ahoj,
jsme spolu s pritelem skoro 4 roky. Je mi 29, jemu o 5 vic. Tri roky spolu bydlime. Myslim si, ze mame pekny vztah. Loni jsem zacla mluvit o svatbe nejdriv lehce pak cim dal vice, az jsem mu tim zacla lezt na nervy. Rekl mi, ze nevi, co resim, kdyz jsme se prece domluvili, ze se vezmeme v lete. Vubec jsem si na takovou domluvu nepamatovala, ale byla jsem rada, ze se svatbou pocita a nechala blbych reci.
Pak se ale rok blizil ke konci a ja zacla byt nervozni. Kdyz se mame v lete brat a on je prosinec, tak na co ceka, proc mne jeste nepozadal? No a tak jsem o tom znovu zacala mluvit. Skoro jsem i vyslovila ultimatum, ze bud mne pozada nebo ze koncime, ale pak jsem si to rozmyslela. Nedavno mi rekl, ze uz ho tim tlacenim stvu a ze si mne nechce brata proto, ze se berou vsichni okolo, ze nas tlaci rodice, ale proto, ze to ma byt stvrzeni vztahu a potvrzeni toho, ze spolu ti dva maji byt navzdy. Dost jsem koukala a zarekla se, ze uz o svatbe nepromluvim.
Mam strasne super chlapa, ale nejak mu vsechno strasne trva a ja se bojim, ze az budu chtit dite, ze to bude stejne. Ackoliv ted rika, ze deti chce, nejsem si jista, co rekne, az dojde opravdu na lamani chleba.
Pomuze prestat o svatbe mluvit? Mate nekdo zkusenost s vahajici drahou polovickou?
Diky.
@jajina.c Tak tvůj postoj naprosto chápu. Uplně s tebou souhlasím. Já si myslím, že většina žen by tu žádost o ruku ráda slyšela třeba v těhotenství, pokud ne dřív. když chlapovi řekne, že je těhotná tak věřím, že by holku potěšilo, kdyby řekl, že to je nádherná zpráva a pak jí dal prstýnek. Já teda chtěla svatbu ještě bez děťátka, ale já jsem velmi konzervativní. Mám ale kámošky, co byli těhotné s přítelem a každý se jich furt ptal, jestli už je partner požádal a jim bylo těžko.
@yumy Taky s tebou souhlasím. My dvě máme jen trochu jiný postoj k tomu "nechci se ženit" já považuju svatbu za hodně důležitou, takže kdyby se chlap nechtěl ženit, tak bych pro nepřekonatelnou překážku ze vztahu odešla. Ale chápu holky, co zůstanou. Ne pro každou je to tak smrtelně důležité jako pro mne. A kdyby si mě chlap byl ochotný vzít, ale jen otráveně "tak já si těda vezmu, když musím" to bych nejspíš odešla taky. pro mne by ta svatba pak nebyla svatba. Ale kdybych o něm věděla, že pro něj není svatba důležitá, že prostě považuje za formalitu, ale uplně klidně si mě vezme, když já po tom toužím a budu se cítit lépe, na to bych přistoupila. Kdyby řekl "hele já svatby nemusím, já myslím, že o vztahu to nic nevypovídá, ale pokud je to pro tebe důležité tak s tím samozřejmě nemám problém. Vím, že chci být s tebou, takže o tom to není.".. prostě ve smyslu, kdybych já se vdávat nechtěla, tak by to neřešil a ani na to třeba nevzpomněl, ale když chci, tak by mne o to nikdy nepřipravil. To je pro mne takový přijatelný moment a kompromis. Nic otráveného nebo z donucení bych samozřejmě nechtěla, ale asi bych v takovém případě volila odchod. Tam, kde se oba shodnou, že svatbu ne, tak to je jiné. Ale já bych lhala sama sobě, kdybych v takovém vztahu byla.
