Kategorie
Nejnovější diskuze
Kde se diskutuje
Kam jsem přispěl
Sledované diskuse
Síň slavy
Fórum > Zásnuby a snubní prsten

Přechozené vztahy

Zobraz úvodní příspěvek
Profilova fotka
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psyc... K zamyšlení... Tohle téma, je, jak tak koukám, asi celkem "evergreen", nicméně nerada bych tu působila jako někdo, kdo si chce na svém milém mermomocí vydupat žádost o ruku (i když ano, byla bych za ni ráda). Na co se chci zaměřit víc je jak bojovat proti "přechození vztahu" (viz výše) - je nám 26 a 30 let, zanedlouho to bude 6 let, co jsme spolu. Z toho 4 roky spolu bydlíme, z mého pohledu všechno klape jak má (sice ne bez konfliktů, ale jak s oblibou říkám "neumím si představit člověka, co by mě po tak dlouhé době štval míň než on :) ). Aktuální problémy, které nám "brání" vztah někam posunout jsou v zásadě tyto: 1) přítel si před rokem "konečně" našel dobrou práci, kde se velmi realizuje a věnuje jí téměř veškerý čas, aby "to někam dotáhl"..s tím, že já rozhodně nesedím doma v koutě a nečekám na něj :) pracuju na plný úvazek, k tomu studuju a mám spoustu aktivit. Sečteno a podtrženo z toho nicméně vychází, že na sebe máme dost málo času s tím, že se aktuálně nerýsuje moc možností, jak z toho "kolotoče" vypadnout a být víc jeden pro druhého, věci, kterými se zabýváme, jsou celkem náročné na čas i psychiku (když si promítnu první roky vztahu a chtě-nechtě sklouzávám k takovému tomu "to bylo tak krásné, zatímco teď už to není ono", musím racionálně zohlednit i to, že tehdy jsme prostě měli "čistou hlavu", žádné starosti, a tak nebyl problém běhat z party na party nebo třeba strávit celý den v posteli všelijakými příjemnými aktivitami :) Já si každopádně ten nedostatek společně stráveného času (to, že vedle sebe po vyčerpávajícím dni v práci padneme do postele za společně strávený čas nepovažuju)uvědomuju a jsem ochotná se přizpůsobit jak jen to jde a pracovat na tom, abychom vztah "nešidili". Ostatně obecně vzato jsem ta aktivnější co se týče plánování věcí, které bychom mohli dělat/zažít...přítel tvrdí, že "na to nemá hlavu" a že "když přijde z práce, tak chce mít jenom klid", i když se poslední dobou snaží trochu překonávat, aby mi udělal radost. 2) toho, že se v práci snaží něčeho dosáhnout, si strašně moc cením výsledek je ale bohužel v nedohlednu, protože stále vydělává (a ještě minimálně rok a půl bude) na dluhy, které si způsobil sama-dodnes-pořádně-nechápu-čím ještě než jsme se seznámili. Aby nedošlo k mýlce, rozhodně netřeme bídu s nouzí, máme kde bydlet, co jíst...ale jet na dovolenou, vzít si hypotéku, vzít se...na to prostě není a ještě dlouho nebude. Nejsem žádná zlatokopka a jeho peníze bych nikdy nechtěla, mám svoje...ale vyhlídky jsou prostě poněkud tristní :) 3) úplně nejzásadnější a nejsmutnější věc je, že my o své budoucnosti prostě nemluvíme. Přítel občas prohodí něco o dětech, z čehož je jasné, že své geny by rád předal dál :), ale "konstruktivní" debata typu: za jak dlouho je reálné pořídit si vlastní bydlení a jaké, jaký je názor na svatbu a kdy, kolik dětí a kdy...vlastně ani nevím, jestli se mnou dlouhodobě počítá, protože ani na toto řeč nepřišla. Jsem z podstaty cynik a vím, že naplánované vzdušné zámky se často rozplynou z minuty na minutu, ale po takové době si myslím, že odpověď na otázku, zda jsem "žena pro život" nebo "žena prozatím" bych si zasloužila. Já dost dlouho nechávala věci plynout s tím, že "jsme pořád ještě mladí a máme čas", ale uvažuju čím dál víc konstruktivně...chci normální život, svatbu, rodinu...sice ne hned, ale určitě chci. A pokud budou jeho představy od těch mých diametrální, nemá smysl vedle sebe "umírat pomalou smrtí". Za posledního cca půl roku jsem na toto téma chtěla asi 3x zavést řeč, resp. dnes potřetí. Poprvé to bylo krátkou dobu po dost nepříjemné hádce, odvolal se na tu hádku s něčím ve smyslu že "v současném stavu není schopen se o takových věcech bavit", podruhé to nějak zamluvil, to už ani nevím...a dnes, i když jsem byla milá, neinvazivní a vpodstatě jsem po něm nic nechtěla, hlavně jsem zdůrazňovala, že ho teď rozhodně neženu k oltáři ani do porodnice, ale že mi prostě přijde zvláštní a ne úplně správné o společných plánech po takové době vůbec nemluvit..nějak spontánně vyhrkl, že děti chce, svatbu nechce (s tím, že mi tedy ani nesdělil, jestli ty děti chce se mnou nebo je chce obecně). Dost mě to vzalo, tak jsem na chvíli odešla s tím, že za mnou hned za chvíli doběhl, že jsem to asi špatně pochopila, že o tom nepřemýšlí, nemá to v plánu, atd. ...prostě to začal nějak vysvětlovat, já už nevím. Dala jsem mu dost jasně najevo, že pokud by se naše představy o životě zásadně rozcházely, mám v plánu to ukončit, protože je to jediné rozumné řešení. Jinak ale žádné scény, pláč, křik...nic. Naopak jsem mu řekla ať toto téma teď raději necháme úplně být a že pokud o tom bude chtít mluvit, bude muset pro změnu začít on (a kdoví jestli já budu chtít). Dá se říct, že ta debata byla jen hloupá shoda okolností a že i to další, co jsem vyjmenovala, se dá lehce změnit...já ale začínám mít pocit beznaděje a pocit, že to "přechození vztahu" prostě není jak odvrátit, aspoň z mé strany. Nebudu se s ním hádat, nebudu na něj zlá, ale moje vnímání našeho vztahu se začne posouvat od "toho,co má smysl" k "dokud není nikdo lepší a dobře se nám spolu bydlí, budiž". Nechci to takhle, ale nemůžu si pomoct, sice se nám spolu (vedle sebe?) dobře bydlí a žije, ale společné aktivity, nějaký "drive", který by ten vztah měl mít...nějaký směr...to tam prostě není a je to špatně. A sama to nezměním. Jestli to někdo dočetl až sem, zaslouží medaili :) přijímám jakékoli rady, názory i kritiku, nejsem zrovna člověk, co by si byl na tohle dlouhé, složité a pro mě bolestné téma schopen jen tak mýrnyx-týrnyx postěžovat kamarádce u kafíčka...nemám ani tu potřebu, stejně tak nějak tuším, co bych si od koho z mých blízkých vyslechla :) proto jsem zvědavá spíš na naprosto nezaujaté názory zvenčí.
