jsem mu to odkývala a řekla mu, ať si ho radši zase schová. Najednou si stoupl a jak foukl vítr, odvlál kus deky, na které jsme seděli. Tak jsem jí rukou přidržela a nakonec koukám, že mi Pavel přiklekl palec u ruky. Než jsem se vzpamatovala, tak přede mnou klečel, v ruce držel nádherný prsten s modrým kamínkem a ptal se, jestli si ho vezmu. Byl to pro mě totální šok!

Co přesně jsem mu odpověděla mám trochu v mlze, ale prý jsem řekla „Jo“. Já si pamatuji, že jsem dvakrát po sobě zopakovala: „To si děláš srandu?“ Neplakala jsem, spíše jsem byla v neuvěřitelném šoku a nemohla jsem tomu, i po tolika letech vztahu, uvěřit. Udělal to krásně a nečekaně.

Během příprav jsi měla před státnicemi. Jak jsi to zvládala všechno dohromady?
Období, kdy jsem dělala tyto dvě věci naráz naštěstí netrvalo příliš dlouho. Po žádosti o ruku jsem měla psát diplomovou práci a chystat se na státnice. Místo toho jsem dokonale prokrastinovala na internetu, kde jsem hledala inspiraci, stahovala fotky a prohlížela si svatební nápady.

Nejvíce času jsem samozřejmě trávila na Beremese, kde mi i jedna milá duše poradila krásné místo pro svatbu, které jsem už několik měsíců neúspěšně hledala. Ihned jsem složila vratnou zálohu, což se Pavlovi moc nelíbilo, protože jsem se měla učit a ne chystat svatbu. Státnice jsem nakonec udělala na výbornou a mohla se plně vrhnout na plánování.

S Pavlem jste se nemohli dohodnout na tom, zda vybrat fotografa profesionála, nebo nikoliv. Jak jste to nakonec rozsekli? Respektive jak se ti podařilo ho přesvědčit o tom, abyste se svěřili profesionálovi? :-D
Ani nevím, jak se mi to podařilo. Možná přirozený šarm? Myslím, že jsem měla vcelku rozumné argumenty. Hlavním bylo to, že vzpomínky nám časem vyblednou, ale fotky nám zůstanou navždy. Já si navíc ráda listuji alby a koukám na staré fotky. Na svatebních jsem proto šetřit nechtěla, ale především jsem chtěla fotografie „s duší“.

Tento můj požadavek zcela vystihla Bára Bistiak, jejíž fotky mne na první pohled naprosto uchvátily. Pavel Bářinu práci ze začátku ani neviděl, i přesto kývl na předsvatební focení a nakonec i na to svatební. Rozhodující bylo nejspíš to, když jsem řekla, že fotografku zaplatím já.

Dodrželi jste tradici, že ženich nemá svou nevěstu vidět 24 hodin před svatbou?
Ne, protože jsme společně chystali místo hostiny.

Co bylo na programu ráno ve svatební den? S kým jsi trávila ranní přípravy a co ti třeba pomohlo, aby ses zbavila drobnější nervozity?
Svatební ráno pro mě moc poklidné nebylo. Zjistili jsme totiž, že nám catering nějakým nedopatřením nepošle kuchaře, který by nandával jídlo svatebním hostům. Začala jsem obvolávat kamarády a známé a někoho jsme narychlo sháněli. Svoje ranní přípravy jsem tak trávila na telefonu a totálně vynervovaná. Nakonec se nám nabídla majitelka penzionu, kde jsme měli svatbu, že za něj zaskočí. Od té chvíle jsem byla klidná a užívala si líčení i česání.

Nervózní jsem nebyla, i přesto jsem si chtěla dát alespoň jednoho panáka, jen tak preventivně. Nechala jsem si zavolat mého svědka, který rozléval hostům domácí slivovici. Já ji piji zásadně s ucpaným nosem, protože mi smrdí. Nějak jsem se z toho ale zakuckala, celá jsem zrudla a vizážistka musela znovu přepudrovávat a přeličovat.

Jak ses cítila cestou k oltáři, když se na tebe všichni dívali a ty jsi spatřila svou životní lásku na konci uličky?
Celé svatební ráno mi vůbec nedocházelo, že se budu vdávat. Ani potom, co jsem oblékla svatební šaty a vzala do ruky svatební květinu. Dolehlo to na mě ve chvíli, kdy jsem už nachystaná stála před stodolou a z dálky viděla, jak tam všichni čekají až vyjdu.
Když jsem viděla Pavla, jak stojí před slavobránou a zubí se na mě od ucha k uchu, musela jsem se smát taky. Byla jsem ráda, že nepláče, protože to bych pak začala určitě taky.

Na začátku obřadu jsem byla hodně nervózní. Třásla jsem se jak ratlík a kdyby tam Pavel nebyl a nedržel mě za ruku, tak bych asi omdlela. Svatební hosté si mysleli, že jsem při obřadu uronila pár slziček, ve skutečnosti se mi do oka dostala řasa a já nevěděla co mám dělat, abych si nerozmazala líčení. Taky jsme se na sebe s Pavlem dost usmívali, protože mi v jedné tylové vrstvě šatů lezla moucha a panu oddávajícímu vlála od hlavy jakási pavučinka.