Zdravím, těžko se radí, protože s vámi váš vztah člověk nežije, stejně tak ty znáš svého přítele nejlépe. Jsou chlapi, kterým opravdu dlouho trvá než se k něčemu rozhoupají, ale nemyslím, že by to byl projev nelásky vůči tobě. Vyjma sobečků, kteří se bojí ztráty svobody, jsou tací, kteří si plně uvědomují vážnost situace a někteří také pochybují sami o sobě - aby svou partnerku nezklamali nebo nezklamali obecně jako manželé. Sama asi víš, který typ muže doma máš a pokud je to ten druhý, určitě stojí za to, abys mu dala ještě čas - sám dojde k tomu, že svatba je naplněním vaší lásky (stejně jako děti). Pokud je to ten první případ tedy sobeček, bič a pryč ze vztahu, je to ztráta času. Na druhou stranu bys ani ty neměla být ve vztahu nešťastná - zda tvůj přítel myslel slova o svatbě v létě, upřímně a vážně - tyto pochybnosti byste měli rychle smést ze stolu. Takže tohle určitě mezi sebou vyjasnit!! Držím palce.
ahoj,
o svatbe jsem porad mluvila, pak jsme se kvuli tomu pohadali a rekl mi, ze mi rekl, ze si mne vezme, ale ne kdyz se porad ptam. Okolo Valentyna jsem si rikala, ze by to mohlo prijit. Neprislo. Prisla jsem docela pozde z prace a on mi rekl, proc chodim na Valentyna tak pozde a potutelne se usmival. Myslela jsem si, ze me chtel pozadat.
Pak jsem o tom uz vubec nemluvila. Vcera jsem mela narozeniny a myslela si, ze to prijde. Uz jenom proto, ze se neptal, co k narozeninam chci. Prisel s kytkou a zakusky, popral mi, snedli jsme zakusky a sli spat. Obrecela jsem to, jsem strasne zklamana. Dneska jsem mu z prace napsala mail, ze se vcerejsek fakt nevydaril, ze je ve mne velka nejistota a ze nevim, co si o tom mam myslet.
Mail je zatim bez odpovedi, nevim, co mam delat. Prijde mi, ze si je mnou moc jisty, ale boze vzdyt se mame strasne radi, travime spolu cas, smejeme se, rozumime si (az na tu debilni svatbu).
Co s tim? Fakt nevim, zda jeste cekat, kdyz on se tvari, ze mne pozada, ale tak se tvari uz pres rok nebo odejit... :-( :-(
@grumpl tak to je mi líto tvého přítele...promiň...ale tohle fakt nechápu. Tak on ti koupil kytku, zákusky, popřál ti, a ty mu napíšeš takovýto e-mail a ještě do práce, kde si to s tebou nemůže vyříkat a je dost možné, že se tím bude celý den trápit, že tě "zklamal"? To je docela zraňující...To, že ty máš nějaká očekávání, on nemusí vědět, i když píšeš, že jste se na téma svatba bavili. Za další to, že jsi o tom mluvila pořád dokola, ho mohlo dost otrávit a demotivovat - aspoň mě by to teda docela otrávilo. Za další kde je psáno, že tě musí požádat na nějakou příležitost - narozeniny, Valentýn? Akorát ubližuješ příteli, uvědom si, jak se asi teď musí cítit, a sobě komplikuješ život a zbytečně sis zkazila narozky. Prostě to nech na něm, netlač na pilu, a třeba tě požádá sám od sebe, a ne že ty ho k tomu donutíš pláčem a hnusnými e-maily, taková žádost by mi ani neudělala radost.
Svůj příspěvek nemyslím zle, ale je to můj názor.
@grumpl Pokud píšeš že si skvěle rozumíte a jste spolu šťastní, tak po pravdě nevím co tak hrotíš. Máš spokojený vztah a podle mě si ho jenom ničíš tím, že do přítele jenom ryješ, že se chceš vdávat. Píšeš že nevíš jestli máš odejít, no aby si se nedivila a nakonec se nezbalil on, že už ho nebaví tě poslouchat. On ti to řekl jasně - dokud o tom budeš pořád mluvit tak to nepřijde, to víš chlapi jsou chlapi a nechtějí být do ničeho nucený. Já být tebou tak až přijde věčer z práce tak mu připravím dobrou véču a omluvím se mu že jsi byla hrozná a že ho máš ráda doufáš že spolu budete do konce života i bez prstýnku. A uvidíš za chvilku to přijde samo a když nepřijde? Tak budeš mít skvělýho chlapa i bez papíru.
