Kategórie

Nevěsta Lucka: "Stála jsem ve vyzdobené stodole a nevěřila jsem, že jsme to dokázali. Byl to prostě sen."

Dnešní den si přijdou na své hlavně milovnice stodol. Nevěsta Lucka a její vyvolený Vláďa se vzali ve Škvoreckém Dvoře, kde proběhla i jejich snová hostina. Lucka se rozepsala i o lodičkách vhodných jako "zapichovátka" pro offroadové focení, o zapadlém kameramanovi v bahně i o kuchaři mokrém do půl těla :-).

Kdo jsou Lucie a Vláďa? Jak bys vás popsala?
Jsme dva, kteří byli ve správný čas na správném místě. Každý jsme jiný, spolu ale tvoříme sladěný celek, kde vše do sebe pasuje. Jsme dva, kteří k sobě patří. Bez pochyb, bez debat, navždy.

Jak proběhla žádost o ruku?
První žádost proběhla po půlročním chození v Dětenicích, kde jsme trávili víkend. Oba jsme však byli v alkoholovém opojení, já zůstala stát úplně opařená a pak vše zkazila, protože jsem Vláďovi řekla, ať si vše promyslí, že nejsme zrovna v dobré kondici. Na tu druhou žádost jsem si pak musela pár let počkat.

Pamatuji si to naprosto přesně. Bylo Valentýna, šli jsme s Vláďou na večeři, poté se večer vrátili domů a koukali na televizi, kde zrovna dávali záznam MS v lyžování a Šárka Strachová získala bronz. Bylo něco málo po půlnoci a Vláďa přinesl želatinové bonbony ve tvaru srdce, které jsem mu dala jako dárek. Srdíčka měla tři barvy, od světle růžové až po tmavě červenou a Vláďa se mě najednou zeptal, které srdíčko mi nejvíc chutná. Vůbec jsem nechápala, proč se tak zvláštně ptá, a po mé odpovědi, že nevím, že mi připadají všechny stejné, vyndal z kapsy krabičku ve tvaru srdce s prstýnkem a otázkou, jestli toto srdíčko nebude nejlepší? Pak poklekl a zeptal se mě, zda bych se stala jeho ženou. Skryla jsem si hlavu do dlaní a začala brečet. Pak jsem samozřejmě řekla ano, objímali jsme se a smáli.

Vím, že jsem si okamžitě rozpustila vlasy (měla jsem zrovna culík a nemám ho na sobě vůbec ráda) a pak jsem Vláďovi vyčítala, že mám na sobě legíny a mikinu! Jsem však šťastná, že to proběhlo takto, nejsem totiž příznivcem vyznání při svíčkách a jiných okázalostí. Pro mě to mělo obrovské kouzlo přirozenosti a nenucenosti, jednoduše pocit absolutního štěstí.

Co jsi začala zařizovat hned jako první po žádosti o ruku?
Vím, že bezprostředně po žádosti jsem byla v opojení a jen si užívala pohled na prstýnek a ten úžasný stav zamilovanosti a milovanosti. Od března jsem se na to ale vrhla a jako první jsem určitě začala řešit fotografa, jehož výběr nakonec trval téměř dva měsíce. První zarezervovaná položka však bylo místo svatby a v tentýž den zároveň vizážistka. Fotograf byl rezervován hned vzápětí.

V popisu svatby jsem se dočetla, že na svatbu přijela paní, díky které jste se seznámili. Kdo je ta dáma?
Jedná se o rodinnou známou mojí mamči a babičky, která jednoho dne přijela na návštěvu s tím, jestli bychom se sestrou neměly zájem o letní brigádu ve vodáckém kempu, který se chystá znovu otevírat. Nakonec jsme v kempu strávily krásných 9 let a jeden červencový večer dorazil (ne po vodě, ale po souši) i Vláďa se svými kamarády na firemní večírek...

Ve váš den vám trochu sprchlo a vy jste vyrazili na focení do terénu. Jak dopadly šaty a botky?
Musím říci, že jsme měli opravdu štěstí. Ten největší liják totiž přišel, jen co jsme vkročili do stodoly na náš svatební oběd. Při focení nám pršelo celou dobu více či méně, ale dalo se to zvládnout - jen jsme odhazovali deštník, když bylo třeba zmáčknout spoušť. Spodní vrstvy šatů byly samozřejmě zablácené, špinavé, neustále mi z nich vylézaly různé druhy hmyzu, které tylové sukně milují, ale šaty byly naštěstí mé vlastní, takže jsem se na ně vůbec nemusela ohlížet a vše jsem si i přes déšť maximálně užívala. Šaty mám doma už vyčištěné a čekají, až nastane čas poslat je dále.

