Já jsem se vdávala po třech letech a i přesto mi moje kolegyně říkala,že se jí to zdá brzo,že oni se brali asi po 7 letech...Jenže si asi neuvědomila,že v 18 má člověk jiný priority,než ve 25,většinou spolu páry ani nemůžou bydlet,ještě studují...My jsme se s manželem poznali v mých 23 a jeho 25 a po roce jsme se rozhodli společně koupit domek,což mi přijde jako přinejmenším stejně závažný rozhodnutí,jako sňatek.A jak píše emko,taky jsem to neřešila,jestli je to brzo,nebo ne.....Prostě jsem si byla jistá,že je to ON :-)
Jezuro, souhlas se vším, co píšeš, je to tak.
Emko, kdybysme byli oba starší, tak si myslím, že spolu taky nebudeme sedm let "jen" chodit, ale vzali bysme se dřív, určitě. Prostě ty priority jsou v různým věku různý, ale asi to tak má být. ;-)
Honzino,přesně tak.V těch 18 by mě ani nenapadlo,že budu kupovat dům,řešit problémy,myslet na miminko...Do toho musí člověk dospět,rodina a "hnízdečko" je pro mě teď nejdůležitější (předtím to byla maturita,státnice....)
Emko: u mě jednak můj věk (mám 32) a jednak taky manželovo přeložení nás v podstatě trošku "tlačilo" do svatby. Chceme miminko a chceme být spolu a ne žít tak trošku na dálku, jako doteď. A myslím si, že díky svatbě se právě to přeložení podařilo. Kdybychom nebyli svoji, asi bychom pořád spoustu času strávili na cestách :-(
Tak to teda ne, žádný kupování, to by se mi nelíbilo. Já se náhodou strašně na těhotenství těším, musí to být něco naprosto úžasnýho a tak bych se o to nerada ošidila! (a ta "výroba" taky není k zahození, přece) ;-)
Já se taky na těhotenství těším, jak si to tak matně pamatuju, byla to docela pohoda - tak do šestýho měsíce ;-)
Daleko nejhezčí bylo, když mi miminko ukázali... ne, když se na mě poprvý usmálo :-)
Jééééééééééé, už začínám mít zase nějakou mateřskou náladu, to abych radši nechodila domů :-D :-D
Výroba jak výroba .... jen aby ten výsledek stál za to ;-)
Já se už taky hodně těším, až budu mít malinkého tvorečka v bříšku, takže doufám, že se brzy uhnízdí :-) Dr. mi doporučil vitamíny s kys. listovou, které by měly vytvořit příjemné prostředí pro uhnízdění. Tak už ať je manžel přeložený (má být k 1.12.), ať se do té výroby můžeme pustit intenzivněji :-D ;-) :-D
Tak to já jsem taky zvědavá, jaký to bude, až budu ve stejné situaci jako vy. Zatím ale neplánujem, no tak maximálně rekonstrukci domku a splácení půjček... :-S
Co mám popisovat?? Doufám, že to těhotenství :-D :-D
Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, tak jsem měla takový zvláštní pocit... taková nádhera, nový život, neumím to popsat. Ten zvláštní pocit trval tak měsíc, a pak to zmizelo. Ne teda úplně, na miminko jsem se hrozně těšila, ale nebylo mi špatně, neměla jsem břicho, prostě žádný příznaky že se něco děje.. Pak jsem byla byla na ultrazvuku a tam mi mrňouska ukázali na obrazovce, no super - to je moje děťátko, ten červíček, fazolka ;-) Pak přišlo takový příjemný šimrání uvnitř břicha - první pohyby a už nebylo pochyb že se něco děje, bylo to čím dál tím intenzivnější. Najednou se mi z ničeho nic vykulilo břicho, fakt, večer jsem si šla lehnout bez břicha a ráno se zbudim s nim :-) No a pak břicho rostlo a rostlo, najednou jsem znala města podle toho kde jsou záchody - prostě mimčo koplo a musela jsem jít :-) najednou jsem musela spát na zádech, no občas i na boku, ale když mimčo nechtělo tak jenom na zádech:-) najednou jsem měla problém zavázat si boty :-) A pak mi to došlo, vždyť ono bude chtít jít taky ven. Dostala jsem hroznej strach, chodila jsem po ulici, prohlížela jsem si maminky a říkala si, že když to všechny zvládly zvládnu to taky. A taky že jo, můj syn byl hrozně hodnej, vůbec mě netrápil. Trvalo mu to jenom chvilku a byl venku. Asi se na mě těšil stejně tak jako já na něj ;-)
No to jsem ale spisovatelka...
Doufám, že jsem vás moc nevystrašila. Stejně je to krásný období, a ještě hezčí je to, když je s váma tatínek, který se na miminko těší stejně jako vy. To já bohužel neměla, a proto si myslím, že si to teď užiju ještě víc ;-)
emko: moc krásně jsi to napsala :-) Na porod se netěší asi žádná maminka, ale když to jinak nejde ... a přesně jak jsi napsala, zvládly to ostatní, tak proč ne já?
Nakonec jste si s mrňousem tatínka našli a to je hlavní :-)
A pak že je počasí akorát na podzimní deprese.. Jak málo stačí na zahnání jakýchkoli chmur:
- otevřít si správný vlákno na beremese
- vdát se v září 2005 (jinak by jsme tohle vlákno neotvírali ;-) )
- hodit všechno za hlavu a pokecat si
:-) :-)
Možná je to i tím, že já jsem to své štěstíčko hledala hrooooooooooooozně mooooooooooooooc dlouho :-( Ale díky kolegyni, která nás seznámila, jsem ho našla :-) Ale musím se vám přiznat, že první dojem z něj teda NIC MOC :-( Pak jsem se přemluvila, že mu dám šanci, když se mu líbím a kolegyně ho pořád vychvaluje a dneska už vím, že jsem udělala dobře :-)
Já jsem taky hledala dlouho, nebo spíš já jsem to už vzdala, nehledala jsem ........ a miláček si mě musel najít a ukecat .... a to doslova, bylo mi ze začátku jedno jestli z toho něco bude nebo ne. Ale naštěstí vydržel a já jsem teď šťastná.....
My se známe už hrozně dlouho, ale zmizeli jsme si z očí. No a ten můj brouček mě prý chtěl už kdysi, jen si netroufal - asi byl plachej ;-) Tak si počkal, a když dostal druhou příležitost, tak jak říká, musel tu plachost překonat.... říkáme si, že když jsme na sebe čekali tak dlouho, tak o to dýl nám to vydrží :-)