0
lajkov
5
správ
Pochybnosti po žádosti o ruku
Před dvěma měsíci jsem dostala krásný prstýnek spolu s ještě krásnější žádostí o ruku :). Po 3 týdnech požádal i mé rodiče a to tak, že i moje jinak docela chladná mamča se usmívala jak sluníčko. Jenže... krátce poté jsem začala pochybovat. Vlastně ani nevím o čem konkrétně, ale stále se to ve mě pere. V jednu chvíli se strašně těším, že z něj bude můj manžel a já jeho žena, další den si nejsem jistá ani vlastním jménem. Začaly mě víc štvát takové ty běžné drobnosti, které byly ještě před měsícem ok a kvůli kterým jsem vždy vylítla jen tak na oko ze srandy (což partner moc dobře věděl a hrál se mnou), teď ale vyjedu doopravdy. Bojím se, že mě a naše dítě nezvládne uživit. Má z mého pohledu docela laxní přístup ke kariéře, ne že by nepracoval, ale mohl by se dle mého snažit o nějakou lepší pozici (jo, ve srovnání s ním jsem docela kariéristka, ale celkově nijak extrémně). Ale háček je v tom, že si bude na začátku léta dělat mgr. státnice, má toho teď fakt hodně a je z toho docela špatný, protože to nejde tak, jak by chtěl. K tomu tedy chodí na částečný úvazek pracovat na tu "nízkou" pozici. A já se v tomhle trochu stydím sama za sebe, že mi to to vadí. Přitom vím, že už takhle to do státnic moc nestíhá a ještě by si měl kvůli mým vrtochům přidělávat starosti s prací, když to finančně není nezbytné. Ale stejně mě to trochu žere. A poslední věc, začalo mě vytáčet, když se začal ptát na pro mě automatické věci, např. ohledně chodu domácnosti atd. Najednou mi přijde nesamostatný. Před měsícem jsem to vnímala taky, ale jako nesamostatný mi nepřišel a brala jsem to v pohodě. Prostě se to všechno začalo měnit po žádosti u rodičů a já nevím, co se sebou. S přítelem nic, protože má asi milion dalších vlastností, kvůli kterým ho miluju, ale nechci se takhle cítit a takhle reagovat.
Zažila jste některá něco podobného?
Odpovědět
4
lajkov
Asi je přirozené, že se na přítele koukáš trochu jinak, když teď víc cítíš,. že to má "být navždy". Já tohle zažívala, když jsem byla těhotná, když jsem začala vnímat, že na něm budu závislá. Co k němu cítíš a jaký je, víš sama nejlíp, v tom ti asi nikdo moc neporadí, ale jediné, k čemu se chci vyjádřit je ta kariéra. Úplně jsem nepochopila, jestli už dítě máte nebo ne, myslím, že spíš ne? Potom bych vůbec neřešila nějaké státnice atd... Na "živení rodiny" je dost času. Sama říkáš, že jsi větší "kariéristka", no tak asi nebude na to vydělávání sám, ne? ALe co jsem hlavně chtěla říct. Můj muž sice vydělává hodně, ale co na něm právě miluju je to, že kariérista není a má na nás dost času. Vybudoval si svou soukromou praxi, svou práci dělá na vysoké úrovni, ale to, čeho chce dosáhnout, není to, aby měl "vyhlášené jméno", byl primář někde v super nemocnici nebo měl nějkaou úžasnou kliniku... Jeho cílem je mít se tak nějak dobře a přitom mít klid a čas na své koníčky a na rodinu. Myslím, že to je mnohem lepší, než mít chlapa co je věčně v práci a když je výjimečně doma tak s mobilem na uchu...
0
lajkov
Zcela souhlasím s názorem přede mnou a za sebe dodám, že podle mě je to úplně normální a nejsi v tom sama. Po té nádherné žádosti a prvním zasněném měsíci, kdy jsem já jenom čučela na svůj prsteníček přijde fakt ten pocit, že to ANO co jsme řekly bude následovat ještě jedno, co má být na celý život... myslím, že to bilancování je na místě a nijak bych si to být tebou nevyčítala - lepší teď, než měsíc po svatbě. ;-)
0
lajkov
Zobrazit profil
evavlk
11.12.2016
sponzor fóra
1
lajkov
Vzhledem k tomu, že mě požádal přítel o ruku po deseti letech a už máme naplánovaný spolu celý život :-D tak pochybnosti nemám...
Jinak, také jsem kariéristka, mám vysokou a můj přítel je řidič... mimochodem tento měsíc měl víc než já :-D každý měsíc soupeříme a tlemíme se tomu, ten kdo má míň, musí poslouchat... Automobily a řízení jsou jeho láska a já mu to nechci brát i když jako dispečer by měl víc a byl by víc doma, ale už by to nebyl on ;-)
Vzhledem k tomu, že děti neplánujeme tak z našich platů vyžijeme královsky... ušetříme a cestujeme. Víš my ženy jsme hrozné v tom, že pořád přemýšlíme, je to dané tím, že máme propojené obě polokoule mozkové více a proto jsme také lítostivější.
Jednou jsem četla o jedné "sektě", "kněz" v oné skupině lidí, předurčí, kdo s kým bude a jsou spolu celý život a šťastní, oni nad tím nepřemýšlí, berou to tak, že bůh jim to předurčil.
Buďme šťastné, že se můžeme vdát za toho, za koho chceme a ne jako ve středověku, koho nám určí rodiče. Méně přemýšlejme a více si užívejme přítomnosti a života.
Já se na svatbu těším strašně, brát se budeme ve čtvrtek, ale do hotýlku pojedeme už ve středu i se svědky. Dáme si saunu, bazén, super jídlo, popíjet budeme do večera, ale s mírou, aby nevěsta neměla opici a kruhy pod očima... a svatební den bude stejný... fotit nám to bude můj bráška a za družičku nám půjde jeho pejsek :-D Nechci žádné umělecké fotografie, chci, aby nás fotil někdo kdo nás bude znát...
Takže rada ode mě, dej si skleničku dobrého vínka a přestaň přemýšlet ;-) užívej si to ...
1
1
Nenašli jste co jste hledali?