Odpovědět
1
2
3 4
Profilova fotka
@la_dryade Dočetla jsem, i s komentáři. ;-) Nevím a pořád přehodnocuju, jak na mě ten váš vztah působí. Ze strany tvého přítele to působí tak, že je vlastně rád, že má teď tu náročnou práci a že aspoň všechny potíže a problémy jsou hezky zametené pod to, co teď prožívá. Na nic jiného čas není. Nepřijde mi to jako něco, na čem bych já osobně chtěla, aby se budovalo manželství potažmo rodičovství. Ty vždy nebudeš tou silnou ženou jako nyní. Budou chvíle, kdy budeš potřebovat se o někoho opřít, s někým něco řešit a otázka je, jestli tvůj partner tady pro tebe bude. Jestli vůbec tady budeš ty pro něho. Ono není moc standard jezdit na dovolenou s kamarády. Pokud se dva lidi milují, chtějí spolu nějaké společné chvíle trávit. Ale samozřejmě chápu, že jsou i tací, kteří vztah prostě berou jinak ... To je otázka, kterou si polož sama sobě. Na světě je spousta lidí, kteří mají finanční problémy, záleží, co vy považujete za prioritu. Potažmo, tvůj partner. Pokud si myslíte, že byste svatbu ani dítě v současné chvíli nezvládli, nezbyde, než počkat, až se finanční situace ustálí a poté téma svatba a děti řešit znovu. Jestli vám to za ten rok a půl vyjde, nebo ne, to už je jiná otázka. Ale tím bych se teď netrápila, ono svatba není zárukou trvalého a bezproblémového vztahu.
Odpovědět
To není přechozené ani nic podobného. Vy nežijete spolu, vy se zaměřujete každý na sebe. Musíte začít fungovat jako pár, jinak to podle mě nemá moc smysl.
Odpovědět
Profilova fotka
úvod jsem přičetla, zbytek už všechno ne. Jen mi to připomíná příběh našeho kamaráda. Seznámil se s holkou a po dvou letech se vzali. Teď jsou spolu 4 roky, je jim oboum 34 a on se dostal do situace z které neví jak ven. Oba jsou podnikatelé a věnují svému podnikání moc času, mají koně, prý je jim spolu fajn (i když přespávání spolu nevím jestli se dá nazvat život spolu). Ona se odmítá stýkat s jeho kamarády, protože jsou pod její úroveň. No a teď dojdu k tomu podstatnému...ona nechce mít děti a nechce se s ním přestěhovat nikam do vlastního (bydlí u jejich rodičů). A tak ho celkem lituju a myslím, že se takové problémy týkají i krátkých vztahů. Jedinou radou asi je si spolu promluvit a pokud tvůj přítel nechce rodinu a nechce se nikam posunout, tak bych s ním asi neztrácela čas. Je to smutné ale je to tak :-(
Odpovědět
@mofa81 Zcela souhlasím - krom poslední věty (respektive - její první částí)..."Ale tím bych se teď netrápila, ono svatba není zárukou trvalého a bezproblémového vztahu." Svatba samotná sice žádnou zárukou není - ale stejná nebo velmi podobná vize společné budoucnosti (alespoň podle mě) JE nezbytnou podmínkou trvalého a spokojeného vztahu. Pokud je pro jednoho z páru svatba důležitá a pro druhého není, jde o celkem zásadní rozpor, který může být docela spolehlivou zárukou trvalých konfliktů a problémů...
