0
lajkov
764
správ
Valentýn - taky vás nepožádal?:)
Zobraz úvodní příspěvek
Tak už je tu zas toto téma :). Vztah fajn, bezmála osm let za námi, splolečnou budoucnost plánujeme, bydlení máme ... On ví, že to chci, mě řekl že se tomu nebrání, ale furt nic nepřichází. Čekám už skoro dva roky - jeden rok potajmu, pasivně. Druhý rok jsem začala něco naznačovat a ověřila jsem si, že je mu to jasné a pak zas pasivní čekání. Pak to přešlo do fáze, kdy jsem se tím čekáním cítila docela ponížená, navíc se svatbami se okolo nás samozřejmě rozthrl pytel. A teď? Vím, že s ním chci být, máme na pohodu vztah, ale na svatbu už jsem se totálně přestala cítit. Už se na ní netěším, už se prostě prošvihla ta doba. Je to trochu tím, že na sobě cítím, že už nejsem ta mladá "krasavice", mám se sebou mnohem víc práce - nějaká vráska a dokonce i ta šedina už se objevila =-), řekla bych teda, že dost předčasně, ale máme to v rodině :((. Navíc mi našli jeden zdravotní problém, kvůli kterému vyfásnu nezvhlednou jizvu, která bude vidět. Podle mě se lidi mají brát, když jsou mladí a krásní :). Navíc já vím, jakou svatbu by si přítel představoval - velkou a honosnou, ale já o ní už nestojím. Nebudu chtít šaškovat před sto lidmi obarvená a zjizvená. Pokud se přítel vyjádří, tak budu chtít malou svatbu nebo žádnou svatbu. Docela se to ve mě mele, přítel je milionovej, ale tohle prostě podělal. Hlavně to, že to neudělal spontánně, když věděl, ví že po tom toužím. Chystám se to na něj vybalit (svěřit se mu se svými pocity) a jsem si na 90% jistá, že se po tom vyjádří, ale už to nebude ono. Mám takovej pocit, že na to, až si o to řeknu vyloženě čeká a tahle jeho pasivita mě neskutečně vytáčí. Je mi ...smutno :(:
Odpovědět
1
lajkov
@martipoky já být na tvém místě, tak si rozmyslím dvě věci:
1) Je pro mě přípustné s ním žít celý život i bez svatby?
2) Je pro mě přípustná varianta, že se na svatbě domluvíme, začneme ji plánovat, a pak možná přijde (a možná taky ne) prstýnek?
Z toho, cos tu psala mám pocit, že se něco chystá, a že to nejspíš bude na vaše výročí (možná i proto říkal, že to do půl roku nestihne, protože 7.7. je víc než za šest měsíců :-) ) Takže bych teď nesmutnila z toho, že se zatím nevyjádřil (proč by taky mě, když to má naplánovaný až na červenec) a nechala tomu volný průběh. Až pokud by se nevyjádřil ani do července, tak bych to řešila dál a pořádně si s ním promluvila. A pak je tu víc možností:
1) Pokud je pro tebe nejdůležitější stát se jeho ženou a pokud by s tím souhlasil, tak bych pevně stanovila datum svatby na příští rok, a začala ji plánovat i bez prstýnku.
