Jak se vyrovnat s pocitem ze zkazene svatby? :(

Zobraz úvodní příspěvek
Ahoj, omlouvam se za neprijemne tema.. porad to ve mne hloda a chce se mi z toho brecet.. tak poporadku.. bydlime v dome vedle manzelovych rodicu, na jehoz stavbe se hodne podileli..osm let naseho vztahu jsme celkem vychazeli, az do doby,nez jsme zacali davat najevo, ze nebudeme zit zivot podle nich, jak by si prali.asi by byli nejradsi,kdybysme pred nimi do konce zivota kleceli a oni nam mohli organizovat zivot.jejich reakce na nase zasnoubeni byly hrozny..absolutni nezajem.. zacala jsem se dozvidat, jak manzeluv otec vyklada za nasimi zady, ze se mu na zadnou svatbu nechce atd. I kdyz jsem z nich byla dost nestastna, protoze manzel mel tendence se jich neustale zastavat, opravdovy peklo zacalo tyden pred svatbou. Usporadali si soukromou akci,na kterou jsem nebyla zvana, a kterou prezentovali jako rozlucki se svym synem... ten se tam s nima pohadal,protoze vedel,ze je to mireny proti mne. Druhy den rano na nas pribehli a rekli nam veci,ktery jim do smrti nezapomenu. Cely tyden jsem prorvala a jezdila dom se stazenym zaludkem a odporem..dva dny pred svatbou jsme nevedeli,jestli pujdou..nakonec sli..bohuzel..ale jen aby lidi nerekli.. na svatbe se pretvarovali, jak to jen slo.ja jsem je ignorovala.. teda aspon navenek jsem se snazila. Moje rodina byla uplne uzasna, svatba byla skvela, "vse" vyslo tak,jak jsem si vysnila, pribuzni rikali, ze na lepsi svatbe nebyli. I kdyz jsem se ale snazila si v hlave opakovat, ze ti dva ubozaci mi za to nestoji, neslo to.. tri mesice po svatbe jeste nejsem schopna dat dokupy fotky.. s nima nekomunikuju, manzeluv otec mi zacal dokonce vykat.. tolik predeslyho nadseni, vynalozenyho usili, aby vse bylo uzasny, ale kdyz si vzpomenu na svatbu,vybavi se mi ty hrozny pocity a ta beznadej,ze jsem si nechala zkazit jedinej den v zivote, kterej mel byt jenom muj.. mam z toho porad depky, chce se mi brecet, nikdy v zivote jim to nebudu schopna odpustit, i kdyby se snazili sebevic..coz nedelaji... zazil nekdo neco podobnyho nebo nemate radu,jak se nad tim "povznest"....? :(
Odpovědět
Možná by stálo za to promluvit si s manželovými rodiči o tom, proč se tak chovali, proč se svatbou nesouhlasili, jak to vnímáš ty, a jaké máte vzájemné představy. Horší to už asi stejně být nemůže, ne? Ale zase chápu, že se člověku za takových okolností do rozhovoru moc nechce. Jinak co se týče pocitu ze zkažené svatby, sama jsi napsala, že tvoje rodina si to užila a všechno ostatní vyšlo, tak buď ráda, že v tomhle ohledu to proběhlo dobře. Vzpomínej na ty hezký zážitky, protože věz, že z opravdu zkažené svatby bys žádné hezké zážitky neměla.
Odpovědět
@stephansbride v nasi situaci uz bych bohuzel nejakym nastoupenim na ne a dozadovani se vysvetleni neuspela..zacalo to uz nekdy loni v zime..oni nekoho porad maji potrebu pomlouvat, urazet a tak.. no a jelikoz jsem je ja a pritelkyne manzelovyho brachy uz davno prokoukly,zacaly jsme si vzajemne rikat, co o nas rikaji..a to se jich hrozne dotlko.ne ze by uznali svoji vinu, ale otocili to proti nam, teda hlavne proti mne, ze jsem je podrazila..s manzelovou matkou jsem si to pak nejak vyrikala, ona neco i uznala, ale on se mnou prestal komunikovat a neustale me pred nekym pomlouval. Tyden pred svatbou si usporadali rozlucku se svym synem, druhej den rano nam vtrhli do domu, zacali na nas rvat, ze si dovolik s nina nesouhlasit a odesel odtam. Mne rekl, zr jsem u neho klesla na urovni hnoje a ze z nasi svatby nema vubec radost a nechce se mu tam.bxlo to hodne ostry, rvali jsme na sebe vsichni ctyri. Ve stredu jsme se jich sli slusne zeptat, jestli na svatbu pujdou nebo ne, ja jsem tam vydrzela asi deset minut, vse nam popreli, lhali nam do oci a bylo to jeste horsi nez v nedrli...jsou to fakt lidi, se kterejma to nejde po dobrym ani po zlym. Maji jen tu svou pravdu a pres to nejede vlak.