Odpovědět
Profilova fotka
@cestmira: Díky za posouzení mé odborné zdatnosti - na to se nejde ani urazit, tomu se dá jen pousmát :). Odkazem jsem reagovala primárně na tvůj výrok, že „manželství je ekonomické společenství s dost jasnými pravidly“, ne každý si totiž všiml, že od účinnosti nového občanského zákoníku se možnosti, jak upravit manželská majetková práva, poněkud posunuly :) čili jsem si nebyla jistá, zda to vzhledem ke zmiňování těch „jasných pravidel“ víš ty, já tě neznám a ne každý má v oblasti práva přehled.. K části „a víš třeba, že dluhy, které má nasekané, by v případě, že by se mu něco stalo, zdědily vaše nezletilé děti“ jsem se měla v plánu rozepsat podrobněji spolu s vysvětlením možností, jak toto řešit (odmítnutí dědictví, výhrada soupisu pozůstalosti), při ranním spěchu do práce to moc nejde :) Sama ses ve svém komentáři dotkla jak oblasti úpravy manželských majetkových práv, tak i dědického práva, nicméně následně sis bůhvíproč odvodila, že odkazem na článek o režimu oddělených jmění reaguji právě na tu „dědickou“ část :) Psát mi sem definici manželství je poněkud nadbytečné, ale budiž :) „zvažovat a pak zužovat“ se konkrétně tobě nelíbí, ber ale v potaz, že jsou lidé, kterým toto může z různých důvodů vyhovovat. Já třeba nejsem žádný „růžový optimista“ a i když přítele miluju, žiju s názorem, že nikdy nevíš, co se stane a kdo ti může podkopnout nohy – bohužel i ten nejmilovanější člověk. Je proto podle mě lepší se pro takové nejhorší a těžko představitelné situace zařídit dle společného uvážení a nemusí to hned znamenat, že se ti dva podezírají…jen prostě zvažují všechny možnosti. Moc romantické to, pravda, není, ale v tomto ohledu ráda vyměním romantiku za to, že bude jasně dáno, že v případě hrozícího rozvodu a eventuálně souvisejících finančních problémů nebudeme muset v hádce jeden na druhého vytahovat, že „nás chce oškubat“. Mimochodem, přítel se kdysi dávno k tématu oddělených jmění vyjádřil (v obecné rovině) taktéž kladně :) Ještě tedy k tomu, jak jasně můj přítel co řekl a jak mám nastražovat uši a kriticky vyhodnocovat: to se těžko popisuje v celém kontextu – zvolená slova, další výrazové prostředky, „celkový dojem“…chápeš. Ano, jeho prvotní vyhrknutí co se týče takového toho „statementu“ bylo „děti ano, svatbu ne“, následně však za mnou upaloval s tím, že nechce, abych to špatně pochopila, že tím myslel, že jako teď ne, ne že vůbec nikdy ne (což pak ještě několikrát zopakoval). Na druhou stranu tohle taky není zrovna výhra, protože to může znamenat buď plané chlácholení, aby naše soužití ještě nějakou dobu pokračovalo, nebo to, že svatbu vidí až v opravdu daleké budoucnosti, eventuálně až po dětech (a pak je potřeba řešit, jaké má k tomu důvody). Problém je však, že z něj ještě plus mínus vyleze „co jak určitě nemyslel“, ale nevyleze z něj „co jak myslel“ :) snad to teď chápeš o něco víc :) @avim: jo, to, co píšeš, že se stalo tvojí kamarádce, mě právě straší ve snech :D a příspěvek není starý, je ze včerejšího odpoledne :) @vineta: rodinný stav kamarádů…to se dost liší u kamarádů z vesnice, odkud pochází (manželky, děti) a u kamarádů z měst, kde žijeme – těch je většina (tak půl napůl, vesměs však jeho bližší kamarádi včetně jeho staršího bratra ženatí nejsou). Sám je typickým „plodem lásky“ šťastného manželství – je však pravda, že do tohoto šťastného manželství se jeho rodiče dopracovali až poté, co si prožili tatínek jeden a maminka dokonce tři (!) rozvody. Pokud mu před tím odletem do Nepálu něco napíšu, rozhodně to nebude končit ultimátem typu „po návratu očekávám žádost o ruku“, ba naopak tam bude výslovně napsáno, že takhle to nemyslím. Ale že očekávám, že věnuje aspoň trochu času zamyšlení nad tím, jak to vidí, a že se pak o těchto tématech bude normálně mluvit.
Odpovědět
Profilova fotka
@pirek: chápu, jak to myslíš, a máš pravdu. My jsme si uvědomili, že se až moc orientujeme každý na sebe a na svůj progres a myslím, že máme vůli s tím něco dělat – vypadá to, že já teda trochu větší, ale to může být i tím, že jsem typ člověka, co zfleku vysype z rukávu 10 tipů na výlet, na trávení volného času atd. On se nicméně taky snaží a v případě, kdy by měl třeba volit mezi aktivitami společnými a svými vlastními (za předpokladu, že já mám čas) není co řešit. Problematika oddělených dovolených se tu, jak jsem vypozorovala, nezdá více lidem, tak to zkusím uvést na pravou míru.. můj drahý je „materiální“, má rád mobily, telefony, hezké věci… já jsem „zážitková“. Vlastní (ještě z minula plus třeba drahá elektronika, kterou dle jeho slov „potřebuje k práci“ – podle mě je prostě příliš drahá) věci v daleko vyšší finanční hodnotě než já, protože ty peníze prostě raději investuje do hmotného, dělá mu to radost…já do nehmotného. Nejšťastnější (kromě nějaké romantiky s ním nebo výborného rockového koncertu) jsem v nedotčené přírodě, s batohem na zádech. Proto ty „dovolené“ – ne že bychom se s kamarády sbalili a jeli se třeba válet k moři na all inclusive s tím, že jeho bych nechala doma. Trekking je svým způsobem koníček (možná některá z vás taky takovým způsobem miluje hory a pochopí mě) – a proto zatímco on třeba rád hraje na kytaru, a proto vlastní několik nástrojů a efektů v určité hodnotě já za stejné peníze raději na čas odcestuju někam, kde není živáčka Čili tam tak úplně není ta disproporce, že já