@grumpl Můžu vědět jak dlouho spolu jste? Mě chlap o ruku požádal až skoro po šesti letech. Předtím jsme o svatbě mluvili, věděla jsem, že slovo dodrží a nechtěla jsem být ta, co ho do něčeho nutí. Ta žádost pak přišla nečekaně, pár dní po mých narozeninách a o to byla krásnější, s pokleknutím i prstýnkem. Byla jsem šťastná, že to udělala sám od sebe. Kdo si počká, ten se dočká :)
@grumpl mi spíš přijde, že stojíš o prsten a princeznovské šaty, protože jak to popisuješ, tak mi moc nepřijde že bys stála o ten vztah jako takový. Třeba to tak není, ale z tvého příspěvku to tak vyplývá.
Holka, chytni se za nos a příteli se omluv a zamysli se nad tím, jak se asi po tvém e-mailu cítí...
@leeniik já taky mám třeba naplánovanou nějakou věc, kterou udělám ..... jakmile mě do toho začně někdo nutit, tak chci, ale NEMÁM CHUŤ jí udělat
já o svatbě taky často mluvím, je to tím, že máme pc vedle sebe a trávím spoustu času tady :-) nic neříká, jen mě poslouchá, stačí mi to, nechci ho otravovat ještě tím, aby se vyjádřil co si myslí motýlcích nbeo srdíčkách, stačí mi posluchač,
ale ty @grumpl tlačíš až moc, pro mě je svatba taky "vrcholící" etapou vztahu, vzdání svobody pro sebe navzájem :-) no pro mě znamená svatba hodně ve vztahu :-) ... ale ty si to akorát ničíš, v životě by mě nenapadlo příteli napsat, že mě na moje narozeniny zklamal, když mi ještě k tomu koupil kytku a záskusky, to bylo od tebe ... možná i sobecký
Já jsem si hned na začátku vztahu řekla, že o svatbě nebudu mluvit. Chtěla jsem, aby to bylo i přítelovo přání a žádost vzešla od něj. A ejhle, on mě 289 den (cca. 8. měsíc) vztahu požádal o ruku – tak brzy jsem to vážně nečekala a s velkou radosti v srdci mu odpověděla ANO! ;-) ;-) ;-) Nechtěla jsem ho do ničeho tlačit, tak jsem o přípravách téměř vůbec nemluvila (jen zcela příležitostně) a svatba se „neřešila“. Někdy jsem si i začala myslet, jakoby to ani nebylo jeho přání… Vyplatilo se čekat i v tomhle případě – nastávající vzal do svých rukou i tohle a náš „Den dééé“ začal plánovat jako první… A teď je k nezastavení, což mi ale nevadí… :-D :-D :-D
Rád abych uvedla i druhý příklad. Sestřenka měla snoubence. Chodili spolu x let. Mám takový pocit, že ho k tomu zasnoubení trošinku (mám strach to slovo vůbec použít) „přinutila“… Byl to vztah o tom že k němu „jednou za čas“ přijela ()nebyli ze stejného města) a byli spolu. On téma svatby pořád odkládal – možná mu bylo nepříjemné to, že na něj příliš naléhala, nevím… Stále byl důvod svatbu odložit – hypotéka, svatba jeho bratra, křtiny synovce, stavba bratrova domu… Více lidí sestřence radilo, ať nečeká a vztah ukončí… Po několika letech mě poslechla a zásnubní prstýnek vrátila. Svého kroku prý nelituje. Svatby by se beztak nedočkala…
A co z toho plyne??? Je mnohem lepší na nikoho netlačit, nechat věci klidný průbě a čekat (čas ukáže sám). Člověk musí ale sám uvážit, jestli se mi to čekání vyplatí a jestli má cenu...U nás se snoubencem máme problém v tom, že se máme strach toho druhého někdy na něco zeptat a oba dva jsem prá hodní až moc... To nám náš nádherný vztah někdy i komplikuje =-)
Autorku této otázky nechápu - asi mám divný názor, ale může si za to sama - nějak se do toho zamotala. Osobně se divím, že ji přítel neposlal "někam". :-p Snad vše dopadlo "dobře". Nepřála bych jí nějaké komplikace...