Odpovědět
A on se nas ted tim, ze me treba neodpovi na pozdrav nebo naopak hlasite z dalky zdravi, nebo pomlouvanim nebo blbejma kecama snazi vyprovokovat. Nesnese,ze ho dokazeme ignorovat.
Odpovědět
@kukoja U nás byl ten poslední týden před svatbou taky krutý,a já chtěla všechno zrušit:-) Co tak tady čtu,máš s tchánovci pěkně blbý vztah. Proč se na ně teda nevykašleš? Já být tebou tak bych se s nima nestýkala.
Odpovědět
@stephansbride Jo to jsou ti kamarádi...můj manžel když řekl svým nejlepším kamarádům,že se bude ženit,tak bylo zle,říkali mu že je debil,proč se chce ženit když nejsem v tom,jednoduše žárlili a záviděli. Držím ti pěsti ať to dobře dopadne.
Odpovědět
@88renca88 Od te doby jsem s nina krome podzravu nemluvila. A ani to nemam v planu . I ten pozdrav mi dela problem.
Odpovědět
@stephansbride a jak se k tomu kamaradovymu postoji k tobe stavi tvuj pritel? On mu rekl, aby mu sel za svedka a on mu jeste ani nepotvrdil ucast?!
Odpovědět
@stastnevdana Stejně by jí tchánovci asi pravdu neřekli...Jako u nás,manžel se bál říct svý mámě,že se bude ženit,ta vyváděla,za zády mě pomlouvala,docela nám i ze začátku ničila manželství...Já k ní přestala jezdit,manžel už si naštěstí všimnul kde je jeho místo,a je klid:-) chce to hlavně plnou podporu manžela.
Odpovědět
@88renca88 taky jsi mela ten problem, ze se manzel zastaval sve matky? Nebo spis nechtel videt to, co vidis ty?? Ten muj to poznal az kdyz mu sama do oci rekla hodne hnusny veci.. a ja se jen desim toho, aby na to nezapomnel a nebyli jsme tam, kde driv...
Odpovědět
@kukoja Ježiš jaký já mám štěstí že mám tchýni 30 km daleko:-D
Odpovědět
@88renca88 nemuset je potkavat kazdej den, mozna by ve mne nebyla uz tak hrozna zloba, ale takhle je to fakt hrozny :( dokazou mi tema svyma pohledama zkazit celej den... ani zaluzie, ktery jsou k jejich domu, nejsem schopna odtahnout.
Odpovědět
@kukoja No jo,jeho máma byla svatá,on byl dost velký mamánek. Mu diktovala koho pozvat na svatbu,vlastně ona tam dotáhla tu švagrovou co udělala scénu. A manžel jí nedovedl odporovat. Bylo to krutý,jsem uvažovala o rozvodu,ale nějak jsem manžela převychovala,a už se chová jako správný chlap,a ne maminčin mazánek:-)
Odpovědět
Článek se načítá
@88renca88 tak to jsme mely asi dost podobny. Nemohla jsem proti ni rict krivyho slova, porad ji omlouval, ze to tak urcite nemyslela... az jednoho dne poznal, ze myslela.. ze je zla.. a jak se ti povedlo ho prevychovat? :)
Odpovědět
@kukoja Jak ses divila u stephansbride že kamarád jejího snoubence nepotvrdil účast na svatbě jako svědek,to je v dnešní době normální...Mně měl jít za svědka strejda,celý rok to bylo jistý. A týden před svatbou to teta zrušila,že na svatbu nepřijedou,bez udání jedinýho důvodu. Prostě mi přijde že účastníkům svateb jednoduše hrabe.