2) Domluvila bych se na nějaké čekací lhůtě, například, že svatbu byste měli rádi nejpozději v roce 2020 a že tě do té doby požádá (nejpozději půl roku předtím, protože za týden se svatba nenachystá)
3) Pokud ti jde o to romantické gesto, že sám přijde s tím, že si tě chce opravdu vzít, a jestli s ním chceš být i bez svatby, tak bych už o tom asi ani nemluvila a počítala s tím, že tě třeba nikdy nepožádá, ale že se máte rádi a svatba není to hlavní, o co vám spolu jde. A když se vyjádří, tak to bude o to hezčí :-)
1
lajkov
@martipoky a taky chápu, že čekat do července a nemyslet na to se lépe řekne než udělá. Já taky čekám na zásnuby, ale vím, že proběhnou, máme už zhruba termín svatby, jen jsem řekla, že chci svatbu do roka a do dne po zásnubách. Ale už se nemůžu dočkat, zakázala jsem si zatím cokoli zařizovat, tak aspoň koukám na beremese :-N
1
lajkov
Zobrazit profil
martipoky
22.04.2016
sponzor fóra
0
lajkov
@martipoky měla si odpověď, že ty nejsi ta ani ta a on není nikdo jiný. A zeptat se ho, že když by kolegyně řekly třeba že nepotřebuji výplatu, protože šéf má hezké oči, tak by s nimi také takhle tokal?? ;-)
1
lajkov
@martipoky hm, a proc jsi mu to takhle nerekla? Treba by mu doslo, ze ty jeho priklady jsou mimo misu :) specialne ta starsi - kdyz nechtela, tak proc si toho chlapa brala? Taky ji to asi v te dobe prislo dulezite :)
2
lajkov
@martipoky Já myslím, že ses rozhodla správně, počkat do července, a pak se rozmyslet co dál. Je fakt, že po určité době trvání vztahu, navíc pokud vám už není dvacet a chcete děti, by se měl pochlapit a vyjádřit.
Jen musíš počítat i s variantou, že se přítel nevyjádří, a že to teda budeš muset opravdu rozseknout. A to vůbec nebude jednoduché.
Jinak teda musím říct, že se mi docela příčí uvažování některých mužů, které tady bylo několikrát zmíněno. Jakože když vidí, že žena touží po žádosti o ruku, tak to naschvál neudělají a počkají než to chtít přestane, aby pak byla "překvapená". Mně to připadá trochu jako naschvál. Asi by se dotyčný dost divil, kdyby se mu dostalo zamítavé odpovědi s tím, že přišel pozdě.
Často se zmiňuje skutečnost, že muž musí dozrát k rozhodnutí, že chce vstoupit do manželství. Ale podle mě se vznikem manželství oproti soužití na hromádce nic nemění. Pokud je muž zralý na soužití, je logicky zralý i na manželství, a nevidím důvod chodit kolem něj po špičkách nebo nesmyslně vyčkávat.
1
lajkov
@stastnevdana nechci ti vyvracet tu poslední myšlenku, ale teoreticky by se to dalo obratit. Když je manželství a soužití na hromadce to stejné, nedojde ke změně, proc je pak to manželství tak moc potřeba? Pokud to budeme brát na stejné úrovni, pokud se manželstvím soužití nezmění, není třeba se do něj nesmyslně hnát.
Upozorňuji, že nejsme v rozporu, jen mě napadla taková logická teoretická připomínka.
sponzor fóra
0
lajkov
@kacenkakaca Já vycházím z toho, že manželství je právní institut, který upravuje faktický stav - trvalé soužití dvou lidí.
1
lajkov
@stastnevdana potom ale priznavas, že mezi souzitim na hromadce a manželstvím rozdíl je. Rozdíl je po právní stránce a to není úplně málo.
1
lajkov
@kacenkakaca To samozřejmě ano. Ale pokud je člověk zralý na požívání benefitů plynoucích z nějakého stavu, musí být zralý i na přijetí odpovědnosti. To, že tomu tak v mnoha případech není, je jiná věc. Ženy, které si tady stěžují, že si je jejich muži nechtějí vzít, jim ale umožnily setrvávat v tom nevyváženém stavu spoustu let.
1
lajkov
@stastnevdana což souvisí s tím, že v tom rozdíl je. Tedy je pochopitelně, že to mužům není jedno a vidí v tom rozdíl.
Tím roale neobhajuji.
1
lajkov
@stastnevdana
Tak rozdíl to samozřejmě je, i když asi jak pro koho. Pro mě rozhodně bydlení s prvním přítelem neznamenalo, že bych si ho okamžitě vzala. To, že máme možnost muže nejdřív poznat, než s ním právně svážeme své životy, je výsada, nikoliv naše smůla. To, jak s tím každý pár naloží, už je jeho věc, ale ta možnost poznat a zvolit si je vážně štěstí. A to oboustranně.
Článek se načítá
1
lajkov
@kacenkakaca
@vineta
Jenže on by v tom rozdíl být neměl,protože svůj život s tím druhým svazuju i v případě, že si ho nevezmu. Jen si to dělám složitější.