Omlouvám se, ten poslední odstavec předchozího příspěvku sem nepatří - patří jk jiné otázce :-| :-| :-| Ještě jednou se omlouvám za případná nedorozumění...
ahoj, mate pravdu, vymenili jsme si par mailu, nechce, aby byla zadost o ruku predvidatelna, chce to jako prekvapko. Vysvetlila jsem mu sve jednani a omluvila se za nej. Rekl, ze nemam panikarit, ze se vhodna prilezitost objevi. :-)
@grumpl tak alespoň jste si to vyjasnili. Takže teďka víš, že žádost přijde, takže ses připravila o překvapení, docela škoda, ne? Jen doufám, že pokud to nepřijde v nejbližší době, že ti opět nerupnou nervy a nezačneš přítele opět terorizovat ;-)
@grumpl ze zacatku jsem si rikala, ze bys z toho vztahu mela zmizet, ze pokud je svatba pro tebe dulezita, ale z jeho strany nic neprichazi, tak asi mate kazdy v tomto smeru jine priority.
ale po poslednim prispevku bych rekla, ze by mel zmizet spis on.. protoze jednak ten natlak musi byt hrozny, chlapi chteji delat veci ze sve vule, ostatne i zensky, ne, ne ze jsou do toho donuceni okolnostmi, a kort kdyz se jedna o svatbu.. ja mela neco podobneho v predchozim vztahu, tak ve finale to skoncilo a ja jsem za to vdecna, o svatbe jsme mluvili jen parkat a jeho nazor stacil, abych vedela, ze to nema perspektivu. a muj manzel - s nim jsme nikdy o svatbe nemluvili, ani ja o tom nemluvila, a napadlo ho to samotnyho ze sve vlastni vule.
moc tlacis, abys ho nakonec nevytlacila pryc.. i kdyz pro nej by to mozna byla vyhra.
a psat mu mail do prace.. no tak to uz je fakt mimonsky. radsi zavolej nebo zatni zuby a proberte to doma..
@grumpl měla jsem to podobně jako ty, jen mi bylo o dost míň - chtěla jsem, abych nebyla stará matka a můj přítel starej otec (je o 7,5 let starší než já) - viděla jsem to u jeho taťky, jak hrozně zestárnul, protože ho měl ve 32, a takhle by si s vnoučatama ani nešel kopnout do balónu... takže můj plán byl mít první dítě okolo jeho 30. narozenin. Zároveň jsem ale prosazovala názor, že nejdříve musí být svatba - samé pragmatické důvody: jméno dětí, s pupkem na svatbě nechci být - nejsou šaty, co když mi bude špatně (těžko předvídat jak bude těhotenství probíhat), stres okolo svatby nepřidá k pohodovému těhotenství a taky nechci být stará nevěsta... svoje dojmy jsme si vzájemně sdělili, teda spíš já jemu :-D přestala jsem o tom mluvit a pak každý narozeniny, svátek, vánoce atp. jsem se těšila, jestli už bude to požádání. Pak jsem to pustila z hlavy, kvůli státnicím a šup ho, na naše výročí v únoru mě požádal, svatba bude v srpnu (taky věděl, že nechci mít svatbu v zimě, tak jsme mu před několika lety kladl na srdce, ať mě nežádá v květnu, červnu atp., že nechci rok plánovat svatbu)...
a kde jsou moje dětský plány? už 2 roky bysme měli dítě...
