Zajímal by mě Váš názor na toto téma,protože já osobně žiju s přítelem v jedné domácnosti 3 roky a nedokážu si představit,že bych se vdávala bez této zkušenosti ;-) Díky za názory
naši kamarádi se brali bez předchzího společného bydlení - chodili spolu rok a půl a cca 5let předtím se znali, a po svatbě dost narazili, nemohli se vůbec doma shodnout, vydrželi spolu 3 roky celekem a mají před rozchodem
Společné bydlení před svatbou sice nezaručí šťastné manželství na celý život, ale do svatby bez předchozího společného bydlení bych nešla, ale každému to prostě vyhovuje jinak ;-)
allegria - máš pravdu, věci, které můžeme poznávat při společném bydlení nejsou jen krásné, samozřejmě nemám doma ideálního chlapa, ten neexistuje, taky má své chybičky, ale kdo nemá, spíš mi šlo o takové to probouzení se vedle sebe, společné zařizování bydlení, .., my už spolu pár let žijeme, takže mě už takovýto začátek po svatbě nečeká, ale ty začátky společného bydlení jsou přeci krásné a podle mě mohou být ještě hezčí, pokud by tomu předcházela krásná svatba
beruska: No podle mě zdar manželství nezávisí na tom, jestli spolu dva předtím bydleli nebo ne. Takže toto mi důležité opravdu nepřijde. Jak už holky psaly, patent na dobré manželství to stejně není. Tak proč to furt řešit. Někdo spolu prostě bydlí a někdo ne, někdo to tak chce, někomu tak velí vnější podmínky, podle mě jsou obě možnosti rovnocenné. Tak ať se každý zařídí jak chce, pokud tu možnost volby má.
Zevšeobecňovat se to určitě nedá, každému vyhovuje něco jiného. Mám jen srovnání s mou kamarádkou, která se vdávala chvíli po mně, po asi 6 letech chození a 3 letech společného bydlení. Svatbu nějak zvlášť neprožívala, prý proto, že se stejně moc nezmění a že už je načase se konečně vzít. Milují se, žijí spolu, chtějí mít rodinu, tak se vzali. Brali to prostě víc "v klidu", kromě občanek se nezměnilo nic. Já naproti tomu jsem svatbu prožívala dlouho, přemýšlela o ní a o manželství z různých pohledů (zvlášť během přípravy), cítila jsem tu obrovskou změnu jak vnější tak vnitřní, která mě naplňovala štěstím. Po svatbě jsem se ráno probudila a byla jsem šťastná, že je vedle mě můj manžel, že jsme doma a ode dneška se začíná psát nová, vzrušující a dobrodružná kapitola našeho vztahu. Ode dneška jsme manželé a budeme žít spolu. Byl to krásný pocit.
Rozhodně nechci říct, že by jedna možnost byla lepší a jiná horší, ale že určitý rozdíl tam byl. Aspoň my dvě jsme ho vnímaly. ale samozřejmě obě jsme v manželství spokojené, svatbu jsme si užily a věříme, že budeme s manželi napořád.
Ahoj holky, tak já si dovolím nesouhlasit s některými. Myslím, že čím víc si pár (ať už manželé nebo je "chodící spolu") projde "problémů" a úspěšně je zvládne, tím je větší šance, že jim to bude klapat i nadále. A společné bydlení leckdy nejedem problém přinese (problémy s bytem, hypotéka, finance, zařizování, atd.).Jasně, že jsem ráda, že mě M. požádal o ruku, ale i když se to nedá moc srovnávat, pro mě bylo třeba dost zásadní jeho rozhodnutí, že si vezme několikamilion.hypotéku na náš byt celou na sebe (dohromady bychom ji nedostali) a půl bytu přepíše na mě. To bylo ještě před zasnoubením a i když jsme už spolu bydleli (už v bytě č.3), tak i když je to pitomé to takto brát přes prachy, ale říkala jsem si, ten chlap mě asi fakt hodně miluje a jen tak mě nepustí k vodě, když jde do toho do důchodu splácet společný byt a když byl problém s hypo, vzal vše na sebe, žádný problém. :-D Pro mě teda ještě větší zkouškou vztahu jsou zdravotní problémy, to pro mě byl taky signál, že je to chlap do nepohody, který je mi oporou, ale to už je zas jiné téma. Prostě idální je si "odzkoušet" vztah na všech možných problémech ještě před svatbou, pak už je malá šance, že vás něco překvapí ;-)
Taky je fakt, že jak říká andelka - pro nás, co spolu už nějakou dobu žijí, tak to nebude taková ta "pecka manželská" x-) Já se vedle "mého muže" probouzím každý den už čtyři roky a až se stane mým manželem, nepředpokládám, že to bude nějak extra žůžasný, abych z toho nemohla. Což je třeba škoda, nebo malinko doufám, že ten pocit mít budu, aspoň trochu, abych si to taky krapet užila :-D
blani - to máš pravdu, ale zas na druhou stranu, ty problémy nemá každý a pokud je dvoum prostě dobře, je nesmysl s manželstvím otálet, až přiijde nějaká šlupka v podobě hrůzných nemocí, kriminálu a finančních potíží. Nebo respektive aspoň doufám, že i takový happy páry existujou :-)
souhlasím s holkama, je lepší spolu předem žít aspoň nějakou dobu, protože je to něco jiného, než "chození" přeci jenom denní starosti, financovní atd.