bych si mohla něco dovolit a dávala to na odiv, zatímco on by (byť vlastní vinou – kvůli dluhům) třel bídu s nouzí. Vzhledem k tomu, že aktuálně mi sdělil, že ještě určitou dobu nebude schopen dát dohromady víc než dejme tomu pět tisíc na to, abychom někam jeli (třeba na nějakou klasiku k moři), a současně není „plánovací“ typ, který by iniciativně vymýšlel, co dělat a kam se podívat (když jsem třeba za předpokladu respektování tohoto rozpočtu navrhovala výlet na motorce do Slovinska, odkýval to, ale následně se k tomu už vůbec nevyjadřoval, a to ani u jeho rodičů, když se ptali, jestli máme něco v plánu, ani pak…prostě vůbec), tak…asi nechci „hrách na stěnu házet“, jemu je dobře doma za pecí, já bych pořád někde trajdala :) Věřím, že kdyby chtěl, bude projevovat daleko víc zájmu a možná dá dohromady i o něco víc peněz – a v takovém případě bych kamarádům vysokohorské toulky ráda odřekla a dovolenou věnovala jemu. Nicméně já jsem neustále ta, co se nadchne pro milion nápadů, kam jet (i rozpočtově přijatelných), on je takový vlažný, raději by o víkendu spal, pak hrál na kytaru a pak šel do kina třeba :)..očekávám smršť názorů typu „vy se k sobě vůbec nehodíte“, ale milovat ho a chtít s ním zůstat jde přece i tak, ne? Ono ostatně není na škodu, když mají dva ne zcela identické zájmy…nezevšední si :) Navíc s manželstvím a nadcházejícími radostmi/starostmi se tato záležitost stejně „utřepe“ tak nějak sama, protože budeme muset minimálně na čas odsunout hory a kytary do pozadí a budeme rádi, když se s mrňaty vypravíme na chatu k babičce :D (ale počkat…vlastně s jakým manželstvím, když to je to, oč v této diskusi kráčí... :) )
Odpovědět
@la_dryade Tak zase tak úplná rozdílnost povah podle mě dobrá není. Máte víc zážitků odděleně, než spolu a věř mi z vlastní zkušenosti (31 let vdaná), že to časem bývá propastnější, než, že by se to víc sjednotilo. Ta jeho neschopnost nějak rozumně plánovat společnou budoucnost se mi také nezdá jako něco dobrého pro společný život. Dobře si to promysli, ale já s tvou energickou povahou bych si někoho, jako je tento zápecník už pro společný život nevybrala.
Odpovědět
Profilova fotka
@la_dryade Jeďte na víkend někam na chatu, kde můžete chodit na nějaké krátké výlety spolu a večer si budete při táboráku hrát na kytaru, kde může přítel fotit drahým foťákem a večer fotky upravovat na drahém noťasu, projet se na motorce apod. Zkuste prostě kompromisně najít nějakou formu trávení splečného času tak, abyste měli aspoň pár společných zážitků. Není důležité, kdo to zařídí, ale jaký pak bude výsledek. Podle mě je důležité sdílet zážitky a chvíle, lépe samozřejmě ty dobré, což v budoucnu budou děti. Ale než se k nim dopracujete... Zkus mu to předestřít z tohoto hlediska, třeba bude vstřícnější.
Odpovědět
@la_dryade Uměla bys definovat na čem stojí váš vztah - jeho hlavní pilíře a co ti vztah v současné chvíli dává?
Odpovědět
Přečteno s medailí a i s komentáři. Abych Vám popsala svůj příběh. S přítelem jedeme 9 rokem...tento byl nejhorší...po dvou letech jsme spolu bydleli, bydlíme už spolu už přes 5 let...(hypotéka), všechno fungovalo, až do té doby, kdy jsme VEDLE SEBE jen žili....prt beru od 15 let HA utlumila se mi i chuť na sex...došlo to do takové fáze, že jsem skoro po každém sexu břečela...nebavilo mě to, jeho taky....samá práce, on cvičení, já vaření...společný čas v týdnu minimální, o víkendu lepší...ale to je jiné téma. Přišel za mnou sám, že by to chtělo změnu....byla jsem nadšená, že si mě po těch letech konečně vezme (chtěla jsem asi od roku 2015 :) ), on ale přišel s tím, že by chtěl mimino...to jsem zatím nechtěla já....pohádali jsme se....všechno si vyčetli...(on svatbu nechce z důvodu že to pro něj není důležité, ale pro mě ano.), týden jsem spala v jiné místnosti, byla jsem na dně...nechtěla jsem zahodit 8 let společného života...ale taky jsem nechtěla tak pokračovat jako ten hrozný půlrok...hodně nám to pomohlo....oba jsme si uvědomili, že se stále milujeme a nechceme jeden bez druhého žít....do ted čekám že snad přijde at se vezmeme, je to 6 měsíců a nic....několikrát jsme měli na to téma řeč....ví, že bez svatby dítě nechci...při jedné debatě byl ochotný to pro mě udělat...pořád čekám a dávám mu čas tak do půlky srpna a pak mu prostě narovinu řeknu, že bud se ted začne zařizovat svatba....nebo že přehodnotím opět náš vztah... :-)
Odpovědět
jo ještě musím dodat, že jsem vysadila po hádce HA a sex miluji :) Radu nemám žádnou....možná převzít iniciativu a požádat ho...já ho žádat taky nebudu, budu to směřovat na domluvu :-)
Odpovědět
Ja bych rekla, ze je problem, ze se sice mate radi, ale kazdy jste uplne jiny. Ty jsi akcni, on spis klidny. Ty jsi na zazitky, on na veci. Nemyslim si, ze by se tyto rozdilnosti nedaly prekonat nebo ze by treba nemohly byt i ku prospechu veci, ale nejak mi prijde, ze vas to spis vzdaluje nez cokoli jineho. Ono semuze stat, ze zkratka nepremysli o budoucnosti, protoze to zkratka nema v povaze, je zamereny na pritomnost. Dalsi veci, ktera to muze ovlivnovat, jsou pritelovo dluhy. Treba nechce delat (a premyslet) nad vaznymi zivotnimi kroky dokud nebudemit cisty stit. Mozna. A mozna ne. Nevim, ja sama za sebe si nedovedu predstavit mit tak rozdilne zajmy - myslim tim ty zazitky versua veci. Myslim, ze kdyby u vas byla vule, slo by to snadno resit nejakym kompromisem.