@bolekat no jo, moje chyba, proste spatna ocekavani
jsem malo trpeliva a mam rada veci ve svych rukach, pritelovi zase veci dyl trvaji, musi je poradne promyslet a sam se rozhodnout
vim to, akorat mi proste tentokrat ruply nervy
grumpl - po čtyřech letech už by měl chlapec mít jasno. A jelikož to není chlap ale děťátko, tak prostě jasno nemá. Aby se brouček nesesypal, když se ho jasně zeptáš. Ty tanečky okolo toho, to jen nahrává dnešním mládencům, kteří si chtějí zachovat svobodu a přitom užívat servis od tebe. Přišla bych si jako ta, která vlastně není hodna toho, aby se jasně vymáčknul, jestli se mnou počítá do dalšího života. Už je vám oběma dost let na to, abyste se posunuli dále. Nevím, proč je zapotřebí kolem chlapů chodit jako kolem horké kaše když se všude píše, že oni reagují jen na přímé otázky a odpovědi. Manipulace s kýmkoliv ve vztahu mi přijde odporná. Tím myslím jakože dělat, že se vdávat nechci když chci. Snad jsou svéprávní a umějí se vyjádřit ano, ne a nebo třeba v příštím roce. To je takový problém. Že se některá vdávat nechce to chápu a asi bych se taky nevdávala. Ale pokud se po vztahu delším než tři roky žena vdávat chce, tak snad panáček už ví, jestli do toho může jít a nebo se rozejdou. Za mě: kdybych s někým žila více než tři roky a chtěla bych se vdávat a on by se ženit nechtěl, tak by záleželo na tom, jak moc ho mám ráda a jak moc bych se bez něj neobešla. Pokud bych tedy oželela svatbu, tak bych se začala připravovat na samostatný život a to se vším všudy. Pokud dítě, tak jen s mým příjmením. Finance bych měla striktně svoje, jemu bych přispívala na bydlení (nebo on mě) a s ním bych se skládala na jídlo drogerii atd. Pokud bych byla na mateřské tak by mi platil na dítě a za péči o domácnost tak, jako by platil paní uklízečce. Ze svého bych živila jen sebe a částečně dítě. Žádný příspěvek na hypotéku, na vybavení domácnosti jen to co si můžu odnést. Když ne manželství, kde se mají manželé o sebe starat v dobrém i zlém, tak tedy partnerství s oddělenými financemi. A nebo bych si našla někoho, kdo je chlap a unese manželství a všechno, co je s tím spojené. Čím více budete kolem pána tvorstva skákat, tím hůř vám bude až s vámi zamete. Nenechte se sebou orat ve jménu lásky.
@tessie187
Kdyby každý dělal jen to co se mu chce, ještě bysme žili v jeskyních a mlátili se kyjem. Ženská, která má děti taky dělá jen to se jí chce? Nikdo si nemůže dělat jen co by chtěl.
@joana51 ??? to je úplně něco jinýho ;-) mluvím o rozhodnutí, o blbostech .... né o starání se o děti, tak už je určitá povinnost, nepleť jablka s hruškama
@joana51 Lépe bych to nenapsala. Máš naprostou pravdu.
@grumpl To jak to napsala @joana51 přesně vystihuje, to co cítím já. Já tě chápu. Já se ti nedivím, že tě zklamaly koláčky k narozeninám a kytka. Po 3 letech už prostě ženská očekává, že chlap ví, jestlis ní chce být nebo ne. A výroky "když na mne budeš tlačit, tak nic nebude" jsou alibistické v případě, že máš s partnerem tu zkušenost, že když netlačíš, tak taky nic není. Dobře, žes mu to přímo řekla a dala najevo, že nebudeš čekat věčně. A ještě jedna věc! po 3 letech vztahu určitě nejsi žádná vdavekchtivá fůrie, co tlačí chudáka partnera k svatbě. Spíš mi přijde, že mnoho žen dneska raději řekn, že o svatbě to není a že se bez ní obejdou a v hlouby duše je to neskutečně bolí, že si je partner nechce vzít. Ty o svatbu stojíš, je ti 29, chceš mít děti vdaná....co je na tom divného? Ty nikoho netlačíš, ty na něj neřveš po pár měsících vztahu, že si tě musí vzít. Ty chceš jen vědět jak na tom jsi. Potřebuješ zjistit, jestli máš životního partnera s kterým je touha po společném životě vzájemná a nebo, jestli takového partnera nemáš a musíš ho teda začít hledat! A to by ti měl sdělit on.
@grumpl Já se ti přiznám, že být v kůži tvého přítele, tak se zbalím začnu od začátku s novým partnerem, který si mě bude vážit a bude mě mít rád. Protože to co píšeš ve svém příspěvku rozhodně nepůsobí jako láska, ale tlačení do kouta. Buď si mě vezmeš nebo konec. A hlavně, v lásce se dělají kompromisy na vzájemné komunikaci, ne že jeden druhému tvrdě klade podmínky. Opravdu chceš takhle vynucenou žádost o ruku? Opravdu budeš ráda stát u toho oltáře, když tvůj partner bude vedle tebe stát díky tvému donucení? Tohle má jít od srdce. Opravdu měla by ses zamyslet nad svým činěním a hlavně se partnerovi omluvit. Zároveň život se nedá žít podle plánů, jsou pěkné, ale většinou nevýjdou. Takže jak už tady některé psaly, vůbec se nedivím, že se k tomu nemá. Mě kdyby někdo takhle tlačil do kouta, tak bych do toho nešla. To je dost velké tlačení na pilu.
