Život po svatbě: Petra „Petush“ Dzvoníková odpovídá na vaše nejčastější dotazy.

3. čvn 2020Po svatbě

V momentě, jak jsme se rozhodli připravit sérii rozhovorů se ženami z online světa, věděla jsem, kdo bude v seznamu. A stejně jsem věděla, že první, kterou oslovím, bude Petra Dzvoníková. Mnohé z vás ji určitě znají na Instagramu jako @petush.nasklee či z YouTube, díky její originálním podcastům a tématům, kterým se věnuje i ve svém blogu. Jedno nebo druhé, pro mě je to žena, která bourá stereotyp vládnoucí na sociálních sítích prostřednictvím jejího otevřeného přístupu, upřímnosti či zdravé drzosti, která mi je blízká.

I díky ní mi při přípravě témat napadlo, že bychom rozhovory pojali trošku jinak. Vybrala jsem ty nejzajímavější a nejvíce diskutované otázky z našeho fóra v rámci kategorií „Život před svatbou“ a „Život po svatbě“, se kterými si Petush určitě hravě poradí. A já jí za to, že souhlasila s tímto rozhovorem, moc děkuji. 🙂

Moje a tvé finance v manželství. To je téma, které jistě patří mezi často zmiňované ať už před nebo po svatbě. Rozdělme si to na 2 části. Jak to bylo se svatbou? Často se totiž setkáváme s pravidlem či tradicí, že by první svatbu měli platit rodiče. Platilo to i ve vašem případě?

Naši svatbu jsme měli naplánovanou a realizovanou za necelé dva měsíce v malém kruhu rodiny a kamarádů. Co se týče výdajů, nepočítali jsme s nějakou vysokou částkou, takže jsme to neřešili. Nakonec se moji rodiče rozhodli, že místo svatebního daru nám zaplatí hostinu a manželovi rodiče se zas postarali o další výdaje, například ubytování nejbližších v hotelu. Díky tomu jsme mohli penízky ze svatebních darů odložit pro naši dceru.

Jak jste si finance nastavili po sňatku? Máte je rozděleny nebo jste se rozhodli jít cestou společného účtu?

Myslím, že společný účet jsme si založili už před svatbou a využívali jsme ho na společné nákupy. Zároveň jsme měli každý své vlastní finance. Po svatbě se v tomto mnoho nezměnilo, možná jen poměr toho, kolik peněz jde na společný účet a kolik si necháváme „pro sebe“.

Asi nám je oběma jasné, že druhou nebo možná i první nejčastěji zmiňovanou otázkou v každém vztahu je sex. Jsem ráda, že i ty patříš mezi ty „odvážné“, které se o této pro někoho tabu otázce nebojí mluvit. Nedávno si dokonce dělala i anketu, která se týkala sexu ve vztahu. Co však v případě, že jsou dva již svoji. Nevyprchá z nich ta vášeň, která bývá na začátku? Mnohé nevěsty se zvyknout stěžovat, že jejich partner jako kdyby po svatbě upadne do stereotypu, má dojem, že si svou vyvolenou sňatkem „pojistil“ a tím pádem se frekvence romantiky drasticky snižuje. Myslíš, že je to opravdu tak?

No, u nás se svatbou v tomto „departmentu“ nic nezměnilo, haha. Myslím, že počáteční vášeň stačila vyprchat už dříve, ale zároveň si myslím, že je to naprosto normální a je jen na daném páru, zda a jak se s tím vypořádá a zda se umí v intimní oblasti propojit i v jiné rovině, než v té počáteční vášni. Ale ano, už jsem slyšela i názory, že partner zlenivěl, protože měl pocit, že si svou ženu sňatkem pojistil. Pro některé muže bylo ledovou sprchou to, že to bylo po sňatku přesně opačně a museli se začít mnohem více snažit. Samozřejmě, může to platit i opačně, neříkejme, že jen muži jsou ti, kteří se přestávají snažit.

Protože tě sleduji už opravdu dlouho, vím, že si měla sen. Do určitého věku, pokud se nemýlím do 25, si chtěla být vdaná a mít dítě. Tento sen sis splnila a kromě toho, že si manželkou, si i maminou krásné Sárce. Malá parťačka vám však do života přišla dříve, než je pro někoho možná (a zde si dovolím použít uvozovky) „normální“ či „tradiční“. Jak vnímalo okolí tvé těhotenství? Nesetkala ses s negativními názory a odsuzováním?

Já jsem v té době v podstatě žádné okolí neměla. V době, kdy jsem otěhotněla, jsem se nesetkávala s žádnými kamarády. Co se týče rodiny, z té se, myslím, všichni těšili. Jasné, možná se našel někdo, kdo byl překvapen, nebo měl obavy, že je to skoro (ne v souvislosti s věkem, ale v souvislosti s tím, že jsme byli spolu jen něco přes rok), ale naštěstí nemáme v nejbližší rodině nikoho, kdo by měl potřebu nás svými názory zatěžovat. Co se týče reakcí mých sledovatelů nebo známých na Facebooku, byly pozitivní.

S otázkou vhodného věku a toho, kdy je na co správný čas souvisí i moje další otázka. Nebyla si podle tebe na svatbu příliš mladá? Já jsem se vdávala, když jsem měla 23 let a když se na to dívám zpětně, mám pocit, že teď, když mám skoro 30, vnímám množství věcí jinak.