Vidím to kolem sebe a vidím to i tady, že ženy jdou do společného bydlení s tím, že je to předstupeň manželství, s dobrým úmyslem partnera poznat. Ale hodně mužů to vnímá jako konečný stav, ve kterém dosáhnou všeho, co od partnerského vztahu chtějí, a nemají sebemenší motivaci ho někam posouvat.
Mimochodem, k tomu, aby se partneři poznali, skutečně není třeba spolu bydlet. Natož spolu žít spousty let, nabývat majetek a plodit děti. Ale to už jsme mimo téma a tazatelkám těmi úvahami moc nepomůžeme. Nejspíš samy tuší, že si to mohly už od začátku zařídit jinak.
2
lajkov
@stastnevdana Tak spíš jsou otázkou vzájemná očekávání. Já jsem třeba ráda za všechny své zkušenosti, včetně bydlení s prvním přítelem a to včetně toho, že jsme se navzdory jeho přání nevzali.
Něco jiného pak je, když spolu sdílí jednu domácnost X let a vztah se nikam neposouvá, ačkoliv jeden z partnerů by rád. To souhlas, že to může být i pohodlností. Ale určitě nelze generalizovat. A to, že mohu-li s někým bydlet, znamená to, že si ho stejně tak dobře můžu vzít, mi prostě přijde neskutečně paušalizující a navíc prostě mimo. To samé tedy mohu vztáhnout na sex, protože ten závazek a odpovědnost vzniká jaksi už tam. A kdyby si každej měl brát už toho, s kým se vyspal, byl by to dost horor, a kdyby měl spát jen s tím, koho si chce vzít, tak dost nuda. Ale jo, to je věc světonázoru. Já jsem za tu dnešní svobodu ráda. I díky ní jsem si vzala toho (jak doufám) pravýho.
1
lajkov
@vineta Máš pravdu, všechny tyhle záležitosti jsou věcí názoru a přesvědčení.
Jen mi někdy přijde, když tady čtu diskuze nebo poslouchám kamarádky, že navenek je každá druhá za tu nezávislou, která si chce užívat a nevázat se a bůhvíco všechno, ale vnitřně by všechny výdobytky emancipace v partnerských vztazích oželely, kdyby jim vyšel vztah napoprvé, partner je brzy požádal o ruku a do roka měly svatbu.
Věřím, že pro spoustu holek není jednoduché vybalancovat to, co od nich očekává společnost, partner, a co chtějí samy.
2
lajkov
@stastnevdana i bez manželství se vztah může posouvat dál a dosáhnout stejné úrovně jako v manželství. A lze to obdobně vyřešit i po právní stránce.
Neříkala bych, že ženy jdou do bydlení s nějakou představou manželství, protože to tak často nebývá. Většina žen jde do spolubydleni s tím, že chce druhého poznat. A vdavat se spousta žen nechce třeba vůbec, takže já bych to nezobecnovala. Jediná věc, která je důležitá, je, aby oba v páru měli o životě stejnou představu o společném životě. Což v případě, že žena touží po svatbě a chlap ne, bývá problém. Někdo po manželství touží, někdo ne, jen je důležité se sladit.
Nesouhlasím s úvahou, že by žena chlapovi dopravala příliš a on tak neměl motivaci to posouvat dal. Mne se obecně příčí představa, že by někoho k manželství měla dotlačit spolecnost ci touha po nejakych výhodach, které by měl protějšek dopravat. Chápu, že každý to má jinak, neodsuzuju za to nikoho, ale já bych na žádost, která by přišla z těchto důvodů, to "ano" neřekla.
Ač jsem spíše pro tradiční poradí (chození - bydlení - manželství - děti), tak svatba a manželství (ta oficiální stránka věci) pro me nebyla úplně důležitá a dovedla bych si představit prožít šťastný a stejně naplněny život i na hromadce.
K tomu poznávání. Věřím, že dvěma lidem může manželství vyjít i bez předchozího společného bydlení či sexu a taky nemusí. Ale některé věci o partnerovi člověk zjistí až společným zitim. U někoho to může být zásadní a u někoho méně. Když se kouknu zpátky, nevybavuji si, že by mě neco po sestehovani nějak překvapilo, znali jsme se dobře, časem jsme se spíš vyvyjeli. Společné bydlení není nutné, ale většinou je prospěšné před tím, než přijdou závazky (svatba, děti, hypoteka).