Odpovědět
Článek se načítá
... omlouvam se, nechtene se mi to odeslalo pred dokoncenim myslenky. Spoustalidi travi treba velkou dovolenou s partnerem a mensi dovolenou s prateli. Jak je to u vas? Mate spolecne zazitky? Vybavis si treba deset vyznamnejsich zazitku zavas vztah, ktere mate spolecne? Nemuseji byt vsechny z cestovani, ale zkratka neco, co v tobe zanechalo vyznamnejsi stopu. Jinak ja nevim, na me to, ze o budoucnoati nemluvi a ze si kazdy zijete az tolik po svem, nepusobi jako ideal. Je tam jiskra? Pritazlivost? Vnimas ho opravdu jako partnera? Nebo trebajako dobreho kamarada ci spolubydliciho? A jak vnim on tebe? Kazdopadne doufam, ze se posunete ve vztahu dal a budete spolu stastni.
Odpovědět
Znám podobný příběh: Mojí báječné kamarádce bylo už 32, s partnerem chodila několik let a on se stále k ničemu neměl, pořád přešlapával na místě, bylo to hrozné se dívat, jak se ona trápí - milovali se, to ano, ale ona chtěla svatbu, děti, a on se k tomu nemohl rozhoupat, nevěděl, zda to chce... Tak dlouho na něj čekala, až se nakonec rozhodla udělat radikální řez - vybrala všechny své úspory, v práci dala výpověď, sbalila to nejdůležitější, a odletěla do Swansea (UK). Chodila do školy pro cizince, aby se naučila jazyk, a našla si tam ubytování a práci. Ujišťuji tě, že netrvalo ani 2 měsíce a on tam přiletěl. Všechno si vyříkali, on pochopil, že pokud se nerozhoupe, tak ji ztratí, taky mu imponovalo, že mu ona nebrečí doma, ale že se o sebe dokáže postarat i sama, že ho v podstatě nepotřebuje.. chlapi jsou lovci.. ;-) Za půl roku uspořádali krásnou svatbu tady v ČR a nyní mají dvě roztomilé děti. V Británii už zůstali, pronajali si tam krásný dům na pobřeží a vypadají velice spokojeně :-) Někdy je potřeba změnu udělat, aby se změna stala... Nečekej, až někdo druhý rozhodne o tom, kdy budeš šťastná a spokojená. Udělej se šťastnou a spokojenou ty sama. Carpe diem ;-)
Odpovědět
@isabelafuentes Hezký příběh - jen bych asi dodala, že je potřeba nepočítat automaticky s tím, že muž bude lovit a vztah zachráněn...ale že je i docela dost možné, že se lano takovým krokem jednoduše přetrhne a rozchod bude defintitivní. Někoho to může navnadit, někoho naopak odradit. Asi bych to řešila jinak a více na rovinu, ale to by byl můj způsob.
Odpovědět
Profilova fotka
@isabelafuentes něco podobného, tuším, udělala ex od přítelova kolegy...nepřiletěl :) šance na úspěch holt závisí na konkrétních okolnostech a lidech, ale příběh je to krásný :) já v zahraničí žít nechci, neláká mě tam ani na delší dobu odjet a pracovat tam...v tuzemských podmínkách si nicméně jako "radikální řez" umím představit jen zbabělé útěky pod máminu sukni (do not want), přesídlení do kiného města ("Hliník se odstěhoval do Humpolce!") nebo...už rovnou ten rozchod, no. Nějaká jiná, originální a účinná verze "nakopáváku" pokud pokusy o komunikaci selžou (což může být i mou vinou, třeba nekomunikuju správně)..?
Odpovědět
@strelenka Možná, ale mně přišlo super, že v sobě dokázala najít tu sílu a změnit svůj život, neutápět se v lítosti nad vztahem, který nemůže ona sama posunout tam, kam chce. A pokud by to skončilo definit. rozchodem, tak to tak asi mělo být... Připadá mi, že autorka to řešila na rovinu už až až a bez výsledku. @la_dryade Víš, já nevím, těžko se radí takhle na dálku, když člověk ani nezná všechny souvislosti, ale takhle na to první přečtení mi připadá, že ty ses snažila už dost. Komunikace je základní předpoklad spokojeného soužití, a pokud je v tomhle hlavní problém, tak mi to moc perspektivní nepřijde. Zkus se na to podívat s nadhledem - když si představíš svůj život za 10 let - jak vypadá? Je v něm i on? A když si představíš běžné životní situace jako třeba učení se s dětmi do školy, nebo společnou rodinnou dovolenou - fungovalo by to? Byl by ti oporou? Je to představitelné? Dokážeš si představit společné stáří? A důležitá otázka - co budeš cítit, když tě třeba o ruku požádá? Budeš ráda, nebo ta pachuť a nepochopení tvých potřeb z jeho strany, bude přetrvávat? Je to určitě těžký, po tolika letech spolu, ale jsi mladá, jistě můžeš potkat někoho, kdo bude chtít to, co ty. Nebo nechceš nikoho jiného? Soused mé sestry chodil 8 let s holčinou, chtěl rodinu, ona ne, taky pořád nevěděla, co chce, až jednou se odhodlala a rozešla se s ním. Hned na to potkala ve vedlejším vchodě chlápka, padli si do oka, bylo to to pravé, hned byla v tom, baráček, svatba, všechno. Už je to 10 let a pořád jsou spolu.