Myslím, že ne. Když se na všechno dívám zpětně, tak jsem dospěla k názoru, že všechno je přesně tak, jak to mělo být. Někteří lidé sami sebe poznávají když jsou single, já jsem se poznala a naučila jsem se mít ráda sama sebe právě v našem vztahu, zjistila jsem o sobě mnoho věcí a společně jsme se toho hodně naučili. Rosteme spolu, ale i jako individuální osobnosti. To, že jsme se vzali a že jsme společně přivedli na svět naši dcerku, nám také dalo o dva důvody navíc, abychom na našem vztahu pracovali ještě o něco více a díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.

Určitě mi dáš za pravdu, když budu tvrdit, že život po svatbě není dokonalou procházkou růžovou zahradou. K životu a ke každému vztahu patří i hádky a neshody. Máte i vy za sebou první manželskou krizi? Pokud ano, kdy přišla a jak by si ji teď s odstupem času řešila? Co by si doporučovala budoucím nevěstám, které se takové vztahové bouřky bojí?

My jsme měli první krizi ještě před svatbou, vlastně i téměř celé období mého těhotenství byla jedna velká partnerská krize a ani po porodu to nebyla procházka růžovou zahradou. Vlastně tehdy to asi nejvíce eskalovalo. Myslím, že jsem to řešila nejlépe, jak jsem v té době věděla. Dnes už vím, že chyba nebyla jen na partnerově straně a že i já jsem se mohla v některých situacích zachovat jinak. Pokud bych něco měla doporučovat, tak je to to, že většina sporů vychází z toho, že máme jisté očekávání a vyčteme partnerovi to, že je nenaplňuje podle našich představ. Co asi není úplně fér. A nebát se hádek. Vše se dá vyřešit, pokud se nenecháme převálcovat vlastním egem a neztrácíme ze zřetele to, že se máme rádi. A to platí nejen v manželství, ale v jakémkoli jiném vztahu.

Nedávno jsme u nás zveřejnili článek o zbytečnostech na svatbě. Máš i ty seznam věcí, které by si na svatbě udělala nebo chtěla jinak?

Hahaha, v první řadě bych si ji uměla představit bez některých lidí a zároveň s pár lidmi, které jsem kvůli tomu, že jsme chtěli malou svatbu, nepozvala. Co se týče praktických věcí, na naší svatbě jsem si dělala vše sama, od organizace, přes pozvánky, sestavování menu, dekorování místnosti na obřad i hostinu, playlistu atd. Co bylo sice náročné, ale protože jsem trošku control freak, to bych asi neměnila ani do budoucna. Líbilo se mi, že mnoho věcí bylo homemade, například podložky pod džbány byly ze dřeva z naší zahrady, břečťan byl také od mých rodičů a to se mi líbilo, bylo to takové „naše“.

Myslím, že pokud bych si to mohla zopakovat, myslela bych víc na to, že je to i moje svatba a nepoňala bych to až tak z pozice organizátora, který se snaží zavděčit manželovi, rodičům, hostům. Více bych si dupla.

A chtěla bych mít svatební video. My ho sice máme, ale chtěli jsme si ho stříhat sami… a tak jsme se k tomu samozřejmě dosud, dva a půl roku po svatbě, nedostali. 😀

Poslední otázku jsem si záměrně nechala na konec, protože podle mého názoru trápí každou ženu, vdanou či svobodnou. V mém okolí se setkávám s trendem „opuštěných žen“. Stačí, že je žena déle ve vztahu nebo se vdá a jako kdyby z ní opadla jiskra. Samozřejmě čest výjimkám. Některé z nás se najednou přestanou snažit, nestarají se o sebe tak, jako když chodili na první rande se svým vyvoleným a najednou od nich slýchám stížnosti o tom, jak se už necítí být přitažlivé. Ty však na druhé straně často zveřejňuješ příspěvky, při kterých si řeknu: „Wau, tak takto chci vypadat i já po svatbě a dítěti!“ 😀 Jak to děláš? Jaký je tvůj trik na to, aby si svého manžela stále zajímala a nebojím se napsat i slovo vzrušovala?

Haha, víš co je můj trik? Že se nesnažím zajímat ani vzrušovat jeho, ale sebe. Navážeme na předešlou odpověď. Pár měsíců po svatbě jsem si uvědomila, že už nedokážu fungovat stylem, že dělám všechno tak, aby byli jiní spokojeni a jdu tím sama proti sobě. Protože jsem i tak vždy po nějakém čase vybuchla a z toho, že jsem nespokojená, jsem obviňovala všechny, jen ne sebe. Začala jsem se tedy věnovat samé sobě, svým zálibám, svému nitru, i zevnějšku.

I to, že jsem se stala mámou, mě neskutečně posílilo. Zní to jako klišé, ale je to tak. Našla jsem v sobě ženskost, o které jsem předtím netušila a všechno, co dělám, dělám pro sebe. Když cvičím, cvičím, protože se pak cítím dobře. Když se pěkně nastajluju, dělám to pro svůj dobrý pocit. Když zveřejním nějakou odvážnější fotku, dělám to proto, že jsem pyšná na své tělo. Prostě řeším to, abych se sebou byla spokojená v první řadě já a myslím, že to je ten klíč ke spokojenosti a vyzařování každé ženy. A pokud se to partnerovi líbí a ví to ocenit, o to lépe.

Více ze života Petush najdeš i na její YouTube NASKLEE, na Instagramu @petush.nasklee a blogu

Děkujeme za rozhovor a přejeme jen to nejlepší!


Komentáře

    Přidej příspěvek