Jak probíhalo vybírání prstenů? Shodli jste se?
Výběr prstenů bylo snad to nejjednodušší. Pavel chtěl obyčejný kroužek, stačil mu i ocelový prsten z Globusu za 500 Kč. Já chtěla něco lepšího, ale přesnou představu jsem neměla. Sice se říká, že kromě fotografií, prstenů a manžela Vám nic jiného ze svatby nezůstane, i přesto jsem za prsteny nechtěla dávat desetitisíce. Nakonec jsme navštívili klenotnictví Danfil v Liberci, kde jsme si oba vybrali stříbrné prstýnky. Celý proces trval pár dní.

Původně jsi měla vybrané jiné šaty, ale pak přišly pochybnosti. Co se ti nezdálo a jak výběr šatů nakonec dopadl?
Výběr šatů byla taková malá Odyssea. Žádnou konkrétní představu o podobě svatebních šatů jsem neměla. Projížděla jsem si internetové stránky a hledala, jaké se mi zalíbí. Na jednom zahraničním e-shopu jsem na jedny narazila a v duchu si řekla: „WOW!“ V recenzích na šaty byla i fotografie jedné slečny, která si je už pořídila a já si uvědomila, že stejné fotografie jsem viděla vcelku nedávno i na Beremese.

Nevěstu Petru jsem si tedy dohledala a začaly jsme si psát o šatech. Já měla pochyby o koupi svatebních šatů z Číny bez možnosti vyzkoušení, ale Petra do mě pořád hučela, ať si je pořídím. Ve slabé chvilce jsem si nakonec objednala jiné z českého bazaru. Šaty byly také krásné, stály hubičku, ale moje vysněné to nebyly. Začala jsem pochybovat o tom, zda jsem si neměla pořídit původní šaty, do kterých jsem se zamilovala.

Po týdnech přemýšlení, a především přemlouvání od nevěsty Petry jsem se rozhodla. Asi pětkrát jsem se pořádně přeměřila, svoje míry jim poslala a šaty si objednala. Když potom druhé vysněné šaty přišly, znovu se dostavil „wow efekt“ a já věděla, že jsem udělala dobře, když jsem dala na svůj pocit.

Jak jste to následně oslavili? Měli jste naplánované nějaké hry, aktivity pro hosty? Co se vám ohledně hostiny nejvíce osvědčilo?
Měli jsme v hru 12 měsíců a botový kvíz novomanželů. Tyto hry jsme měli přichystány v rámci večerního programu. Pro svatebčany jsem ještě nachystala takové „výplňové“ hry na čas, kdy se s manželem půjdeme fotit – Lahev času a Pres kvíz. Největší úspěch měl Polaroid, díky kterému vznikly parádní fotky i s věnováními.

O taneční zábavu se nám postaral výtečný DJ Kamil Borovička, tancovalo se až do rána. Kolem třetí ráno jsme museli svatebčany zahánět do postelí, už jsme byli opravdu hodně unavení a bolely nás nohy. Na hostině se hostům nejvíce líbily ručně vyráběné jmenovky. To si vzal na starost Pavel. Nařezal malé dřevěné kuláče a pájkou do nich vyryl jména svatebčanů. Ti si je hodně chválili a nosili si je domů na památku.

Který okamžik dne vám na rtech vykouzlil nejširší úsměv?
Těch okamžiků bylo hodně, protože svatba pro nás byla krásná celá. Já se ale asi nejvíc nasmála u hry 12 měsíců, kterou jsme měli přichystanou pro svatebčany. To byla neskutečná legrace.

O co jde v té hře zvané 12 měsíců?
Hra 12 měsíců je hra pro svatebčany. Vybere se 12 "dobrovolníků" ,nejlépe mlaďasů, a dostávají úkoly, např. dones vidličku, polib ženicha, atd. Sedí při tom na židlích a jakmile úkol splní, musí se vrátit a sednout si zpět na židli. Ovšem mezitím jedna ze židlí zmizela, takže ten, co se nestihl vrátit, ze hry vypadává a novomanželům se upisuje na list, kde ho čeká "trest".

Takhle si vlastně 12 svatebčanů s námi prožije celý rok po svatbě :-). Na absolutního vítěze nečeká trest, nýbrž výhra - jako je popsáno na papíře níže:

Který svatební dar vás nejvíce potěšil?
Od svatebčanů jsme dostali především peněžité dary a pár hmotných darů. Všechny byly krásné. Pokud bych ale měla vybrat jeden, byl by to určitě robotický vysavač od svědka/bratra ženicha. Ani jsme nevěděli, že ho chceme, dokud jsme ho nedostali. V naší velké domácnosti s pejskem je to velký pomocník.

Dostalo se ti na Beremese nějaké užitečné rady, kterou bys ráda poslala dál?
Na Beremese se rok co rok objevuje stále ta samá rada: neřešte zbytečně detaily. Soustřeďte se na důležité věci a nepropadejte panice, když například ubrousek neladí s Vaší kyticí atd. Tím jsem se po určité době také začala řídit a dost se mi ulevilo. Nakonec svatba dopadla na jedničku a nikdo si nevšiml malých nedostatků, o kterých jsem věděla jenom já.

Kam jste jeli na svatební cestu?
Jeli jsme velký okruh po Španělsku a Portugalsku, což byl vždy můj sen. Byl to trošku punk. V Madridu jsme si půjčili auto, sjeli až k pobřeží Středozemního moře, které jsme celé projeli, poté do Lisabonu a zase zpět do Španělska. Cestou jsme navštěvovali velká města i malé vesničky, spali v autě a jedli párky. Bylo to krásné zakončení našeho svatebního maratonu.

Víc fotografií ze svatby Katky a Pavla:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!