S botami to bylo zajímavější, vezla jsem si s sebou na focení ještě průtokové žabky, abych po lese mohla běhat pohodlněji, ale nakonec jsem to vše dala v lodičkách. Ty měly totiž jednu nespornou výhodu - podpatkem jsem se vždy zabodla do rozblácené země a myslím, že i díky tomu se mi nepřihodila nějaká katastrofa v podobě pádu. Jedna lodička mi dokonce zůstala v bahně a Vláďa se pro ni musel vracet, ale co jiného od nás čekat než pravý offroadový terén. I našeho kameramana musel Vláďa vyprošťovat, protože zapadl autem v bahně.

Bavilo tě vytváření dekorací? Co nejvíce a co naopak nejméně?
Bavilo, a neskutečně moc. Jsem kreativní člověk, mám ráda detaily, hledání inspirací, tvoření. Nejvíce mě asi bavil náš obřadní skleničkový lustr z loukoťového kola. Vyráběli jsme ho s Vláďou poslední předsvatební týden, když jsem večer dorazila z práce. Jelikož jsem straka a zbožňuji kamínky a vše třpytivé, stal se lustr mojí srdcovkou. Nejméně mě asi bavily grafické úpravy veškerých tiskovin, úplně v nich totiž nevynikám a tím pádem mi vše trvá déle, než bych potřebovala.

Kolik jste měli hostů? Bylo těžké je zkoordinovat?
Měli jsme přesně 49 hostů. Tím, že jsme měli vše na jednom místě, se hodně situace ulehčila, nicméně na obřad jsme měli dvě koordinátorky. Svatbu jsem plánovala s více než ročním předstihem a v té době jsem byla přesvědčená, že koordinace obřadu bude nezbytně nutná. Již před svatbou jsem ale tušila, že zrovna obřad nebude nejnáročnější částí dne, takže znovu bych volila spíše koordinaci celého dne. Takto třeba dort a sladkosti musel přebírat Vláďa, moje sestra pak řešila ostatní věci, které byly potřeba. Zpětně bych toto určitě udělala jinak, protože mě trošku mrzí, že se mnou nemohla trávit přípravy jakožto moje nejbližší kamarádka.

Měla jsi jasnou představu o svých svatebních šatech?
Představu jsem měla naprosto jasnou a absolutně jinou, než jaká byla moje finální volba. Chtěla jsem být víla, s věnečkem ve vlasech, rozevlátými šaty a uvolněným účesem. V salonech se ale potvrdilo, že prostě nejsem něžný vílí éterický typ, ale spíše "princezna". Nezbylo mi, než kapitulovat a být prostě sama sebou. Mé původně zamluvené šaty byly saténové s dlouhou vlečkou, neustále mi ale štrachalo hlavou, že se na náš typ svatby moc nehodí. Byly těžké, nepraktické, i v salónu mě upozorňovali, ať si rozhodně pořídím šaty na převlečení, a do toho přišli mé obavy z deště a zabahněné vlečky...

Nakonec vše vyústilo v návštěvu ještě posledního salónu, kam chvilku předtím, než jsem přijela, dorazila nová várka šatů a mé vybrané právě špendlili na figurínu. Když jsem je na sebe oblékla, věděla jsem, že tohle jsem prostě já. Řekla bych, že ve skutečnosti jsou mnohem krásnější než na fotkách či videu, ale jak už jsem psala - jsem prostě straka :-).

Jak dlouho ti trvalo vyzdobit všechny ty krásné prostory stodoly?
Celý areál jsme měli k dispozici od pátečního rána. Nejdříve jsme přivezli tři vozíky všeho, co bylo nutné - od slavobrány, přes dekorace, veškeré pití včetně alkoholu, až po květiny v květináčích od mamky. Ke zdobení stodoly jsme se dostali až po 15. hodině odpoledne, to jsem už trochu přestávala věřit, že bychom vůbec vše mohli stihnout.