Odpovědět
@kukoja Nejlepší bude chovat se k nim slušně, normálně je zdravit, ale nic víc. Nenechat se vyprovokovat, neohlížet se na ně, nestresovat se. Prostě neztratit svou důstojnost. Nejdůležitější je, abyste to s manželem vnímali stejně, a abyste si tím nenechali zničit manželství. Řekla bych, že provokace přestanou tchánovce časem bavit.
Odpovědět
@88renca88 hmm teeda taky dobry :/ a doted se to nevyjasnilo?
Odpovědět
@stastnevdana A byla bys schopna ho zdravit, i kdyz by ti vetsinou neodpovedel nebo by ses na neho priste vykaslala?
Odpovědět
@kukoja Přesně jak můj manžel:-) A to jsme měli peklo i s bydlením,tchýně mi ještě za svobodna říkala,že ať si nemyslím,že Honzíček půjde bydlet někam jinam,on že chce být s ní v jejich městě. Nakonec jsem si ho přetáhla k sobě:-) A jak jsem ho převychovala? Ani pořádně nevím:-) V dobré chvilce kdy byl naměkko,jsem mu řekla,že život ve třech nechci,ať se rozhodne buď já nebo jeho matka. A navíc trochu pomohlo že jeho máma na něj udělala menší podraz...
Odpovědět
@kukoja Zdravila bych ho dál, protože to považuju za základ slušného chování. Bez ohledu na to, jak se k tomu staví on. Je to i vyjádření toho, že nejsi buran, jako on.
Odpovědět
@kukoja Nevyjasnilo,i když mám podezření,že to byla pouhá závist.Ani blahopřání neposlali. Je už v životě nechci ani vidět,tyhle podrazy nenávidím.
Odpovědět
@88renca88 Takze taky poznal mamincinu pravou tvar.. ja se trochu bojim, ze kdyby ty sceny nenastaly, nevidel by to dodnes.. to byl ohen na strese, kdyz jsem mu rekla, ze ho matka zve na kafe jen kdyz ja nejsem doma... a nakonec sam uznal, ze to tak je.. docela sok z procitnuti po triceti letech...i po mne po tech necelych deseti, co jsem s ni nela fajn vztah.. ale beda jak jsem prestala hrat jejich hru a skakat jak oni piskaji.
Odpovědět
@stastnevdana Bohuzel vic nez dost odmereny pozdrav ze me nevypadne, ale i tak mas pravdu.Musim se nad jeho stupiditou povznest a byt lepsi...
Odpovědět
@88renca88 A nemas nekdy potrebu za nima zajet a primo se jch zeptat, co to melo znamenat, proc to udelali?
Odpovědět
@kukoja Tak hlavně že už tvůj muž vidí co a jak:-) Je důležité si žít svůj vlastní život,a je to smutný,ale držet si od ostatních určitý odstup. I když to jsou třeba rodiče...
Odpovědět
@kukoja To ani náhodou. Život mně už naučil,jaký jsou lidi s*ině,a neponížila bych se k tomu. Ani bych neodpustila.