Odpovědět
Profilova fotka
@isabelafuentes víš, on mi tvrdí, že "jsme se akorát nepochopili", ale zároveň, že "když se teď aktuálně tak často hádáme, tak není schopen se se mnou o tomhle nějak bavit tak, aby to bylo hezké a aby volil správná slova" (pozn. hádáme se převážně proto, že si na mně vylévá stres z práce a vyletí kvůli každé maličkosti, což sám přiznal).. nicméně doteď, když jsme se zrovna "pořád nehádali" neměl nějak potřebu reflektovat tady to téma...a tak nějak tuším, že do budoucna bude taky ticho po pěšině, dokud to teda neřeknu úplně nejexplicitněji, jak to jde (hele, chtěla bych svatbu ideálně do tehdy a tehdy, pak dvě děti, bydlet tak a tak). Je pravda, že takhle to podáno dosud nebylo, protože ta debata se ani pořádně "neotevřela" a já zas nejsem člověk, co by mu to takhle suverénně naservíroval, na to jsem moc hrdá a beru to stylem "když se kroutí jak žížala, přece nebudu pokračovat a vylévat si srdéčko". ..Teď jsem z celé situace každopádně dost vyčerpaná a znechucená, ale hned šmahem na rozchod to ještě nevidím, výrazné plusy v tom vztahu jsou, hezké chvilky taky. Chci to "zachránit" a nějak nás z toho vyhrabat a tak nějak tuším, že debata na téma "co-teda-od-toho-života-vlastně-chceš" načatá v horizontu nejbližších týdnů by tomu moc neprospěla, jsme oba trochu "nastartovaní"..sázím na ten odjezd do Nepálu v říjnu, to už bychom se mohli uklidnit, spíš přijímám tipy na: 1) jak ho o tom poté přimět mluvit a neudělat ze sebe blbce 2) jak lze v případě, že bod 1 nevyjde, ještě dospět k nějakému pozitivnímu efektu? 3) jak se do té doby uklidnit z té naštvanosti, znechucenosti a "přechozenosti", ve které se aktuálně nacházím, a nepřilévat olej do ohně? :)
Odpovědět
@la_dryade Problém u bodu 1) vidím v tom, že člověk si připadá v této situaci jako blbec když mluví na rovinu. Je to nešikovné, ale aby si tak člověk nepřipadal, musí věci omýlat, mluvit oklikou, dávat si pekelně bacha na pusu, nemluvit spontánně a upřímně - protože by to k tomu pocitu blbství prostě vedlo. Jinými slovy pokud bys mu vyklopila to co jsi upřímně pod rouškou anonymity napsala sem nám, jako blbec by ses předpokládám cítila. 2) Pokud selžou veškeré pokusy o zdárnou komunikaci tak lze jako pozitivní výsledek brát i ten rozchod. 3) Ono to lze, krátkodobě je to velice jednoduché a spočívá to v tom, že se pokusíš potlačit veškeré emoce, které to v tobě vyvolává a začneš se přetvařovat a po chvilce se dostaví POCIT, že tě to netrápí a naštvanost a znechucenost zdánlivě zmizí ta tam. Dlouhodobě je tahle metoda neúnosná. a dokonce si s ní můžeš přivodit zdravotní problémy - začíná to knedlíkem v puse, nervovzitou, blbým spánkem atd...Jenže žádnou jinou alternativu neznám, pokud se zdroj té nasranosti nachází ve společné domácnosti.
Odpovědět
Jinak jsem zapomněla, že ta naštvanost a znechucenost má svůj význam. Nemá cenu ji potlačovat nebo se jí snažit uměle zbavovat a skrývat. Je to jako symptom vašeho nemocného vztahu, něco jako bolest při nemoci, která nutí člověka jednat...
Odpovědět
@la_dryade Když se na to tak podívám, mám pocit, že v tom vašem vztahu je víc problémů a odlišností, než toho, co by vás spojovalo a na čem by vztah mohl stát. Samozřejmě je normální, že partneři mají odlišné zájmy a netráví spolu veškerý čas. Ale tady vidím problém v tom, že 1) ty potřebuješ komunikovat, ale partner se tomu urputně brání, 2) každý máte úplně jinak nastaveny životní hodnoty a to, co vás naplňuje 3) každý máte jiný pohled na budoucnost. V těch prvních pár letech to člověku tak nepřijde, ale dá se takhle žít celý život? Nebyla bys radši, kdybys po těch horách chodila se svým chlapem, navíc s takovým, který si tě vezme? A vážně myslíš, že tenhle současný partner se tomuhle může aspoň přiblížit? Nebo si to jen přeješ a vidíš to, co vidět chceš? Když se vezmete a budete mít děti, bude tu na čas něco, čemu se v ideálním případě budete věnovat spolu, co vás bude spojovat, a díky čemu omezíte své zájmy. Ale co potom, až děti odrostou? Můžete se snažit víc se k sobě přiblížit, víc se sobě věnovat a třeba se i můžeš snažit přimět partnera k tomu, aby začal přemýšlet o budoucnosti. Ale podle mě to bude jen zbytečné natahování něčeho, co nefunguje a dlouhodobě ani fungovat nemůže. Nicméně k tomu definitivnímu rozhodnutí musíš dojít sama a bude to chtít čas.
Odpovědět
@la_dryade K bodu 1- nemyslím, že po tolika letech vztahu z partnera dolovat jeho postoj ke společné budoucnosti by z tebe mohlo dělat "blbce". Přijde mi to naprosto legitimní. Takže bych to řešila na férovku bez nějakých kliček. K dalším bodům bohužel radu nemám. Z naštvanosti mi pomáhalo uvědomění, že lepšího muže sotva potkám (na mou obranu- je ve spoustě ohledů opravdu výjimečný 😉), a víra, že jsme si souzeni (spřízněné duše, auč), takže nic, co bych mohla s klidným svědomím někomu poradit 😀. Když to odromantizuji, jeho kvality a vzájemné porozumění naprosto ve všem kromě nutnosti sňatku mi za to čekání stály. Ale bylo to velmi náročné a konfliktů z toho pramenících bylo nepočítaně. Spíš promysli, jak v budoucnu zvládneš tu rozdílnost životních stylů. Času bude málo, peněz při dětech také omezeně- bude nutné dělat kompromisy ohledně aktivit a trávení volného času, zvládnete to? Co vás vlastně spojuje? Má to šanci přetrvat? O tom je dobré pouvažovat..
