Kategorie
Nejnovější diskuze
Kde se diskutuje
Kam jsem přispěl
Sledované diskuse
Síň slavy
Fórum > Život před svatbou

Buď a nebo

Přeji pěkný den, je tu nějaká žena, která se dostala do situace, že dala muži na vybranou - buď svatba a děti (případně jen jedno z toho) nebo rozchod? Jak to dopadlo?
Odpovědět
1
2
Profilova fotka
Co spis komunikovat než dávat hned nůž na krk? Vše se da řešit v klidu a výhružky ještě nikomu nepomohly
Odpovědět
@lamice Dokážu si představit, jak to asi mohlo dopadnout. Věřím tomu, že je dost lidí - mužů i žen - kteří třeba potřebují popostrčit, dodat k takovému kroku odvahu. Ale ultimátum? Už se to v tom vztahu potáhne navždycky.
Odpovědět
@te_ssiinka_nelova Rozumíte dotazu? Na rady jsem se neptala. Víte prd o situaci a nepřeji vám se do takové dostat.
Odpovědět
@rraadka Když ten druhý vám maže med kolem pusy, je stále dost času, slíbí, nedodrží atd., tak vám nezbyde nic jiného než mu dát na výběr.
Odpovědět
@lamice Ale zbyde. Vždycky je několik možností, jak danou věc komunikovat. Ultimátum je jen jedna z nich.
Odpovědět
@rraadka Když rozhovory nikam nevedou, tak vám nic moc jiného nezbývá... Kdo nezažil, nepochopí, ale ptala jsem se na něco jiného.
Odpovědět
Ultimátum je to nejkrajnější řešení, ke kterému by ve fungujícím vztahu dojít nemělo.
Odpovědět
Měla jsem dlouhodobý vztah, kde partner nechtěl svatbu ani děti, mockrát jsme to probírali, k ničemu se nedobrali, bylo mi to líto, měla jsem ho ráda, nechtěla ho opustit, ale nikdy by mě nenapadlo mu dávat toto ultimátum. Nakonec jsem po asi 2 letech váhání navrhla rozchod, což se ukázalo jako vysvobození pro oba. Tohle ultimátum mi přijde strašně ponižující, jak pro toho chlapa, tak i pro ženu, která ho dává: Jsem na tom tak špatně, že si musím vynucovat, aby si mě někdo vzal? Mi to tak přijde...
Odpovědět
Profilova fotka
@lamice vim o tom, ze bych nechtěla byt ve vztahu kde někdo si vynucuje něco ultimátem - a to podotýkám že svatba je můj životní sen, ale k tomuhle bych se prostě nesnížila a co hlavně to vůbec nic nevyřeší jako všechny výhružky. Řešení je neustala komunikace a komunikace zpět a neustálá fakt to řešit intenzivně
Odpovědět
@te_ssiinka_nelova a já Tess doplním: pokud ta komunikace k ničemu nevede, asi ani ten vztah k ničemu není.
Odpovědět
Prosím jen o odpovědi. O rady se nikoho nežádám. Neznáte nás, neznáte vztah ani co se v něm děje. Snad jste gramotné a čtete s porozuměním. Děkuji
Odpovědět
Slečna lamice dnes už podruhé zpochybnila moji gramotnost s tím, že nestojí o rady. Ach jo.
Odpovědět
Článek se načítá
Profilova fotka
@rraadka to nemá smysl... Jede si svoje nechápe ze ultimatum je jedna z variant komunikace ... Upřímně? Asi nevím koho mi je víc líto - zda se k něčemu takovému snížit a nebo byt ten kdo zjistí s kým vlastně žije... Ale každý svého štěstí strojvůdcem 😉
Odpovědět
@lamice obavam se, ze takova zena tu neni
Odpovědět
Příspěvek byl smazán adminem, protože nesplňoval Pravidla přispívání do fóra.
Příspěvek byl smazán adminem, protože nesplňoval Pravidla přispívání do fóra.
