Nevěsta Jana: „Tetování jsem skrývat nechtěla, protože se skvěle hodilo do ponuré atmosféry zahrady, kde svatba probíhala.“

Naše nevěsty

6. pro 2016
Daniela Malá
Barbora Sinkulová

„Jsme pro sebe navzájem vším, a tím, že jsme trochu jiní než lidé okolo nás, jsme si bližší“. Takto popisuje Jana svůj vztah s Petrem. Začalo to sice příšerným rande, pokračovalo žádostí o ruku, která se zprvu zdála jako rozchod, ale naštěstí to pokračuje originální a neotřelou svatbou inspirovanou mytologií a pohanstvím.

Hned na první pohled jste strašně zajímaví lidé. Jak jste k sobě našli cestu a co vás spojuje? Nevím, jestli jsme zajímaví, ale hlavně se snažíme být sami sebou. Poznali jsme se před téměř 10 lety, fádně a nezajímavě v práci. Manžel za mnou chodil a povídali jsme si, začal mi kupovat svačinu a jezdil do práce, i když měl volno. Nakonec mě pozval do kina a já zažila své první (a příšerné) rande v životě. Jenže jsme zjistili, že je to láska. A za 3 měsíce už jsme spolu bydleli.

Spojuje nás toho čím dál, tím víc. Ze začátku to byl zájem o historii a četbu, hraní her, ale jsme velcí naslouchači a diskutéři, takže i polemika o všem možném i nemožném. A hlavně mě manžel dostal smyslem pro humor. V životě jsem se s nikým tolik nesmála a nezlobila jako s ním. Musím ale říct, že čím jsme spolu déle, tím toho máme víc a víc společného, jelikož jsme vedle sebe dospívali a ovlivňovali se navzájem natolik, až je toho spíš méně, co nemáme společného.

Jaká byla žádost o ruku? A jak jsi jí prožívala? Žádost o ruku byla, hm, dejme tomu zajímavá. Na roční výročí mě manžel pozval do restaurace ve staročeském stylu Stará Sladovna (kde jsme měli i svatební hostinu) a jelikož to byl můj první vztah a vůbec první výročí v životě, byla jsem nervozní a natěšená.

Sedli jsme si, povídali si a najednou manžel začal mluvit o tom, že jsme spolu rok a že náš vztah není úplně ono. Najednou se mi udělalo zle, protože se tvářil divně (neboli vážně) a měla jsem blbý pocit, že se se mnou rozchází. Už jsem se zvedla se slzami v očích, že uteču a on mě chytl za ruku, dal mi prsten a zeptal se, jestli si ho vezmu. Koukala jsem jako puk. Pak mi to došlo, co řekl, rozbrečela jsem se, objala ho a řekla ano.

Měla jsi jasnou představu o svých svatebních šatech? Představu o šatech jsem měla a jelikož jsme měli mít svatbu v roce 2014 a ta se neuskutečnila, tak jsem šaty měla koupené ve stylu mořské panny, krajkové s vlečkou. Jenže za ten rok a půl se mi vkus změnil a když jsem brouzdala po vinted.cz, uviděla jsem přesně ty šaty, které jsem milovala hned. Takže jsem nakonec z "vintage" šatů měla úplně jednoduché a krásně lehké šaty.

A kdo se postaral o tvou celkovou vizáž? Ty sama, nebo ses svěřila do rukou odborníků? Nápad s vizáží byl můj, ale raději jsem svou představu nechala na realizaci odbornice. Nebudu zapírat, že paní vizážistka byla mírně překvapená výběrem makeupu, ale když to bylo kompletní, dávalo to větší smysl.

Přemýšlela si, že bys tetování na svou svatbu nějak zakryla? Tetování jsem skrývat nechtěla, protože se skvěle hodilo do ponuré atmosféry zahrady, kde svatba probíhala, ale spíš jsem se bála, aby na fotkách bylo vůbec vidět. Nějak jsem nabyla dojmu, že není ani na jedné fotce a 2 a půl měsíce jsem čekala na fotky, jestli tam je. A je tam! Chtěla jsem mít do svatby hotový rukáv z tetování, ale to bohužel nevyšlo.

Manžel je také dost potetovaný a i on chtěl, aby to bylo vidět na fotkách. Tetování pro nás není záležitost módy, ale součást nás samých.

Kde ses inspirovala pro koncept svatby? Zajímá nás mytologie a pohanství, takže tam byl základ a v tomto duchu jsme se řídili vším (výběr místa, dekorů a motivů…) a když jsme se snažili spojit to dohromady, mrkla jsem na Beremese a na Pinterest, abych spojila barvy, které jsem chtěla. Pak to utvořilo celek, ve který jsem doufala.