Odpovědět
@la_dryade vždyť píšeš že más spoustu aktivit, tak nevím co to je ale třeba se něco dá omezit..dovolené s kamarády na horách..apod..to už si musíš říct sama co je pro tebe priorita(to jen narážím na to jak jsi psala že spíte vedle sebe za společně trávený čas nepočítáš)...ještě mě zaráží jedna věc, kterou bych nepřekousla a to ani u sebe. Já jsem měla nějaké dluhy, taky z dřívějška,ano zaviněné mnou,ale já to dělala v dobré víře, že někomu pomáhám..no dopadlo to že jsem málem sebe stáhla na úplné dno..ale to nechme stranou. Zkrátka měla jsem dluhy,ale udělala jsem všechno proto, abych se jich zbavila. Přítel jasně řekl že dokud se toho nezbavím, není možná svatba apod. a měl pravdu,proto nechápu tu situaci kdy přítel ač má dluhy, přesto si pořizuje předraženou elketroniku apod, a už vůbec že jede někam do Nepálu..já bych radši oželela jednu dovolenou a pracovala na tom umoření..ono se to nezdá,ale jak to skončí tak si člověk táák oddechne a rázem má i na život apod úplně jiný pohled.
Odpovědět
Sice jsem nečetla úplně vše, ale připadá mi, že pokud to takto v tom vztahu vázne, asi se ti dva k sobě až tolik nehodí a čekat, že to svatba vyřeší, je poněkud nešťastné řešení. Je to sice hodně smutné si to přiznat a zahodit společné roky života. Sama to znám, měla jsem jeden 4 letý, druhý 5ti letý vztah a teď mám třetí, který trvá 8 měsíců a jsem opravdu šťastná, plánujeme společnou budoucnost, už od prvního měsíce jsme spolu začali bydlet, o svatbě i dítěti se normálně bavíme. Čas spolu trávíme hodně, máme spoustu společných zájmů. Když to teď vidím, v předchozích vztazích, jsem přítele hodně omlouvala a říkala jsem si, že vztahy jsou o kompromisech a toleranci, ale teď vím, že to může fungovat úplně jinak.
Odpovědět
@hitchhiker ale on do Nepálu nejede...
Odpovědět
@isabelafuentes "Možná, ale mně přišlo super, že v sobě dokázala najít tu sílu a změnit svůj život, neutápět se v lítosti nad vztahem, který nemůže ona sama posunout tam, kam chce. A pokud by to skončilo definit. rozchodem, tak to tak asi mělo být... Připadá mi, že autorka to řešila na rovinu už až až a bez výsledku." Tak určitě, ale myslím, že kdykoliv člověk ukončuje nějaký vztah, musí v sobě najít stejný druh síly. Postup, který jsi popsala může být zcela zjevně v některých případech účinný, ale učitě se nehodí pro každého. Já bych asi nedokázala beze slova odjet a začít jinde znovu - bez toho, že bych měla vyřešený stávající vztah. Ne, že bych nedokázala udělat tlustou čáru a začít od nuly, ale : Buď by to musel být 1. Nový začátek se vším všudy s naprosto jasným ukončením vztahu nebo - 2. Nový start ve starém vztahu - ale potom také se vším všudy (v tomto případě se stejnou konkrétní vizí společné budoucnosti - v mém případě se svatbou a "dá-li Bůh" - i s dětmi). No a pak je tu druhá strana mince, a to je, jak už jsem zmínila, ne každého chlapa tohle prostě nabudí k lovu (a to že ho to nabudí k lovu ještě pořád nemusí znamenat, že dotyčnou miluje). Bohužel pro Tebe @la_dryade žádnou zázračnou radu nemám. Asi bych partnera postavila před hotovou věc v tom smyslu, že po šesti letech je nasnadě bavit se o budoucnosti. Pokud to on trvale odmítá, pravděpodobně bych to vnímala tak, že ji se mnou neplánuje. Hlasovala bych pro, abys mu upřímně sdělila, jak to cítíš, vidíš, co bych sis přála a představovala, jak a kdy (myslím v horizontu let, ne nutně sypat z rukávu přesné datumy), s tím, že bys ráda věděla jak to má on. Že to budeš akceptovat - můžete se zkusit domluvit i na nějakých kompromisech, pokud ty rozpory nebudou zásadní, ale že prostě chceš vědět, na čem jsi. Klidně bych mu dala čas, ať si to srovná v hlavě než se vyjádří - nicméně - pokud by nebyl sto srovnat si to třeba do měsíce a i nadále by se vykrucoval, pak bych to asi vyhodnotila tak, že pokud on ani po šesti letech neví - je to na definitivní rozchod. U Vás je to ale opravdu těžké, protože mám pocit, že v tom vztahu hapruje daleko víc věcí než jen tabuizované téma společné budoucnosti...Je zvláštní, že partner má dluhy, ale nevíš proč, nevíš ani, kolik mu ještě zbývá splatit. Věta "Nejsem žádná zlatokopka a jeho peníze bych nikdy nechtěla, mám svoje" mě také zarazila...v tak dlouhodobém vztahu už mi přijde zváštní dělit finance na "moje" a "tvoje". Zájmy určitě nemusejí být zcela identické, ale měly byste se protínat alespoň někde a v něčem. Částečně se v nich totiž odráží i životní hodnoty, postoje, způsob a styl života a koneckonců i toho, jak budete jednou vychovávat své děti (mimochodem, na hory se dá jet i s ročním dítkem). Zdá se mi, že se snažíš být za každou cenu hodná, vstřícná trpělivá, příliš neobtěžovat a hlavně nebýt za hysterku (cituji: Nebudu se s ním hádat, nebudu na něj zlá. Nerada bych tu působila jako někdo, kdo si chce na svém milém mermomocí vydupat žádost o ruku. Jinak ale žádné scény, pláč, křik. Naopak jsem mu řekla ať toto téma teď raději necháme úplně být a že pokud o tom bude chtít mluvit. Bude muset pro změnu začít on...atd.) ale myslím, že trochu razance by neškodilo. Ono se tu pořád objevuje, jak se na chlapy musí pomalu a netlačit na ně, čekat až k tomu sami dozrají, ale faktem je, že oni k tomu někteří nedozraj ínikdy a některým to prostě vyhovuje tak, jak to je. Mlčí, protože kdyby byli upřímní, riskovali by, že o ten stávající full servis přijdou. Podle mě je úplně normální chtít po partnerovi - po šestiletém vztahu - vědět, jak to vidí on. Nevnímám to jako nátlak. Chceš vědět, jak na tom jsi a podle toho se rozhodnout jak dál. Máš na to právo.