Můj partner ze začátku také nechtěl svatbu. Děti možná někdy v budoucnu ano, ale svatbu kategoricky odmítl s tím, že se prostě ženit nebude, že na lásku nepotřebuje papír a je to zbytečnost, která se dělá jen kvůli nám ženám... No já z toho moc nadšená nebyla, vysvětlila jsem své důvody a hlavně řekla, že se prostě jednou vdát chci a dítě chci mít až jako vdaná. Ne svobodná nebo se vdávat těhotná, to je můj nejhorší strašák 😄 . Ale jinak jsem to nechala být, bylo to takové ultimátum, ale nenásilné. Prostě jsem řekla, že chci vztah, který ke svatbě JEDNOU povede a že to je pro mě důležité, ale víc jsem to nehrotila. Jen příteli bylo jasné, že pokud se to po delší době nezmění (nemluvím o horizontu roku, ale třeba deseti let...), tak se naše cesty asi rozejdou. Pak už jsme se o tom nějak nebavili, přišlo jedno stěhování, druhé stěhování do vlastního, plno problémů, které se ale časem díky bohu vyřešili a poznali jsme, že jsme fakt pro sebe ti praví. Pak všichni jeho kamarádi přišli do věku, kdy zakládali rodiny, začali se ženit... Jakmile jsme začali navštěvovat svatby ostatních, začal i ten můj takto přemýšlet 😄 a jaké bylo mé překvapení, když vytáhl prstýnek 🙂 myslela jsem si totiž, že to, že změnil názor spíš jen tak říká. Aby mě uchlácholil 🙂 . Jsem ráda, že ta změna byla opravdová 🙂 . Proto radím, i když vás neznám, zkuste tomu dát čas a opravdu si o tom pohovořit 🙂 . Pokud Vám za to ovšem stojí.
Odpovědět
Příspěvek byl smazán adminem, protože nesplňoval Pravidla přispívání do fóra.
@zuzek122 Děkuji za příspěvek. Také jsem partnerovi řekla jako vy, že nejprve svatba pak děti a vzhledem k věku nechci čekat roky (hned na začátku vztahu jsem ho informovala), abych se dítěte vůbec dočkala. Bohužel jemu je to nejspíš jedno. Jsme spolu roky a nic. Vždy když přijde řeč na téma budoucnosti, tak si mě prý chce vzít a mít se mnou děti, ale kdy? Až mi bude 40? To už asi těžko budu mít dítě. Je nám přes 30, jeho přátelé i příbuzní v našem věku jsou téměř všichni sezdaní, kdo není sezdán, má děti, my nic. Naopak mám z jeho chování pocit, že jsem ztratila 5 let, které mi už nikdo nevrátí a on je se mnou jen, aby nebyl sám.
Odpovědět
@zuzek122 Ještě nevím co si představujete pod časem. Píšete 10 let, tak pokud bych měla čekat 10 let, tak mi bude celkem dost přes 40. Pravděpodobně jste mladší a jsem ráda, že Vám to vyšlo. Hovory nikam nevedou, vždy odpoví něco neurčitého. Jednou mi řekl, že svatba bude do dvou let. Jenže nebyla, už to jsou 3 roky. Nejprve jsem si myslela, že to je kvůli situaci ohledně covidu, ale vůbec o svatbě nemluvil, žádost nepřišla nic. Když jsem se připomněla, tak mi řekl jen promiň. Žádné vysvětlení, prostě nic.
Odpovědět
@lamice tak to chápu, samozřejmě záleží na tom, kolik Vám je a jak dlouho jste spolu. Je fakt, že já byla mladší, měla jsem 21, když jsme se o tom poprvé bavili. Teď je mi 24, takže to tak dlouho netrvalo. Příteli je 33. Mám z toho pocit, jako by opravdu nechtěl být sám. Nedivím se Vám, čas běží a nikdo nemládneme... Svatbu ještě budiž, ale jestli to ani s těmi dětmi nevypadá nadějně, asi bych to ukončila. Uvidíte, třeba si to v odloučení uvědomí a zjistí, že Vás ztratit nechce a změní priority. Jak ne, taky dobře. Chlapů je dost, ale to, co chceme a přejeme si, to by měla být naše priorita 🙂 .