sambu, ty tajnůstkářko. podle tvého příspěvku s rohlíkem jsem odhalila, že si bereš asi mého bratra :-D :-D :-D .
Jinak můj muž je z té malé skupinky těch pořádkumilovných, u nás je to obráceně, i když teda rohlíky po bytě neschovávám. Ale pochopitelně má zase jiné neřesti. Stejně jako já. Takže vždycky je to o toleranci. A ty drobné neřesti jsou vyváženy jeho charakterem bez poskvrny. Nepije, nekouří, nelže, nekrade a když dojde na krizovou situaci, tak se z něj stane skála, o kterou se můžu opřít.
A k otázce, moje odpověď je : NE , nikdy bych si nevzala chlapa bez společného soužití, tak aspoň ročního. Znám už z okolí svých kamarádek chlapy, kteří vypadali jako absolutní skvost a po roce soužití se z nich vyklubali násilníci. Nikdo se nedokáže přetvařovat věčně.
mabi: Ale dokáže. Možná ne věčně, ale aspoň dokud nemají ženu jistou. Příklad z okolí. Ani společné žití nepomohlo. Spíš bych řekla, že záleží na tom, co spolu ten pár prožil, kolik různých situací a jak dobře se navzájem "sledují". Myslím si, že násilníka, opilce, žárlivce, gamblera poznáte i bez společného bydlení. Pokud teda nemáte na očích růžové brejle. Akorát při tom bydlení to asi jde trochu rychleji, to uznávám.
Je fakt, že záleží na tom, jestli to ta ženská chce vidět. Já to viděla hned, moje kámošky bohužel ne :-( . Asi mám na ty hajzly čuch (nebo jsem spíš neměla ty růžový brejle). Ale je fakt, že je těžší to nevidět, když s nima bydlíš.
mabi: Tvuj bracha to neni, leda by mi ten muj chlap zatajnil bezva segru ;-) hele rohliky jsou cajicek, parek v konvici je pozornost a pet pyzam pod polstarem je rozkosnej zlozvyk:-D Tyhle blbustky jsou prkotiny ktery z myho poloboha delaj muzskyho s nohama na zemi ;-) Protoze jinak je to chlap snu, co rekne to udela vsechno vyresi a vzdycka obejme, i kdyby trakare padaly. A i kdyz zlobim jak cert, pred spanim mi da pusu a privyne k sobe protoze vi ze jsem ranecek bobku co neni schopen se "odesr...." :-D
nikdy bych nesla do svatby bez spolecnyho bydleni, protoze louceni na tramvajovy zastavce a srazy v cukrarne jsou fajn, ale nikdy nepoznate jak se chlap zachova kdyz je "krizovka" (smrt v rodine, velka hadka, pruser v praci, stres,...) - kdyz bydlite spolu neni kam utyct a problemy se resi spolecne, tam teprve poznate jakej je Vas chlap kamaradem do deste, a o tom zivot je!
Myslím, že jsou v životě (bohužel) horší zkoušky, než společné bydlení... A upřímně, třeba u kluka ze stejné vesnice, kterého znáš od nepaměti, většinou víš, jestli je to gambler nebo násilník. Mnohdy mnohem víc než společné soužití, vypoví třeba to, jak to chodí v jeho rodině...
jo jo ubi, souhlasim a nesouhlasim zaroven. neni dulezity zas tak jak to v jeho rodine funguje, ale jak se chlapik v rodine chova a jak se chova v situacich kdy je debata o vas dvou, nebo o tobe samotny.
