... to si asi musí prožít každý sám, aby dokázal pochopit veškerou tu nepřebernou směs pocitů, která se v člověku ve svatební den odehrává ... Mé poděkování patří všem, kteří přijali pozvání a strávili s námi pro nás velmi důležitý den, ale snad je…

... to si asi musí prožít každý sám, aby dokázal pochopit veškerou tu nepřebernou směs pocitů, která se v člověku ve svatební den odehrává ... Mé poděkování patří všem, kteří přijali pozvání a strávili s námi pro nás velmi důležitý den, ale snad ještě větší dík patří ženichovi, který se mnou přetrpěl některé z těch "nutných" tradic a povinností (rozbití talíře, polévka z jednoho talíře, první tanec v kroužku, focení a pózy…) a vím, že téměř vše dělal kvůli mně, abych byla šťastná a spokojená - on na ty tradice fakt není a vždy má spíše potřebu něco zaběhlého a tradičního čímkoliv narušit ;o) Toho využil alespoň při obřadu (viz. níže) a taky při obědě, kdy nám dávali bryndáčky, tak se slovy - ne, děkuji, já to nepotřebuju, nejsem takový čuně - jsme je nepoužili. A pak když k polévce dali pouze jednu lžíci a navíc děrovanou... Manžel vytáhl z kapsy z domova svou vlastní se slovy - vždyť já to tušil, takže mám pro sichr svoji ;o) A současně mu patří velký dík i za to, že můžu fotečky z našeho dne vystavit tady na stránkách, přestože při focení určitě moc trpěl a prvotně si nepřál tady fotky zveřejňovat - Jiříku, děkuju, za všechno! Tvoje Říjenka ;o) Svatební den začal téměř jako každý jiný pracovní a nebudete věřit - ženich šel ještě v 8 hodin ráno "na kšeft" spravovat elektrokotel lidem, kteří mu volali den předem, a protože by do příštího týdne asi zmrzli, na hodinku si holt můj pan živnostník-ženich odskočil…. Cestou zpátky vyzvedával v montérkách kytky a paní květinářka mu je předává s tím, že: Tohle ať si dá ženich do klopy - no a on na to: Já jsem ženich…! Tak si ho sjela trošku pohledem jakože co to jako má chudinka nevěsta za partii…. Mezitím jsme zvládli dnes už s mými vyvdanými dětmi (dcerou a synem) veškeré přípravy pro uvítání hostů, douklízeli se drobnosti z povrchu a já si šla připravovat vlasy, namalovat svatební obličej na hlavu a čekala na mou kolegyni z práce a současně fotografku Katku, aby mě mohla sešněrovat. Nakonec se na mém strojení a obouvání podílelo víc lidí - šněrovačka to je věc! ;o) Po všech peripetiích se zavíracími špendlíky, které přidržely korzet pod šaty, aby nevylézal, jsme zvládli vše a při předání kytky jsem začala cítit ten zvláštní pocit motýlkování kolem žaludku - jako že jo, teď už to určitě dopadne všechno dobře. Cítila jsem se krásná a ženichovi i ostatním svatebčanům jsem se opravdu moc líbila, snad všichni se shodli, že výběr šatů je super, že tohle jsem opravdu já. No a jelo se na obřad, který byl opravdu krátký na naše přání (už to máme oba jednou za sebou a text známe…;o) Ovšem ženich si neodpustil rozbít napětí v sále v nejdůležitější chvíli, když se ho starosta ptal: Berete si…... ? Ženich se na mě podíval a šeptá mi tak, aby to bylo slyšet: A co mám teď jako říct…, poraď mi, co mám říct…? Mě to samozřejmě rozesmálo, tak po pár sekundách v mezismíchu mu říkám: Řekni si přece, co chceš… ;o) No a on zase - takže mám říct asi ano, že jo? No a teprve potom se otočil ke starostovi a vyslovil své ANO. Všichni samozřejmě byli rozhození včetně oddávajícího, takže mě se ptal už se zadržovaným smíchem v hlase a já to ženichovi vrátila s tím, že se ho taky ptám: no a co mám teďka říct já, to samý? Takže naše ANO bylo vysloveno se smíchem v zádech a od té chvíle nás dobrá odlehčená atmosféra provázela celým kouzelným dnem.