Odpovědět
@la_dryade Já na rozdíl od většiny zde nevidím částečně oddělené trávení dovolené jako problém, otec mého manela po revoluci taky rád vyrážel na výlety do zahraničí, kam to s dětmi nešlo a kam se mohl podívat až po sametce (třeba do toho Nepálu) a s manželovou mamkou jim vztah fungoval naprosto v pohodě. takže pokud to anstavení ani ejdnomu nevadí, tak v tom nevidím problém :) K tématu - mě prostě přijdou tyhle vytáčky strašně vyhýbavé. Dala bych mu nějaký čas a pak bych s ním zkusila zapříst rozhovor znovu. A podala bych to právě explicitně. Já svému drahému řekla asi po 3 měsících vztahu - to mi bylo 26 - že bych chtěla dítě do 30 a bez svatby ho plánovaně nechci. A že když zjistí, že se mnou budoucnost nevidí, tak ať mi to laskavě řekne, neb já jako ženská nemám tolik času (bylo to v reakci na případy v mém okolí, kdy hclapi ty holky docela dlouho tahali za nos a nechali je žít v naději)..... No letos mi bude 30, vdaná jsem a to dítko se asi nakonec tak o 1-2 roky opozdí, ale to je zase kvůli jiným komplikacím ;) ) Jinak je taky důležité si uvědomit, že na záchraně vztahu se musí podílet oba, snaha jen z jedné strany ať je jakákoliv prostě nestačí. A proto je nutné si anrovinu promluvit - a to ne jen o svatbě ale vůbec o vašem vztahu, který bohužel může jít dost brzy do kytek..... A pokud se s výhledem do budoucnosti bude nadále vykrucovat, tak bych se smiřovala s tím,ž e se mnou asi nepočítá...... @sapca To, že to máš v současném vztahu jinak je hodně o tom,ž e jsi starší. ono jinak vztah funguje ve 20 a jinak ve 30..... Když se dají dohromady již starší lidé (tak nad 25) tak většinou ten pohled do budoucnosti řeší co nejdřív stejně jakos e brzy sestěhovávají. naopak ve 20 je to prostě o něčem jiném....
Odpovědět
@la_dryade Myslím, že @strelenka má pravdu. Nenapadlo tě někdy, že to nechce řešit, protože s tebou vlastně do budoucna nepočítá, ale rozejít se nechce, protože je to takhle pohodlnější? Jedna diskuze na toto téma tu už byla - tak dlouho odmítal říct, že si ji vezme, až z něj vypadlo, že si budoucnost v manželství představuje s jiným typem ženy.
Odpovědět
S mým ex jsem chodila 7 let (od 16), on měl spoustu svých aktivit a já víceméně seděla doma, protože většina mých známých podnikala něco se svými partnery. Pořád jsem čekala, netlačila, podporovala jeho aktivity a byla tolerantní. Asi po 4 letech mě požádal o ruku. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. takže jsem sice byla zasnoubená, ale až do konce našeho vztahu k žádnému dalšímu řešení budoucnosti nedošlo. Na všechny mé pokusy na téma svatba, bydlení, případně děti mi říkal, že neví, že nad tím nepřemýšlel. Na VŠ jsem potkala nové kamarády a trávila čas s nimi. V podstatě jsmě pak oba chodili domů jen přespat a každý si jel po svém. Tolerancí jsem se dostala k tomu, že jsem měla spolubydlícího, který si žil komplet svůj život mimo vč. milenky a já měla také svůj život. Než jsem to ukončila, pořád nevěděl co chce... jak s odstupem zjišťuju, neví to ani dnes. Tenkrát jsme neměli moc peněz, říkala jsem si, že je to třeba tím. Postupem přišly, ale stejně to k ničemu nevedlo.... Ve tvém případě bych jela do Nepálu a pak to řešila, mě odstup větinou pomůže si rozmyslet co chci a nechci a za jakých podmínek...Nemusíte se rozejít, ale dokážeš si představit, že spolu budete za rok? za dva? za 20?
Odpovědět
Já asi neřeknu nic, co by předtím nezaznělo, ale taky jsem po přečtení celé diskuze našla mnoho důvodů, proč ho opustit a ani jediný, proč s ním zůstat ("štve mne míň, než si představuju, že by dokázal kdokoliv jiný" se prostě nepočítá). On má jiné životní priority, nevychází ti moc vstříc, není ani teď finančně zrovna zodpovědný a společnou budoucnost neplánuje a plánovat nechce. Jsi opravdu mladá, já z podobného vztahu utekla v pětadvaceti a nikdy jsem nelitovala. A musela jsem přitom na pár měsíců zpět k rodičům, než jsem se zas postavila na vlastní nohy.
Odpovědět
1
2
3 4
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí
Nenašli jste co jste hledali?