No, z nám z okolí, že pokud se povídalo, že tatínek maminku mlátil, tak i kluk měl k něčemu podobnému sklony... tak jsem to myslela s tím "fungováním v rodině".
sam: Přesně tak jsem to myslela. A není to jenom sklon k násilí nebo alkoholismu, ale i běžné chování, jestli je normální, že chlap dá skleničku do myčky nebo ji nechá ležet, kde ho napadne, jestli žena doma ustrašeně čeká s teplým obědem, až se manžel vrátí a podobně. To je třeba způsob, jak poznat chování, pokud ta možnost spolu bydlet není... Ale jak to vystihla andelka, každý to má jinak, a rozhodně pak budeme jinak tu svatbu prožívat :-D Jinak co se týče zkoušek, já si byla jistá, že je to ten pravý už po třech měsících vztahu (ale známe se od mala), protože jsme tenkrát překonávali dost složitej problém, a pochybuju, že by mě společné bydlení mohlo překvapit natolik, abych zapomněla, co pro mě tenkrát chtěl udělat...
hafhaf: Jasně, ale to na něm přece poznáš z toho, jak na to reaguje... Pokud Ti řekne, že nesnáší tátu za to, že mámu mlátil, tak jo, super. Na druhou stranu, pokud se tváří jakože se vlastně nic nestalo, pak ruce pryč!
tak my jsme spolu před svatbou taky bydleli, 4 roky na koleji (partnerské koleje) a rok v domku, který jsme přestavovali a musím říct, že největší krize byl výběr nábytku :-D naštěstí jsme tolerantní tak jsme se u toho nezabili ;-)
a jestli bych si vzala chlapa s kterým jsem předtím nebydlela? NIKDY
naši se taky brali (jinak to tehdy snad ani nešlo) a mamka říkala, že kdyby před svatbou věděla jaké to bude a jak žijí jeho rodiče (tatík ji vzal k nim až když plánovali svatbu) tak by si ho nikdy nevzala, sice se nikdy nerozvedli, ale říkala, že mít tuhle zkušenost tak se rozhodne jinak
sambucca: No já nevím, ale úmrtí v rodině, velkou hádku, stresy všeho druhu jsme si prodělali už během chození. A na to, co přijde, se stejně dopředu až tak připravit nedá, protože může přijít situace, kterou ani jeden nezažil. Nedá se úplně všechno vyzkoušet předem, aby člověka pak v životě už nic nepřekvapilo. Mě se líbí přísloví: "Před svatbou měj oči otevřené, po svatbě je přivři."
Máte pravdu v tom, že je potřeba sledovat jak to chodí v jeho rodině, protože člověk nejvíc nasaje z rodiny, nejvíc ho to ovlivní. Můj muž je třeba lehký cholerik, je tvrdohlavý, výbušný a tak. Jeho otec to samé (a je to člověk, kterého si moc vážím, výborný otec i dědeček). Já jsem zas podobná jeho mamce. Žijí spolu spokojeně víc jak 30 let. Znám jeho povahu, vím jak se chová v různých situacích, znám jeho dobré i špatné stránky, s některými jsem se smířila, některé se snažím trochu ovlivnit (ale není to nic zásadního). Úplně na všechno se člověk stejně nepřipraví nikdy.
Já bych si třeba nevzala člověka, jehož rodinu bych neznala. A taky bych nezačala s někým žít po pár týdnech, měsících vztahu. I když vždycky jsou výjimky, že jo.
Ja nevim, ale podle me se zasadni veci daji vypozorovat uz pri chozeni, pokud je clovek trochu realista. Nicmene nebudu tady teoretizovat, ja bych si sveho pritela vzala se souzitim i bez nej, pro me to proste u nej neni tak dulezity. Mozna, ze kdybych chodila s nekym jinym, tak bydleni zvazuju vic, nevim. Problem je ze se berou i lidi, kterym to behem spolecnyho souziti uplne neklape, protoze mysli, ze se to svatbou spravi :-| Je to proste cely o tom konkretnim paru a o domluve...
jinak chapu, ze partnerstvi typu srazy v cukrarne a louceni na nadrazi muze byt neprovereny :-) ale jsou i jiny zpusoby, jak partnera poznat :-) My jsme spolu jezdili stopem po svete, lezli po horach, absolvovali zahr. stáže, podporovali se behem zdravotnich problemu, resili nejruznejsi zatezovy situace a poradne sestehovavat se budem az po svatbe a rozhodne nemam strach ze bych svyho pritele neznala ;-)
By mě zajímalo, proč nezačít žít s někým po pár měsících vztahu, andelko?
Nemyslím tím hned si po pár dnech vzít hypotéku a jiné "finanční břímě" - ale proč se k sobě nesestěhovat? :-N