Nemůžu se na sebe ani podívat

crossroad Ahoj holky.
Jak začít... Potřebuju zkrátka asi pohled z vnějšku... hnusím se sama sobě...
S partnerem jsem 7 let - od našich 17. Náš vztah je to nejlepší, co mi život kdy přinesl - rok před tím, než jsme se seznámili, nás opustil můj tatínek a já jsem vždycky věřila a věřím, že mi mého přítele seslal někdo ze shora jako , jako "náplat na bolístku" a jako někoho, kdo se mnou bude pokračovat mým životem. Cit, který k němu chovám, je to nejryzejší, co v sobě mám a věřím, že u něj je to stejně - za 7 let jsem se na nikoho jiného ani nepodívala, důvěra a věrnost je mi vším. Není dne, abych si neuvědomila, jaké štěstí mám, že jsem ho poznala.
A teď k samotnému mému trápení. Po 3 letech vztahu jsme ukončili střední školu a šli do Prahy na vysokou. Já si představovala společné bydlení, partner to viděl tehdy jinak - chtěl, abych mu dala nějaký čas, kdy zkusí bydlet sám na koleji, chtěl se osamostanit, věnovat se škole a zkusit zkrátka ten pravý studentský život. Neustále opakoval, že chce se mnou strávit celý život, ať mu dopřeju nějakého času na koleji, aby se posunul dál (osamostatnit se od rodičů atd.) a teprve potom, že může posunout náš vztah - chtěl si zkrátka zkusit bydlet sám. Má nehdejší chyba? Vyložila jsem si to tak, že partner po 3 letech zkrátka vztah posunout dál nechce a vlastně mu dala ulimátum (přijdu si, že jsem tehdy neměla rozum v pořádku). Šli jsme tedy bydlet společně, nutno dodat, že parner mi tehdy řekl, že jen kvůli tomu, že jsem pro něj vším a nechtěl by mě ztratit (už tady jsem k odsouzení, že?). Bydlení krásné - až do loňska.
Před rokem parnterovi došly našetřené peníze a jelikož ho rodiče nemohou příliš podporovat a společné bydlení v Praze není finančně úplně levné, z brigády se musel přeorietovat na práci na poloviční úvazek. Studuje opravdu hodně těžký obor, nejvyhlášenější na katadře a k tomu je neustále v práci - chodívá domů i kolem 10hod večer a do 3 do rána se učí. A tak každý den dokola. Poslední rok to vypadá tak, že se skoro vůbec nevidíme, partner padá na pusu únavou, nic ho nebaví, je unavený a podrážděný. Když přijde domů, místo toho aby si oddychl, ještě jde umýt nádobí nebo poklidit (já sama chodím do školy, do práce a na praxi, nestíhám, i když se snažím o celý byt pečovat sama - ale ano přiznávám, potřebuju mít naklizeno - což bere oběma taky dost času). Za poslední rok hrozně přibral, neboť vždy sportoval ale to teď nestíhá (je to to poslední, co by mi vadilo, ale on je z toho samozřejmě špatný), nic pořádně nezvládá, každý den lítá mezi školou a prací, kterou si každý den stejně bere ještě po nocích domů, školu i práci dělá vlastně na půl, minulé zkouškové nezvládl, usíná ve škole na přednáškách a vidím na něm, jak je nešťastný. A to je pro mě to nejtěžší, co může být. Je nešťastný kvůli mě. Kvůli tomu, jak jsem se před lety rozhodla - jít na kolej, nikdy by v této finanční situaci nebyl. Nezasloužím si ho. Je to ten nejlepší chlap, co si jen holka může představit. A já z veselého kluka s radostí ze života udělala unavenou trosku, kterou nebaví život. Hnusím se sama sobě, lituju toho, co jsem z něj udělala, přestože s nejlepším úmyslem posunout náš vztah po 3 letech dál. Nevím, jestli byl někdo v takovéto situaci, ale mám pocit, že partner dřív či později zkolabuje.
Co dělat? Nenapadá mě východisko. Zbývá rok školy (možná 2, minulé zkouškové opravdu nedopadlo dobře) a já si myslím, že další rok už ani jeden nezvládneme. Přestěhovat se do levnějšího? Levnější byt už ani sehnat nejde, spolubydlení bylo poslední 3 roky a s chutí jsme utekli a na kolej nás s naším zvířectvem nevezmou.
Prosím, jen do mě... udělala jsem chybu a teď se každý den dívám, jak člověk, který je mi na světě nejbližší, se trápí. Přijdu si, že už nemůžu dál - život mě nabaví, to, co jsme 7 let budovali se hroutí a můžu za to já.
Asi jsem se potřebovala jen vypovídat a ať už mi na to řeknete cokoli, pomůže mi to třeba otevřít oči a pochopit, co dál...