@pincola souhlasím s tebou, ale jen částečně. Souhlasím v tom, že po 3 letech má mít partner jasno, zda s ní chce být nebo ne. To je fakt. Ale zakladatelka psala, že se už dřív s partnerem na téma svatba bavili a že jí řekl, že o tom přemýšlí a dal najevo, že jí chce. Takže na mě to působí tak, že ona to prostě chce hned teď a není schopná počkat, až se přítel vysloví sám tak, aby to bylo překvapení a jejíma řečma o svatbě to prostě odkládá. Takže to není tak jak píšeš, že by si jí nechtěl vzít, prostě jen čeká na tu vhodnou chvíli a ta asi se asi kvůli těm neustálým řečem o vdavkách posunuje...alespoň tak to chápu já. Mě jasně přítel po roce vztahu řekl, že svatba jednou bude, a to mi stačilo. Nepotřebovala jsem to omílat dál. Byla jsem si jistá, že žádost o ruku jednou proběhne, a holt jsem nechala volný průběh tomu, kdy to bude. Jiné by to bylo, kdyby mi dal najevo, že svatbu nechce, ale to bych ho přeci pak neterorizovala kafemlejnkováním o svatbě, ale rozmyslela bych si, jestli je pro mě důležitá svatba - pak bych vyměnila partnera - anebo hezký vztah - pak bych s ním zůstala.
Asi jsem moc nevystihla to, co jsem chtěla říct, ale snad je to alespoň zčásti pchopitelné...
@grumpl + ještě jedna věc. Píšeš, jak pro tebe zařídil krásné narozeniny a ty jsi mu napsala vyčítavý e-mail, protože nebyla žádost o ruku. UPŘÍMNĚ, KDYŽ SE ZAMYSLÍŠ. KDYBY SE K TOBĚ CHOVAL TAKHLE PARTNER, ASI BY JSI Z TOHO NADŠENÁ NEBYLA. VŽDYŤ TY MU DÁVÁŠ ÚPLNĚ DRSNĚ NAJEVO, ŽE TO CO PRO TEBE DĚLÁ, ŽE SI TOHO NEVÁŽÍŠ A POHRDÁŠ TÍM. Tohle se nedělá.
Vím naprosto přesně, jak se cítíš..taky si z přítele občas dělám srandu (co se svatby týče) a vymýšlím blbovinky, ale rozhodně bych na něj takhle netlačila. Nějakou dobu to sice může akceptovat, ale taky se může stát, že zdrhne. V tomhle případě, bych se taky omluvila a nechala téma svatba nechala na nějakou dobu být.
@im4fun Je to pochopitelné:-) určitě, pokud ženská na chlapa furt naléhá jen proto, že se třeba vdala kamarádka, tak j eto blbé, ale já si spíš říkám, jestli kolikrát ta ženská nenaléhá furt dokola, prtože z toho chlapa cítí, že se do toho nehrne i když říká, že jednou svatba bude. Pokud to, co člověk říká nekoresponduje s tím, co si skutečně myslí, tak se druhá strana nemůže cítit uspokojená ani kladnou odpovědí. Já si furt říkám, jestli @grumpl nemá puzení se partnera na svatbu furt ptát z těchto důvodů. V tu chvíli je člověk za blázna, proč otravuje a nedá pokoj, když dostal kladnou odpověď, ale on nemůže být v klidu protože se mu ta rekce prostě "nezdála". Každá ženská svého chlapa po nějaké době známe a vycítíme, co myslí opravdu rozhodně a vážně a poznáme, když něco říká jen proto, že se to bude lépe poslouchat. Kdyby třeba o té svatbě chlap občas začal sám a jen sem tam něco prohodil, uplnou blbost "hele já si do toho divadla oblek nakonec koupím, ten se ještě užije, na svatbu bych ho zas sháněl" ..nebo "doufám, že na naší svatbě se lidi nebudou hádat jako na té ségřiné" cokoliv, co by cítila, že jde přirozeně, možná by se ani na svatbu neptala. Podle mne ona z něj trochu cítí vytáčivost a jediné , co má k dispozici je jeho slovo. A bohužel chlap málokdy řekne "já si tě vzít nechci, ženit se jednou chci, ale nevím, jestli s tebou, čekám, jestli nepotkám nějakou lepší a když ne, tak bych si tě teda vzal"...chlap buď řekne "já se nechci ženit, neuznávám svatby" a nebo řekne "vezmu, ale natlač na mne" tím neříkám, že zrovna u těchhle dvou to tak je, ale podle mne tohodle se tazatelka trochu bojí. On by se měl prostě rozhodnout a to v nějakém přijatelném čase. Ne to zas odložit na neurčito.
