to já jsem dala taky kamarádovi, dal košem mé kamarádce a ještě měl divné kecy, tak jsem mu ji vypálila, byl dost šokovaný, pak jsme si to ale všechno vyříkali a je to pořád můj kámoš :-)
leo, já bych asi zkoušela bojovat, pokud Ti o něho jde... A když by to nepomohlo, musíš vědět Ty, kdy máš tu hranici únosnosti... pak bych se možná začala ohlížet po někom, u koho bych se cítila zaopatřená, jako -doma-
já bych vůbec nesnesla, že bych byla těhotná a on si mě nechtěl vzít. To je pro mě už za hranicí... =-) Umím si i představit, že bych mu ve slabé chvilce řekla, že když nás nechce (mě a mimi), že nechám do rodnýho listu napsat otec neznámý, abych měla jistotu, že až bude chtít mít víc volnosti, že si nevezme mimčo s sebou...
ivulla - stojím o něj strašně moc. Což o to, taky mě už napadlo ohlížet se po někom jiném. Ale kolem mě jsou snad všichni zadaní. A taky rozhodně nejsem supermodelka. Ikdyž na tom nejsem zase tak špatně :-)
Nevím, jestli je dobré dát otec neznámý, to by ji potom ani nemusel platit výživné, a těžko by mu dítě dali, kdyby viděli, že on je ten, kvůli kterému rodina nefunguje, ve většině případů dávají dítě matce..
Právě. Kdyby náhodou od nás odešel, tak ať alespoň platí. Navíc v té době bude třeba i barák a když už budeme společně stavět barák, tak ať z něj něco dítě má.
Ahoj, no já bych ho rozhoně jako otce uvedla, ale v žádném případě bych mu nedávala otcovo jméno, ale bylo by po matce, no a když o tom chlap uslyší, že bude mít krásného syna, dceru, ale s jiným příjmením, tak bude ještě ženskou přemlouvat, aby si ho vzala. :-p :-p
Leonko, záleží na tom jak to říkáš, pokud to řekneš před přáteli v humorné atmosféře, že jsi se s tím smířila, jak žádná svatba nebude a že už ti to vůbec nevadí, ale oparvdu to nezávidíš příteli, jaký bude mít problémy, až půjde pro děcko do školky a oni mu ho nebudou chtít dát, protože má jiné jméno. Nějak to vzít humorně a nečekat na odpověd... on si to musí sám v hlavě uvědomit. nejhorší je na něj nalíhat a přemlouvat.
Já si z toho dělám před známými srandu. Vždycky když se náš někdo zeptá, kdy se budeme brát. Tak hned odpovím, že si ho nikdy nechci vzít, že je neperspektivní partie. Možná bych příště měla mlčet. Ať něco řekne přítel. Takhle mu to moc ulehčuji.
Tři moje nejlepší kamarádky vědí, že se nechce ženit a vždycky do mě rejpou, že jestli si mě váží, že by si mě měl vzít. Že musíme náš vztah někam posunout apod. Moje mamča se mě taky opatrně začíná ptát, co svatba. Je ze staré školy, kdy bylo nemyslitelné, aby byla svobodná matka. Moje mamča když otěhotněla, tak řekla, že se prostě vezmou a bylo to. Táta si nedovolil odporovat. No, ale takhle to nikdy neudělám. Bývalá manželka mého přítele požádala o ruku sama. Protože jí nechtěl zranit, tak jí řekl ano. Tak jsem mu řekla, že je zajímavé, že ikdyž jí tolik neměl rád, tak jí nechtěl zranit a mě klidně zraňuje. Na otázku "co bys dělal, kdybych tě požádala o ruku já", odpověděl "to mě nikdy nenapadlo".