A upřímně si myslím, že není moc žen, které by nebyly s emancipaci spokojené. Já sama bych určitě v dobách dřívějších žít nechtěla. Mám představu, co topro ženy znamenalo a jsem ráda, že dnes si muzu vybrat, že tohle nechci.
1
lajkov
@stastnevdana Já si třeba chtěla brát až svého manžela, s nikým jiným jsem si to představit nedokázala, zůstala bych klidně svobodná a přišlo by mi to v pořádku. Na tom, aby si mě můj muž vzal, mi záleželo hodně. Nepřijde mi, že by se to vylučovalo s nějakou svobodou a emancipací. Ta svoboda je v tom, že si můžeš vybrat. Samozřejmě i se všemi riziky, třeba sázky na špatnýho koně.
Příspěvek byl smazán adminem, protože nesplňoval Pravidla přispívání do fóra.
0
lajkov
Zobrazit profil
poinsettia
23.04.2016
0
lajkov
Já jsem naopak dnes večer poctivě přečetla celou diskuzi. S oběma - neuražte se -"postiženými" , věčnými čekatelkami, v mnohém souhlasím, ale v mnohém taky zásadně ne. Zaráží mě ale hlavně množství příspěvků, obhajujících netečné či odmítavé muže argumentem, že muž nesnáší být pod nátlakem, že určitě čeká, až to žena nebude očekávat, aby ji překvapil. Nepřipadalo by vám takové jednání dost infantilní (něco pro tebe sice udělám, miláčku, ale najust ne tehdy, kdy po tom toužíš) ? Mně tedy ano. Nebo to, že se muž svatby obává! Sakra, nikdo po něm nechce, aby se dal vykastrovat, nebo třeba si nechal vytrhat všechny zuby. Chce se po něm jen bezbolestný formální krok, který udělá jeho partnerku mnohem šťastnější - jen ksindl ji nechá trápit. A pokud se ze zásady oženit nechce, měl jí to jasně říci hned na začátku.
Nemám pro vás, holky, žádnou radu. Snad jen to, že pokud máte své chlapy rády a nechcete se ve skutečnosti rozcházet nebo trpět dalšími konflikty, na vašem místě bych se přestala soustředit na svatbu. I když jste se moc chtěly vdávat, není to v životě tak důležité. Ale děti jsou důležité strašně. A protože se ženám čas krátí mnohem rychleji než mužům, zeptala bych se jich obou na rovinu, kdy asi plánují dítě. A pokud tam dojde k podobnému vykrucování , teprve tehdy bych šla od toho. Protože muž , který s vámi léta žije a nebyl by připravený mít s vámi dítě, vás vlastně vědomě připravuje o vzácný čas. Znala jsem takový smutný případ. Bratr mé kamarádky dlouhé roky chodil s o něco starší kolegyní, živil v ní naději na rodinu, i když věděl, že ji na vážno nechce. Když jí bylo kolem čtyřicítky, našel si mladou holku (se kterou se brzy i oženil).
1
lajkov
A teď , proč čestmíře a martipoky rozumím : mají asi pocit přechozené známosti, která se nikam nevyvíjí, Jednou jsem četla, že svatba nebo dítě jsou "projekt", tedy něco, na čem pár spolu může pracovat. Když takový projekt nemá, vztah stagnuje.