Odpovědět
Profilova fotka
Zdravím, zkušenost přímou nemám, ale přesto si dovolím reagovat, protože jsem o podobném ultimátu už trošku přemýšlela, že ho dám (naštěstí nedala). Bylo to právě z důvodu, že se mi nedařilo s přítelem uspokojivě komunikovat - dostat z něj nějaké konkrétní odpovědi, a už jsem začínala být dost naštvaná, že asi ztrácím čas. Měla jsem přesně podobný pocit jako vy, že jen maže med kolem pusy a říká samé neurčitosti. Z toho co píšete, mi ten Váš chlap toho mého trošku připomíná (i když okolnosti jsou u nás samozřejmě určitě odlišné). Když jsem se pokoušela svému příteli vysvětlit, že chci svatbu poměrně brzy, abychom měli dost času na případné další posuny (rodina atd.), tak se taky dost ošíval. Reagoval buď kývnutím, "hm", na otázky pokrčením ramen nebo "nevím". Když jsem pokračovala, někdy z toho v lepším případě udělal vtip, v horším řekl "nechci se o tom bavit". Měla jsem už pak pocit, že se od něj moje slova odráží jako bumerang. Od té doby, co jsem se začala snažit to s ním probírat, uplynul rok, a postupně moje nervozita samozřejmě gradovala. Celé jsme to vyřešili intenzivní diskuzí teprve nedávno. Zabralo až to, že jsem si stála za otázkou KDY když ne teď, a PROČ. Několikrát jsem mu to zopakovala a trvala jsem na odpovědi. I když se prvně cukal s tím svým "nevím", odmítla jsem to akceptovat. Také jsem mu vysvětlovala, proč to potřebuju vědět, jaká podezření to ve mě vyvolává, když mi neodpovídá, atd. Neobešlo se to samozřejmě bez emocí, ale nakonec jsme přece jen došli ke kompromisu jakžtakž přijatelnému pro oba... Nátlak to samozřejmě z mé strany byl také (PROSTĚ ODPOVÍŠ!), ale i tak myslím, že o dost přijatelnější, než rovnou dát ultimátum... Chtěla bych Vám tedy poradit, abyste to zkusila také. Položte tyto dvě otázky - když ne teď, tak KDY, a PROČ. A trvejte na odpovědi. Možná bude naštvaný, co to po něm jako chcete ?! Tak tomu dejte třeba den nebo dva, vydýchejte se v práci (stejně budete pravděpodobně pohádaní), a pak to dořešte ... Ze zkušenosti s mým chlapem se mi zdá, že někteří (zdůrazňuji NĚKTEŘÍ) muži opravdu upřímně sami neví, jak to teda mají. Tato nejistota jim vlastně ani nevadí, vydrží v ní klidně roky, protože nemají biologické hodiny, a chvilku jim trvá, než se prohrabou vlastními pocity a dají dohromady nějakou upřímnou a logickou odpověď. Prostě nejsou zvyklí se v sobě "šťourat" (narozdíl od nás). Ideálně si na tyto otázky nejdřív i sama odpovězte a srovnejte si vlastní argumenty, i to, kolik času jste případně ještě ochotná mu poskytnout. I když to jste už asi dávno udělala ... Fuj to je sloh 😄 Každopádně Vám přeju hodně štěstí, ať už to vyřešíte jakkoliv, i kdyby tím ultimátem 🙂 Svou situaci znáte nejlépe jen Vy.
Odpovědět
Dobrý den, já teda na svatbě nikdy netrvala, já se bála, že nebudu mít děti (bohužel dlouholetá neplodnost). A tento partner nejdřív děti moc nechtěl, svatbám se spíš smál, atd. Pak jsem sice ne nějak ultimátně, ale jasně řekla, že je mi tolik a tolik a že představa, že dítě bude hned, je zcela zcestná (bohužel to byla pravda). Ale já teda na té svatbě netrvala, no. Už od mlada mám jasno, že těhotná se vdávat nechci, buďto by mi bylo zle a neužila bych si to nebo bych měla bříško a nemohla bych mít své vysněné šaty 🙂 Čili předtím nebo potom. Ale tak já trvala na dítěti, no. Se svatbou jsem spíš nepočítala, pro mne bylo důležitější být matka než vdaná žena. Podala jsem to tak, že můj postoj je takovýto a že pochopím, že jeho je třeba odlišný a do ničeho ho nutit nechci a nebudu. To by rozhodně neskončilo dobře. Ale na druhou stranu nemůžu čekat, až bude děti on chtít, jelikož můj čas je o dost omezenější a teď mám poslední šanci, takže pokud se naše pohledy v tomhle rozcházejí, asi se každý hodíme k někomu, kdo to má stejně jako každý z nás. Asi měsíc jsem pak o tom nemluvila a počítala s tím, že se rozejdeme. Světě div se, o miminko jsme se začali snažit zanedlouho, samozřejmě to nešlo a on byl z toho nakonec víc špatný než já (většina chlapů si zřejmě myslí, že stačí 1x nechráněně a dítě pomalu zaklepe na dveře). Když se nám rok nedařilo, na své oslavě narozek mě nečekaně požádal o ruku 😊 Já to vůbec nečekala, myslela jsem, že svatbu nechce. Pak nám teda sdělili na klinice, že přirozeně miminko nehrozí a bohužel se začali smiřovat s IVF. A nečekaně jsem otěhotněla. Což jsem samozřejmě svatbu odložila, bylo mi tak zle, že jsem byla krůček od hospitalizace. A jelikož chci svatbu v létě, tak jsme se shodli teda že za rok, až bude malé na světě 🙂 Držím palce, ať vám to dopadne podle vašich představ ❤
Odpovědět
@zuzek122 Bohužel, nakonec ze mě udělal nevděčnou, nekomunikuje se mnou. Nemusel mě roky tahat za nos, třeba bych byla s někým, kdo by se mnou rodinu chtěl. Přeji Vám, ať vám vyjde svatba i manželství podle představ.