Odpovědět
@kukoja Musím napsat, že tvůj první příspěvek je téměř jako bych ho psala já... odpověď ti asi nedám, protože na něco podobného hledám odpověď už přes rok sama a nepřišla jsem na to jak to vyřešit a smířit se s tím sama v sobě... ale podělím se o svůj příběh: Zažila jsem něco podobného jako ty.. vztahy tři roky byly nějaké - celkem fajn - žádná absolutní vřelost ale popsala bych to jako "milé vztahy"... Manželova sestra mě sice začala pomlouvat od první chvíle co jsme se znaly a nevím proč ale řešit to nemůžu, protože bych nedošla konce kraje... vidím to na pouhopouhou závist a její "velitelství" v rodině a prostě všichni skáčou jak ona píská a pak je milá - horší jak je někdo jiný než ona, nepřetvařuje se, nesráží ostatní, aby sám byl nejlepší apod. No, každopádně už tehdy nastala chyba, že se mě můj tehdy přítel nedokázal pořádně zastat - říct jí co si může dovolit a co ne.... na druhou stranu mít takovou sestru je děs a hrůza ;-( no...a jak jsem nakonec pochopila celé ty vztahy v jejich rodině jsou celkem zvrácené., prostě nejstarší dcera = tatínkův "všechnomůžeš", druhorozený syn = "všechno uděláš" a ke všemu ti řeknu, že stojíš za prd a nic neumíš.. ..no, sestřino pomlouvání jsem prostě přecházela a vždy jí jen pozdravila (nevídaly jsme se nijak často) a nechala to prostě běžet, přítel po nějaké době pochpil, že se jí nemůže ohledně mě svěřovat ale i tak dokázala na mě kydat hnůj... Manželův otec se se mnou nikdy nebavil a ač jsem svoje obavy již dávno v jejich rodině nějak řešila jsem byla odbyta tím, že tatínek je prostě mlčoun a nemluví pořádně s nikým (což je i pravda)... prostě klid, klid a pak když je někdy něco špatně, tak velký křik a pak zas klid a klid... a hlavně celý den místo u televize - prostě obyvák obsazený a běda, aby ho někdo otravoval... Něco jako společný oběd, společné povídání si, výlet - nikdy nebylo... Každopádně já jeho otce k životu nepotřebovala, takže i to jsem nechala tak jaksi ležet, běžet... Jednou, když přišly zásnuby a žádost o ruku přítel se bál cokoliv doma pak říct... tehdy jsem to vůbec nechápala a pořád žila snad v nějakém snu... cca rok se plánovala svatba - to už pak věděli i jeho rodiče ale mamku zajímalo jen co si obleče a otec tuto zprávu ohodnotil slovy: "ses zbláznil ne, kde budete bydlet? máš peníze? víš co, dělej si co chceš!!" Nejvíc ho asi naštvalo, že si syn opravdu dělal co chtěl... Když jsme přinesli oznámení otec ho ani nerozbalil a nepodíval se, prohodil jen něco ve smyslu, že ho to moc nezajímá... no prostě tato rodina téměř celý rok příprav nic neřešila, nikdo se na nic neptal, nikdo se v ničem neangažoval a tak jsem to brala tak, že prost přijdou a já to ráda pro jejich spokojenost připravím a bude klid - chtěla jsem svatbu, která se bude všem líbit, budou mít úsměv na tvářích a bude se na ni vzpomínat.... já koza jsem chtěla mít všechno jednotné jako jedna velká rodina, ne zákusky takové a takové pro rodinu ženicha a takové a takové pro rodinu nevěsty a ti mít na stole to a ti mít na stolech něco jiného apod. No, prostě zádrhel přišel měsíc před svatbou, kdy rodina manžela začala vyrypovat jestli pojede autobus, že oni chtějí autobus, že se jinak nedostanou.. atd. když jsem jim vysvětlila, že autobus nemuze jet, protoze rodina moje by ho nemohla vyuzit a jen jejich rodina by jela jako pulka autobusu, tak je to zbytecne platit a zarizovat a že bych ráda kolonu aut a ze jsme i celou jejich rodinu obvolali a vsichni nam potvrdili, ze muzou jet auty a ze se jeste vzajemne poberou, tak jsme myslela, ze bude klid... den co den se tato hloupost stupnovala a stupnovala do vesmírných objemů až to vyústilo v hádky, že my autobus nechceme ale oni ví, že je t pro nás nejlepší a prostě ho objednají a hotovo at my chceme nebo nee.... v této záležitosti se také hodn angažovala manželova sestra, takže to byl jeden