Jak probíhal váš svatební den? Manžela provázela nervozita celý třičtvrtě rok před svatbou, ale ten den si skvěle užil. Já naopak. Od rána jsem byla hromádka neštěstí a uzlíček nervů v jednom. Už u vizážistky jsem si říkala, že vypadám jako trouba, všechno je špatně, přijedeme pozdě, co jsem si to vymyslela atd.

Přijela jsem k sestřenici (která byla i mým svědkem a se vším mi pomáhala) a jejím rodičům domů, kde jsem se oblékla, a to už začala panika vyššího kalibru. A znova se ozvaly tytéž myšlenky, jen s vyšší hlasitostí a pocitem nevolnosti. Při příjezdu k zahradě už jsem se rozbrečela. Pak při čekání na obřad přišla mamina a řekla, že jsem krásná a měla slzy v očích, tak to jsem štkala jako dítě. Hned jsem se jí zeptala, jestli je manžel už tam a když řekla, že ano, tak to jsem se rozbrečela úlevou.

Pak už mám okno až do druhého dne, s matnými záblesky dění okolo, ale jinak si myslím, že to byla docela pohodová svatba. Tedy, alespoň všichni mi to tvrdí a manžel byl prostě v pohodě a nadšený, jaká to byla paráda.

Proběhlo tedy vše podle tvých představ? Musím říct, že jsem neměla žádnou představu o průběhu, ale asi nikdy nic nejde podle představ. Týden před svatbou se tady něco hroutilo – bagrování jezírka v Luftově zahradě, kde byl obřad, a manžel dostal antibiotika na spálového streptokoka… Ale nakonec to bylo perfektní. Takže čím víc chcete, aby to bylo perfektní, tím hůř nesete, že to tak není. Mě stačilo, že jsme se vzali, byla tam rodina a bylo krásně.

Na jakou píseň jsi kráčela k oltáři? A proč zrovna tato skladba? Kráčela jsem k oltáři na píseň Wilcza zamieć ze hry Zaklínač 3: Divoký hon. Máme rádi hry a fantasy knihy Zaklínače od Andrzeje Sapkowského (které mají základ na slovanské kultuře a mytologii) a tahle píseň je o lásce mezi čarodějkou a zaklínačem. Veškerá hudba na naší svatbě se nesla v duchu pohanství.

Měli jste celkem netradiční svatební přípitek. Jaký byl a z čeho se podával? Přípitek byla medovina a pili jsme jí ze společného kravského rohu s manželem. Ostatní pili medovinu ze skleniček, ale po obřadu jsme nechali roh kolovat mezi hosty, což pro nás mělo význam spojení rodiny a přátel v jeden celek. Medovina byla absolutně vynikající. Máme ji ozkoušenou a jelikož pití medoviny z rohu je naše vánoční tradice, chtěli jsme ji zachovat i na svatbě.

Dodrželi jste nějaké svatební tradice? Nedodrželi jsme žádnou z tradic, které známe. Snažili jsme se, aby svatba proběhla v klidu a bez zbytečného tyjátru, což se nám nakonec, myslím povedlo. Tradice máme vlastní.

Co pro tebe bylo na svatbě nejdůležitější? Aby přišel manžel, vyšlo počasí, (pršelo den před svatbou a den po svatbě, ale na náš svatební den bylo krásných 24 stupňů a slunce), aby si to lidé, kteří přišli, užili s námi a abych měla krásný dort, což se splnilo do puntíku.

Jaké emoce jste prožívali bezprostředně potom, co jste si řekli ANO? Všechny emoce ten den byly, alespoň u mě, hodně vyostřené, ale ihned poté, co nás oddali, nám oběma spadl kámen ze srdce. Svatba pro nás nebyla změnou života, pouze to byl další krok na společné cestě. Když jsme spolu začali chodit, byli jsme mladí a tak jsme vedle sebe dospěli i díky spoustě těžkostí, které jsme společně překonali. Ze zamilovaných lidí jsme se stali nejlepšími přáteli, milenci a důvěrníky. Známe se skrz na skrz, jsme neodloučitelní a naše láska je čím dál, tím větší. Jsme pro sebe navzájem vším, a tím, že jsme trochu jiní než lidé okolo nás, jsme si bližší.

Moc bych chtěla poděkovat za tuto příležitost povyprávět o našem dni. Chtěla bych poděkovat mojí mamině a sestřenici/svědkyni, které mi byly oporou a největšími pomocnicemi. Také všem, co přišli i těm, co nemohli přijít na naší svatbu. Cukrářce Janině z Dorty ze Lhůty za nejlepší a nejkrásnější dorty, floristce Gabriele Polcarové za všechny květiny, které ten den udělaly tím, čím měl být. Dík patří i vizážistce Martině z New Image, že si nemyslela, že jsem blázen.

Ale hlavně chci poděkovat manželovi, který tu pro mě je vždycky, když potřebuji, miluje mě a opečovává se stejnou láskou jako před téměř 10 lety.