Prostě potřebuji slyšet Váš názor...

evka13t Tak nevím, jestli je to všechno jen v mé hlavě a přeháním nebo jestli to něco znamená, ale chtěla bych slyšet Váš názor. Mám přítele oficiálně 5 měsíců, žádná dlouhá doba, ale je mi s ním skvěle, od začátku to beru dost vážně a moc pro mě znamená. Celou dobu se ke mě chová krásně, smějeme se, povídáme si, všechno klape. Jediný probém mám od začátku s jeho "emocionální uzavřeností". Vím, že je citlivý, ale za celou dobu mi neřekl sám od sebe, že mě miluje nebo že mu na mě záleží, zkrátka žádné velké citové výlevy. Dostali jsme se k tomu, že mě má rád a je mu se mnou fajn. Nejsem na tohle žádná velká citlivka a jeho činy ukazují že to tak je, ale jsem prostě typ holky, co to potřebuje občas slyšet. Ale i tohle beru. Je starší, rozvedený a tak opatrnější a neskáče do toho po hlavě. Ale problém přišel před pár dny. Šli jsme na zábavu, zatancovat, popít, všechno bylo fajn, bavili jsme se. Akorát já se přestala bavit ve chvíli, kdy přišla jeho ex. Respektive kamarádka, se kterou spal před tím, než poznal mě. Řekl mi o ní už dávno, nějakou dobu s ní spal, na vztah to prý nebylo, protože je moc mladá a rozmazlená, ale jinak je to prý krásná, divoká holka. Občas se o ní zmíní on nebo jeho brácha, pořád o tom samém, jak je úžasná, ale na vztah nepoužitelná, tu mu na stůl vypadne její fotka z peněženky, na kterou zapomněl a i když to není nic příjemného, tak to neřeším, nejsem extra žárlivá. Když ta holka ale stojí před vámi, hned po příchodu vám partnera odtáhne na set panáků, on jí sleduje pohledem, který vás píchne v podbřišku a přihrne se k němu, když nevidí, že jsem u něj já a on jí na mě musí upozornit a nakonec mi jí představí...no tak to je na mě už trochu moc. Všechno jsem se snažila přejít s klidem a úsměvem, protože věřím že mě má rád a chce se mnou být, ale znáte toho malého červíčka, co tak rád hlodá? Chtěla jsem si to vyřešit sama v sobě, ale bylo to na mě znát. Když s někým prakticky bydlíte, moc toho neututláte. Trvalo asi 2 dny než se zeptal, co mě trápí. Já se o tom nechtěla bavit, protože by to považoval za kravinu. A když už mi včera bylo líp a snažila jsem se to hodit za hlavu, začal se vyptávat. Vlastně věděl hned, co mi je a já to nezapřela. Aniž bych vlastně řekla, že to není jen o tom, že na ní koukal, tak se prakticky smál že o nic nešlo přeci a proč to řeším. To už jsem ani nechtěla držet v sobě a mluvit o tom, ale řekl mi, že se nemám proč bát a že to je všechno co mi k tomu řekne. Když jsem mu řekla, že mám pocit, že mě nebere vážně, dostalo se mi odpovědi, že to už si musím vyjasnit sama v sobě jestli nevěřím jemu. Naštval mě, mrzelo mě to a já odešla do vedlejší místnosti. Po nějaký době přišel, začal se mi smát a stěžovat si, za co se na něj tak ošklivě tvářím a chovám, že nic neprovedl. Jako kdyby člověk nemohl být smutnej nebo naštvanej. To už jsem nedala, šla jsem si lehnout, ale spát mi nešlo, brečela jsem jak pitomec, protože mě mrzelo, že o tom ani nechce mluvit, že to nebere vážně...přišel mi dát ještě se smíchem pusu na dobrou noc a já si tam brečím a on odejde k televizi a usne si tam. Já od 10 do 1 neusnula a v 5 vstávala. No a to je všechno...asi hloupost, ale nutí mě to přemýšlet nad tím jestli mě bere zkrátka vážně, jestli se se mnou příště bude o věcech bavit nebo mě zase odbyde s tím že je to kravina? Řekla jsem mu, že to příště budu dusit v sobě, ale i tomu se smál. A co teď? Dělat že se nic nestalo? Vynutit si rozhovor? Já prostě nevím...písněte svůj názor, klidně že jsem hysterka, já jen potřebuju slyšet cizí názor...