naschvál za druhým... myslela jsem, že celou svatbu zruším... otec manžela volal, že kdyz nebude autobus, tak nikdo z jejich rodiny neprijede, ze chce vrátit vsechny peníze, že at nepočítá že bude to a nebo ono a samé výhrůžky, nátlak :-( .... apod. jednou pritel volal sestre, at to rodine vysvetli a nedela houposti, ze toho máme ještě spoustu zarizovat a ne resit takove problemy... a ona hrála divadlo a brecela převelice, jak jí vsichni davaji penize na atobus, ze nikdo nechce jet autem a ze se nám nikdo nechce ozvat, protože jsem panovačná a nic si nenecham do toho mluvit, že se mě vsichni bojí a ze jejich rodina jsou naprosti chudaci, ze se tam nemaji jak dostat... ja jsem volala manželově mamce co se to děje, ta se odvolavala na to, že s tim nema nic společného, že to manzelova sestra a otec... kdyz jsem volala tetě z jejich rodiny a ptala se jak je to s penezi a kdo potřebuje autobus temer nevedela o cem je rec, ze se pry jen tak bavili co by bylo lepsi ale, ze nikdo nic urciteho nerikal... kdyz jsem volala manzelove sestrenici, ktera byla uz naockovana manzelovou sestrou, mluvila se mnou uplne děsně ironicky ač jsem ji jeste nestihla nic ríct... prostě vůbec jsem nevedela co se to deje za mymi zady a jestli svoji svatbu jeste planuji ja nebo ne... chtela jsem to nejak zastavit ale byla to ohromna rozjeta masina a byla sem naprosto v koncich.... uvazovala jsem o zruseni svatby, mela jsem desne stavy paniky, deprese a zachvaty pláče, bylo mi stale na zvraceni, myslela jsem, ze to nepreziju.... Já jsem se musela doprošovat, aby mi nekdo řekl, co se děje u přítelovi rodiny 40 km daleko, kdyz mi nemuzou zavolat a slusne se domluvit... jeste snad 14 dni pred svatbou jsem u nich byla a chtela se slusne domluvit co a jak bude... Nehlede na telefonaty, kdy volala moje maminka mamce manzela, ze nastupuju mesic pred svatbou do nove prace k 28 malym detem a mela bych na to mit klid... otec byl ironicky, takze jsme se domluvili jen s mamkou, ze tedy kdyz nechce otec dojet nam dat pozehnani ke me domu... do telefonu rikal: "na to ja vam seru", tak ze do kostela doprovodi moji mamku pritel me sestry, takze at si jejich otec sedne normale do kostela, kdyz je vse pro nej problem... taky jsme rikali, kdyz se nebyli schopni vyjadrit k tomu zda autobus pojede ci ne, že je pro nas ridic cizi osoba, ze ho nechceme na hostine... at ho poslou na obed jinam nebo at na ne ceka nebo jak chteji, nevedela jsem zda mam nekoho dat pred kostel s maslickama na auta zda se budou zdobit nebo pojede autobus a nebude se zdobit nic, proste vsihni ignorovali to, že se o něco snažím... Manzel pozadal svoji sestru zda by jejich autem mohla odvest rodice ale ta odmitla, ze nevi jak by se dostali k neveste a ze to mesto jeji pritel nezná a same nechutne vymluvy jak kdyby byl mimono, ze nechapu jak toto muze sestra bratrovi ve svatbu říct ... pak to bylo na domluvu cim dal horsi ale mela jsem tolik veci na praci... (chystala jsem si sama sal pro 120 lidi.... chystala si sladky raut, prostirala stoly, zehlila ubrusy, lestila sklenice...) ... jenze to jsem jeste trochu zila v tom nejakem snu... a pak byla svatba - vsechno naschval... otec cekal pred kostelem a chtel jit v pruvodu, samozrejme autobus nekdo objednal ale do dnes by kazdy tvrdil "ja ne!" ... ridic byl pres naše přání, aby to tak nebylo nekym pozvan na obed, a otec mel trapne poznamky pri foceni rodiny, ze "dle harmonogramu uz je davno po foceni"... jenze v ten den mi to bylo uz uplne jedno... temer cela jejcihc rodina se s nama neprisla ani vyfotit... my jsme chteli ale oni just ne! k jejich velkemu nestesti jsme si den uzili, byli jsme tam jeden pro druheho a nic jineho moc nevnimali a jejich rodina a jejich nafrněné ksichty jsem si v ten den "aspon na oko" vůbec nevšímala... jenže samosebou mrzí mě to, a jak!... jeho sestřenici jsem koupila