Bylo nás na to 6 lidí, venku 35 stupňů, ale musím říci, že kluci, kteří stodolu zdobili světýlky, lampiony a tylovými závěsy, fungovali naprosto skvěle. Vždy jsem jen přiběhla, řekla, jak a co mají udělat, a oni to vše dokázali! Se sestrou jsme se tak mohly věnovat něčemu jinému a stodolu už pak jen finálně dočančat - rozmístit stoly, krajkové běhouny, inventář, část květin, připravit sweet bar, mini vína pro svatebčany, nápojový "bar". Stodola byla hotová chvilku před 10. hodinou večer, my byli hotoví taktéž :-). Stála jsem tam, dívala se a vůbec jsem nevěřila tomu, že jsme to dokázali. Byl to prostě sen.

Kdo myslíš, že z vás dvou byl v den D více nervózní? Ty nebo Vláďa?
Těžko říct. Já si myslím, že Vláďa, Vláďa je zase přesvědčený, že já. Každý asi máme kousek pravdy, já jsem celkově více nervózní osobnost, takže na svatbě jsem to brala jako "standard", Vláďa nebývá nervózní téměř nikdy, proto mám možná pocit, že byl nervóznější on. Pro mě bylo jednoznačně nejhorší ráno, předpověď počasí hlásila na obřad jistojistý déšť, další větší nervozita dorazila u příprav - to jsem téměř nikoho nepustila ke slovu, protože vždy, když jsem nervózní, tak jen mluvím a mluvím. Velkou oporou mi byla vizážistka Lucka a fotograf Honza, kteří mě uklidňovali a dohlíželi na můj pitný režim. Vláďa byl velmi nervózní a celkově dojatý během obřadu, vůbec ho takového neznám. Obřad určitě řadím mezi nejkrásnější momenty celé svatby.

Co bylo připraveno v koutku pro gentlemany?
Pro pány bylo připraveno několik druhů doutníčků, whiskey, mini "Jackové" & Cola a pak jeden nejmenovaný pánský časopis. Ten jsme nakonec museli trošku zamaskovat z důvodů poměrně odhalené slečny na titulce, neboť jsme nedaleko pánského koutku měli umístěný koutek pro děti s pastelkami a omalovánkami a nebylo zrovna vhodné časopis vystavovat. Kdo měl ale zájem, jistě si ho našel.

Dokázala jsi vnímat slova oddávajícího?
Není asi zvykem, že si nevěsta napíše sama svatební řeč, u nás to tak však bylo. Měla jsem možnost přečíst si pár projevů, které měla matrika k dispozici. Nemůžu říci, že by byly vyloženě nepoužitelné, ale nic jsem z nich necítila, jen prázdné fráze. Věděla jsem, že moje sestra chystá projev při přípitku a už jsem ji nechtěla zatěžovat dalším, a protože nemám ve svém okolí nikoho, kdo by se toho chtěl zhostit, rozhodla jsem se tedy, že nám napíšu projev na míru sama. Náš obřad byl nádherný, dojemný, Vláďovi po celou dobu tekly slzy, lidé se smáli.. A já? Upřímně jsem byla trochu mimo, jen jsem pokukovala po Vláďovi. Vůbec jsem nečekala, že by mohl být tak dojatý a poměrně mě to rozhodilo, slova oddávajícího jsem tedy začala vnímat, myslím, až u posledního odstavce. První novomanželský polibek pak už byl jen nejkrásnějším završením. Oba jsme slzeli a smáli se zároveň, celí ulepení a šťastní.

Co vás ten den nejvíce rozesmálo?
Těch okamžiků bylo několik, není možné vybrat pouze jeden! Zasmáli jsme se u řeči našeho oddávajícího, který na Vláďovu odpověď "ano", zda si bere zde přítomnou, suše odvětil - "Prosím???" Vláďa byl tedy nucen s daleko větší razancí odpovídat znovu.

Moje sestra nás, i všechny naše svatebčany, rozesmála svým projevem, kde vylíčila, jak se nám Vláďa se svými kamarády při našem seznámení snažil prodat hadici od vysavače a o hlasitý potlesk spojený se salvou smíchu se postaral náš kuchař, který opravdu nečekaně a nešťastně zavrávoral a spadnul do jednoho z jezírek. Už před svatbou jsem si říkala, že jezírka jsou celkem nešťastně umístěná. Měli jsme 5 dětí a bála jsem, aby se nějaké nevykoupalo, že ale padne Černý Petr zrovna na kuchaře, nečekal vůbec nikdo. I on sám říkal, že zatím ze žádné svatby neodjížděl do půl těla mokrý.

Víc fotografií ze svatby Lucie a Vládi:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!