Já jsem potkala svého současného přítele až ve čtyřiceti. Podnikli jsme několik bohužel neúspěšných pokusů umělého oplodnění, v mých 44 letech jsme to vzdali. Během té doby měl přítel X možností mě požádat o ruku, nestalo se. Nikdy jsem to po něm ani nežádala, i když mě napadlo, že by se snad známost měla někam posunout . Když mi zemřel táta, povzdechla jsem si mimoděk, že teď už mě nemá kdo odvést k oltáři, i kdyby si mě chtěl někdo vzít. Ten rok jsem se tady zaregistrovala pro inspiraci, kdyby náhodou. Doma se dál nic nedělo. Požádal mě pak u příležitosti mých 50. narozenin, tj, po skoro 10 letech vztahu. Přesně v okamžiku, kdy už mi bylo naprosto šumák, jestli se kdy vezmeme. Sice jsem vlažně souhlasila, ale nic neplánovala. Uplynuly další dva roky, přítel o tom dost často mluví, občas zavyčítá, že se vymlouvám, ale mně to dneska už připadá spíš jako komplikace. Zorganizovat to, zaplatit, shánět šaty XXL atd. atd. Nakonec jednou asi nějaká svatba bude, jen se do toho nehrnu. Ale sem občas ráda nakouknu.
0
lajkov
Myslím, holky, že samy víte, zda za to čekání váš muž stojí nebo ne. A i když chápu, že by bylo lepší, kdyby se trefil do té správné doby, vězte, že až se rozhodnou, tak vás přípravy na svatbu a samotné manželství nebudou těšit o nic méně. Jste ještě mladý, o budoucnosti jste spolu mluvili a zdá se, že až na to načasování máte stejný záměry, to je přece skvělý. Věřím, že své muže znáte tak, že kdyby vám jen něco namlouvali, tak to poznáte.
0
lajkov
@markarola Tak pokud ten muž věděl, že to s ní nechce brát vážně, a cíleně v ní vyvolával falešný naděje, je to normální idiot. I na takový se dá narazit. Ale zase většinou ženy přehlíží spoustu varovných signálů.
1
lajkov
@kacenkakaca
@vineta
Jasně, ale moje příspěvky směřují spíše na zakladatelky četných diskuzí, které jsou tu jak přes kopírák, na téma "žiju s partnerem 7/8/10 let, máme společný majetek/dítě a já pořád čekám na žádost o ruku, které nepřichází".
Pak se samozřejmě nabízí otázka, proč do toho stavu dotyčné dobrovolně šly, když zjevně nestály o to žít trvale na hromádce, ale jsou tradičně založené. Jestli chtěly partnera poznat, tak se to moc nepovedlo, když po letech soužití nepoznaly, že se nechce ženit, a ptají se na fóru proč.
Neřeším emancipaci obecně (volební právo, vzdělání...) ale spíš to, co přinesla ženám v partnerských vztazích. Dnes se od nich očekává, že budou stejně free jako muži, že jim bude vyhovovat střídání partnerů, bydlen na hromádce, nemanželské děti. Ano, někomu to vyhovuje a je to fajn. Ale někomu ne. Jenže pokud taková žena vyjádří názor, který se neslučuje s tím, co je dnes považováno za běžné, společnost ji tlačí k tomu, aby jí vyhovovalo něco jiného. Jen třeba tady, když holka, která je třeba věřící, napíše, že s partnerem před svatbou nechce bydlení nebo intimní soužití, sesypou se na ni příspěvky o tom, že takhle ho přece nepozná, a že je blbá, protože co když jim to pak nebude v posteli klapat. A to nemluvím o tom, jakým způsobem se k tomu postaví potencionální partner, který je vychován v tom, že normální je dnes obrácené pořadí.
Samozřejmě, že si dnes žena může vybrat cestu, kterou chce jít, ale bohužel často je dotlačena k tomu spokojit se s úplně jinou, takže to s tou svobodu není zas tak žhavé.
1
lajkov
@vineta Tady si dovolím nesouhlasit s tím, že i kdyby se partner rozhoupal k žádosti o ruku třeba za deset let, tazatelky by se stejným nadšením souhlasily a chystaly svatbu. Jednak to nikdo z nás nemůže vědět, a jednak si myslím, že pokud tohle neprobíhá přirozeně, nutně to ovlivní vztah, což se může odrazit v tomhle. A zakladatelka to vyjádřila myslím přesně ve svém úvodním příspěvku.
A taky si myslím, že není nezbytně nutné se žádostí o ruku souhlasit, když přijde v době, kdy žena cítí, že se někam posunula, a že už je to pro ni pozdě, jen proto, že se to od ní čeká, a že by to bylo slušné.