Odpovědět
@tyna_r @tyna_r Děkuji za příspěvek. Zkusila jsem s partnerem mluvit, chtěla jsem konkrétní odpověď, nejprve se kroutil a opět říkal nic neříkající odpovědi. Nakonec řekl, že v červnu, tak říkám, že dobře, mě se ten červen také zamlouvá, ale chtěla jsem vědět, který rok, protože může myslet třeba za 10 let. Vylezlo z něho, že za dva roky. Jenže to už budu blíž ke čtyřicítce a chci mít děti a nechci riskovat, že je mít nebudu nebo postižené. Tak jsem mu odpověděla, že to je za dlouho a kdy si myslí, že budeme mít děti, jestli ve 40. Na to mi řekl, že se na to vykašleme. Asi o dva týdny později jsme procházeli městem a u vstupu jednoho domu měli výzdobu a nápis: Hodně štěstí novomanželům. Tak jsem si trochu rýpla, aby se tam nedíval, že by se mu z toho mohlo přitížit. Nějak jsme se zase vrátili k tématu společné budoucnost, ale neurčitě. Nakonec, když už jsem se připravovala na druhý den do práce, tak spustil, že si budeme povídat. Zeptala jsem se o čem, prý o společné budoucnosti. Nechala jsem ho mluvit, měla jsem práci, neočekávala jsem nic závratného. Řekl mi, že se můžeme vzít příští rok. Já už mu to nevěřila, kolikrát už měnil kdy se vezmeme. Odvětila jsem, že už to tu jednou bylo (ano, bylo, když řekl, že svatba bude do dvou let). Začal na mě křičet, že se mi žádný termín nelíbí a dal mi 2x pěstí to ruky. Neomluvil se, nekomunikuje se mnou. Udělal ze mě nevděčnou. Jenže tak to není, už mě v tomhle směru zklamal a jak mu můžu věřit, že to myslí vážně. Neřekl to jen tak, aby měl zase nějakou dobu klid nebo by třeba pak až bych začala zařizovat dělal vše pro to, aby svatba nebyla? Nebo by mě nechal stát u oltáře a nedorazil? Je mi smutno, nečekala jsem, že by se zachoval takhle. Nechápu proč mě teda roky vodil za nos, mohl přece říct, že se ženit nechce. Každý jsme si mohli najít někoho, kdo má stejnou nebo podobnou představu o společném životě.
Odpovědět
@rachellita Kolikrát jsem s ním mluvila o tom, že chci mít děti a na rozdíl od něho (mužů ) mám omezený čas, kdy si mohu dítě pořídit. Vždy to odkýval, že tomu rozumí. Jednou mi teda řekl, že jsem sobecká, když chci dítě, protože on ho přece ještě nechce. Jenže jako chlap si dítě může pořídit třeba i v sedmdesáti. Nic to nebylo platné. Poslední tři roky jsem čekala a ničeho se nedočkala, kromě toho, že na mě zvýšil hlas a fyzicky mě napadl, což jsem už popsala výše tyna_r
Odpovědět
Profilova fotka
Myslím, že velká spousta žen se dostala do podobné situace - klasické přechozené vztahy, které nikam nevedou a každý očekává něco jiného... Většinou žena to chce někam posunout, chlap není ještě vyzrálý a když už připravený je, tak je ve většině případů pozdě a končí to rozchodem... Řekla bych nic neobvyklého. Avšak zaráží mě to, že už došlo k napadení fyzickému = opustit ho, nestojí za to trápení
Odpovědět
1
2
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí
Nenašli jste co jste hledali?