@pincola OK, to co říkáš je pravda, ale zakladatelka snad svého přítele zná a ví, že může jeho příslib svatby brát vážně, alespoň tak to na mě z jejích příspěvků působí, ale že se jen nemůže dočkat, až bude nosit prsten a plánovat svatbu a řešit šaty. Ale to je jen mé teoretizování, neznám ani jí ani jeho. Ale nedivím se mu, že už mu tyhle řeči lezou krkem, mě by lezly krkem taky, nemám ráda, když někomu něco řeknu, a ten mi to pak opakuje pořád dokola. To bych si připadala jako blázen. Spíš mu jen těma řečma ničí ty vhodné příležitosti, taky by mě odradilo to, že vidím, jak se ten protějšek na to vyslovení třese v tu danou chvíli, to by mě demotivovalo z toho důvodu, že bych byla nervní, aby to v tom okamžiku ten natěšený a netrpělivý protějšek bral jako dostačující projev nabídky k sňatku:D Takže se nedivím, že se zatím předání prstenu nekonalo...
ale jak říkám, jsou to jen mé dohady, nebydlím s nimi tudíž neznám přesně jejich situaci, spíš odvozuju z toho, co tu zakladatelka píše
@im4fun Já je neznám taky, těžko říct. Ale pokud říká, že uvažuje, že z toho vztahu odejde, tak má podle mne strach, že se nedočká. A když, tak tobude jen proto, že to chtěla ona. Uvidíme, co bude dál. Do nekonečna to natahovat nejde. Teď mu dala @grumpl dala jasně najevo, že už je to pro ni dlouhé a uvidí, co to udělá. určitě by bylo fajn o tom teď chvíli nemluvit, pokud to půjde. A uvidí. Pokud to on myslí vážně a jen čeká na vhodnou příležitost(nejlepší varianta, kterou bych té holčině moc přála) tak to natahovat nebude. Pokud to neudělá, tak je něco špatně. Podle mne, taky nejsem Vševěd:-D
@pincola ahoj, vystihlas to presne. Loni mi rekl, ze se vezmeme letos v lete. Pul roku jsem se na svatbu neptala a trpelive cekala, pak mi to nedalo a zeptala jsem se, ze leto se blizi a pokud ma byt svatba do roka a do dne od pozadani, ze je nacase. :-) Dostala jsem odpoved, co zase resim, ze mi rekl, ze se vezmeme, ale kazdy rok je pristi rok. To mne strasne ranilo, ze to zase odklada, ale rekla jsem si, ze jsem to mozna pokazila tim, ze jsem se v rijnu zeptala, jak s tou svatbou pristi leto...
No a pak jsme to cas od casu resili, on porad, ze si mne chce vzit, ale ze nechape kam specham a ze mu nedavam prilezitost. Proto jsem takova nesva, bojim se, ze slibuje, ale nikdy ke svatbe nedojde.
Mozna jsem pozadani svym dnesnim citovym vylevem jeste vic oddalila, ale mozna ze ani zadne nikdy prijit nema. Ja fakt nevim, on neco tvrdi, ale ja nevim, zda mu verim. Nejhorsi je, ze se obavam, ze to bude stejne i s detma. Kdyz jsem se zminila, ze se chci ve svych 30 zacit snazit o miminko, ze clovek nikdy nevi, jak rychle se zadari, dostala jsem odpoved, proc jako to musim mit naplanovane, ze ve 30, ze je to prece jedno, jestli v 31 nebo 32.
BTW je mu o pet let vic nez mi.