0
lajkov
@stastnevdana Já s tebou v mnohém souhlasím, jen tu svobodu chápu asi trochu jinak, než ty. Chápu ji jako možnost mít to, co chci, ale neznamená to přece automaticky, že to někdy najdu, že na to mám jakýsi samozřejmý nárok.
Nechci se nijak zásadně zastávat mužů, co X let živí v partnerkách nějaké falešné naděje. Ale myslím, že takové případy ty ženy mají možnost vycítit z nějakých varovných signálů. Častější je, že zatímco holka ke sňatku dozraje třeba v 25ti a chlapovi to třeba trvá trochu déle, vykazuje stejnou úroveň sobeckosti si jí nevzít hned, jak chce ona, jako nutit ho k takovému rozhodnutí, když se na to necítí. A ačkoliv biologický podmínky lákají stranit v tomhle ženě, kolik škody může napáchat to, že muž si ženu radši vezme dřív, než je na to připraven?
Ani manželství nikomu nezaručí, že muž nakonec neodejde, že ženu skutečně bude ochoten oplodnit apod.
0
lajkov
@stastnevdana Přijde mi, že se nám tu trochu motaj různý situace.
Nemluvím o tom, když jsou spolu 10 let, mají děti a dům, popřípadě spolu začli chodit ve 30 a ženě tak zbývá pár posledních let na dítě.
Mluvím o situaci, kdy spolu chodí třeba od 23, bydlí spolu, holka by se v 28 vdávala, muži obdobného věku je to zatím vcelku putna a holka, ačkoliv vidí, že ji miluje a budoucnost s ní plánuje a ze všeho vyplývá, že to s ní vážně skutečně myslí, se zasekla na představě "romantická žádost o ruku nebo rozchod, popřípadě nebo si ho už nikdy nevezmu". A říkám to proto, že jsem tam byla taky.
3
lajkov
@stastnevdana já třeba nemám pocit, že by mě společnost nutila žít jinak, než je mi přirozeně. Vzala jsemsi svého prvního kluka, jsem s ním šťastná. Nikdo mě nenutil prostridat X partnerů a nezavazny sex, nikdo mě nenutil, abych žila podle toho trendu, který popisujes. Jasně, někteří lidí měli různé negativní komentare, ale to budou mit vzdycky a k jakemukoli uspořádání. Je na každém, aby si žil podle svého a podlesveho životního stylu si našel vhodného partnera. Je jasné, že když holka z katolické rodiny, kde je sex před svatbou tabu, najde kluka z prostředí, kde je normální vyzkousetspoustu nezavaznych známosti, bude to problém. Ale to je o možnosti volby, obě strany mají možnost najít si partnera, který bude bližší jejich vlastnímu přesvědčení. A o tom tw svoboda je, o možnosti volby. To, že si někdo vybere špatně, nebo spíš člověka s jinými prioritami a životním stylem, za to dnesni doba nemůže.
0
lajkov
@vineta to je tak trochu můj případ, přítele jsem poznala ve svých 25 a po nějaké době jsem byla ve fázi, kdy jsem věděla žě chci život prožít s ním. Občas jsme se na TO téma zmínili a i když spolu zatím nežijeme téma mi přišlo velice aktuální, protože jsem toužila po tom aby mi dal najevo totéž, že se mnou chce být napořád. Podle něj vždycky stihneme poté co zjistíme že čekáme tu svatbu nějak nachystat, ale o to já "nestojím". Když mě bude žádat o ruku (jestli vůbec někdy bude chtít :D) tak si chci být jistá že je to zkrátka proto že beze mě nechce být, po otěhotnění mi to zavání klasickým protože musí, ne protože chce.
Nenašli jste co jste hledali?
Podobné diskuse
Mluvili jste o svatbě předtím než Vás p…
05. 07. 2022
18
Tušily jste, že se vás chystá požádat o…
19. 10. 2017
33
Zapomněli jste taky požádat rodiče??
14. 05. 2015
18
Jak vás požádal o ruku ?
22. 04. 2014
51
Po jak dlouhé době vztahu vás požádal p…
03. 07. 2013
305
Vdaná bez požádání o ruku.Požádal Vás p…
07. 11. 2008
114
Jak vás požádal o ruku?
01. 06. 2006
825