holčičkám krásné družičkovské šaty... a jenom pro ty hnusné pomluvy kterýma je jistojistě krmila na můj účet manželova sestra je holky měly hned po obřadu sundané a převlečené jiné a myslíte, že mě s nimi někdo vyfotil?... naprostý nezájem a arogace, ohrnuté nosy, napučené škraně... po svatbě mi byly šaty předány babičkou, že je teda vracejí holky... nikdo nepoděkoval, neřekl byly krásné, prostě nic.... A pak jsem se už začala probouzet.... po svatbě to totiž bylo asi s heslem: "usmívejme se na sebe a tvařme se před ostatníma, že se nic nestalo, ať si o nás ostatní myslí jak jsme úúúúžasná rodina" tak to už je na mě trochu moc... žádné vysvětlení, omluva, uznání chyby, poděkování za nachystání i pro jeich rodinu za zařizování i za jejcih rodinu... nebo vůbec aspon probrání toho co se stalo.... kdyz moje maminka mluvila s jeho mamkou po telefonu vjádřila se jako: "však už je po svatbě, nic tak hrozného se nestalo a já je mám ráda a oni mi to odpustí, udělejme za tím tlustou čáru ale vysvětlovat si nic nebudeme - tatínek to nechce! a mladým to vysvětlím jak přijedou" .... od té doby se mi zroutili veškeré iluze... je to rok od svatby pryč, vysvětlení žádné nebylo... všechno jen plané řeči, nic nebylo myšleno vážne a vztahy jsou na bodu mrazu - za tu dobu jsme se viděli na veřejných prostorách co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky a to jen díky nám, že jsme dojeli do manželovy rodné vesnice a byli tam s kamarády a narazili na rodinu.... od nich ani jeden telefonat jak se mame, zda nam nemuzou treba s necim pomoct nebo ja nevim... treba sms k narozeninam nebo kdo vi co by si mohli vymyslet jen aby treba mohli kvuli necemu zavolat nebo napsat nebo tak nejak.... proste absolutní nezájem o syna a o mě vůbec nemluvě z jejich strany... "úžasně starostlivá sestra" se už taky neozývá... prostě najednou už nikoho nezajímáme... už prostě nebere nikoho co je pro nás nejlepší nebo ne... když se však vidíme tak se naoko asi pro efekt pro ostatní bavíme a to se mi fakt zvedá žaludek z takové přetvářky a hnusu, já prostě to nemžu vydržet se té jeho mamce ani dívat do očí, když dokáže tak lhát a naše konverzace je "o počasí" dál si nemáme co říct ... pokaždé, když vím, že tam jedeme (ač do jejich domu jsem řekla, že nevstoupím a trvá to tak) protože manželova babička bydlí ve stejném době a jiném bytě jako jeho rodiče a k babičce sem tam chodíme, tak se třeba jen tak potkáme... tak mi dodnes naskakuje husí kůže a mám sevřený žaludek, chce se mi brečet... Ostatní radí - odpoutej se od toho... Řeknu ti, kdo nezažije, nepochopí. Člověk by se rád na to vybodl a neřešil to - ale pokud tě někdo zklame, tak se to nedá jen tak přejít a pokud je to tak blízká rodina a v tak významný den (ať už mu kdo přikládá jakýkoliv význam, tak je to jeden den za život) tak to člověkem prostě zacloumá ať chce či nechce... Zvlášť když se k tomu nikdo nechce vyjádřit, nic není vysvětleno, propast se prohlubuje a hořké vzpomínky se vrací, nic se nedá vygumovat a nemyslet na to... otevřeš svatební fotky - všchno je zpět.... někdo se baví o komunici, o rodině, o vztazích - a zase ti vyskočí otázka "co jsem proboha udělala špatně?!", slavíš narozeniny a najednou nevíš koho máš pozvat, protože rodina jaksi nefunguje... jako jo, všední dny člověk zapomene a nemyslí na to - ale pak přijdou vánoce atd. atd. a všechno se ti vrátí... asi to chce čas!!! Nejvíc co mě teď díky tomu štve je, že ač jsem tomu zprvu nevěřila, tak jsem si tímto naprosto nesmyslným a zbytečným stresem rozhodila nejspíš cyklus a snažení o miminko je u nás momentálně plačtivý boj... hormony mám dle doktorky OK a jsem zcela v pořádku, takže všechny výkyvy vidí jedině ve stresu, který nejspíš byl... a ač to ona nemůže vědět, tak já vím, že ho teda bylo :-( a tak si člověk řekne: "Stojí mi to za to?!" ...ale jak z toho k sakru ven?!...
Odpovědět
@kotriv podla mna si to nemala tak komplikovane riesit, spekulovat, hadat sa ale rovno objednat autobus ked ho tak velmi chcu a mala by si pokoj, to ti stali tie peniaze za tie nervy a rozhadanu rodinu? Aj ten tvoj dlhocizny prispevok vypoveda o tom, ze nevies rozlisit dolezite od balastu.
Odpovědět
@kotriv mrzi me, cim prochazis, asi ti to nepomuze, ale bohuzel tohle je dost bezna vec. Ja radim odpoutat se od toho, uvedomit si priority a soustredit se na to, co je dulezite. A proc radim zrovna tohle? Protoze ja mam zkusenosti se spatnymi vztahy v rodine skutecne bohate, kdyz napisu, ze jsme meli na svatbe dva cleny osobni ochranky, aby v pripade nouze zabranili konfliktum ci treba rvackam, tak to mluvi samo za sebe. Rozdil je v pristupu. My meli rodinu prokouknutou dopredu, vedeli jsme, co cekat a podle toho jsme hosty zvali nebo naopak nepozvali, podle toho jsme resili zasedaci poradek, podle toho jsme ostatnim podavali informace. Nenechali jsme nikoho do niceho zasahovat, nenechali jsme se zmanipulovat, a ac se mnozi vztekali, snazili se nam delat peklo, vydirat nas, tak jsme byli s muzem jednotni a nenechali jsme se otravit. Myslim, ze se nam tyhle veci na svatbe stokrat vratili a nikdo si nedovolil udelat nic, co by zavanelo konfliktem a my se nenechali otravit. To je prave to dulezite, nenechat si to zkazit, nedovolit lidem, aby zkazili neco, co nechci. Ono na to jina rada neni. Pokud te neco trapi, chces zmenu, musis zacit u sebe, u nikoho jineho nemas moznost zmenit nic. Takze se musis bud obrnit, vyrovnat se s minulosti a spatnymi vztahy a naucit se byt takova, aby te dalsi jejich ciny bud nezranovaly, nebo lepe, aby si k tobe priste uz nic nedovolili. Tohle pisu prave proto, ze mam s timhle vsim spoustu zkusrnosti a za roky hadek, manipulace a vydirani uz vim, jak na ty dotycne a uvedomuji si, co vyznam ma a co ne. Ted budeme resit vanoce a nevidim v tom problem. Jasne, zase je to dalsi prostor k hadkam, ale jsme s muzem jednotni v tom, jak je stravime a s kym stravime kolik casu a jakym zpusobem. Ono nam ani nic jineho, nez se s tim vyrovnat, nezbyva. A tobe take ne.
Odpovědět
@gita17 ja bych naopak na jejim miste zadny autobus neobjednavala. Autobus zadne problemy nezpusobil, to byla jen zaminka a ustupovanim by se nic nevyresilo a nasel by se dalsi problem. Pokud vedela, ze oni maji moznost, jak se na svatbu dostat, rekla bych jim, ze budou radi, kdyz dorazi, ale ze autobus neplanujeme. Vic bych to neresila, nezjistovala nic po pribuznych, prosta by to pro me byla hotova vec. At si pak na svatbu dojedou jak chteji, nebo nedojedou vubec, to uz pak neni jeji problem. Dulezite je stat si za svym.
Odpovědět
@gita17 souhlasím s @kacenkakaca, že autobus je především záminka a hosté si nemají co diktovat. Z pohledu důsledků, které to vyvolalo, to možná nestálo za to, ale myslím, že většina z nás, co si svatbu už zažila, ví, jak strašně lítají výdaje, jak se rozpočet navyšuje a navyšuje, takže nejde jen o pár korun... Kromě toho, mně kdyby někdo začal dělat takovéhle věci, jako je domlouvání věcí za mými zády atd., tak se taky zabejčím. Protože pro mě úplně to nejdůležitější férové jednání.
Odpovědět
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí

Nenašli jste co jste hledali?