Doporučujeme: Modrastrecha.cz Modrykonik.cz Mojasvadba.sk Modrastrecha.sk

sssarulka NEAKTIVNÍ

Svatba byla 18. června 2016 Kutná Hora, Region Kutná Hora  • 

  • O svatbě jsem napsala trošku delší report, tak kdyby si chtěl někdo náhodou počíst :) popravdě ale pravé emoce, které jsem celý den prožívala, nejdou slovy vyjádřit :)

    Svatební den očima nevěsty
    Legenda: • Toník – ženich • Jimík – náš pejsek, border kolie • Markétka – moje sestřička a svědkyně v jednom • Matěj – přítel svědkyně • Vašek – bratr a svědek ženicha
    Páteční předsvatební den byl opravdu jedna velká honička, kdy jsme se snažili všechno připravit. Musím říct, že nás kamarádi a naše rodiny opravdu zachránili, protože bez nich by žádná svatba nebyla anebo bychom to dělali snad ještě celou noc. Pomohli nám opravdu se vším a já fakt nevím, co bychom bez nich tedy dělali. Tímto jim chci strašně moc poděkovat za tak úžasnou pomoc, jen díky vám jsme se mohli vzít a mít k tomu tak skvělé podmínky. Makali jsme až do večera a já se bála, že nebudu moci usnout, ale po celém dni jsem nakonec usnula velmi rychle.
    Ráno jsem se probudila kolem páté hodiny ráno a začala jsem šťouchat do Toníka se slovy: „Toníku, já se dneska vdávám, já se dneska vdávám!!!“ Odpovědí mi bylo silné zabručení a „jestli budeš takhle pokračovat, tak nebudeš!“ Radši jsem vzala jeho slova vážně a snažila jsem se ještě usnout, i když marně. Před 6 už jsem to stejně nevydržela a vstala jsem a udělala jsem nám oběma kafíčko, abychom celý den vydrželi. Sedli jsme si spolu ke stolu a já po chvíli zjistila, že krachla domluva ohledně venčení Jimíka a že to budu muset nakonec obstarat sama. Byla jsem lehce rozmrzelá a bála jsem se, zda to všechno stihnu a hlavně unesu, protože jsem od nás chtěla jít rovnou k našim, kde jsem se měla připravovat. Toník mi naštěstí nabídl, že až pojede po svém zařizování, že mi ty věci k našim hodí a já tak vezmu jenom psa a cestou ho v parku pořádně vyběhám. Tím mi dost pomohl a já tak byla připravená vyrazit. Naše cesty se tedy prozatím rozešli a my se vydali směr park vedle kláštera. Bylo nádherně, opravdu jsem si to užívala. Po dešti ani památky, ranní sluníčko mě krásně vítalo a mě tak znovu vykouzlilo úsměv na tváři. Procházka byla nakonec velmi krásná a já se courala po městě a vůbec se mi nechtělo zpátky, protože jsem věděla, že pak už to bude frmol a všechno to strašně rychle uteče, tak jsem si užívala poslední nádherné chvilky klidu. Když jsme spolu s Jimíkem dorazili k našim, tak už byla Markétka na horkém křesle a naše vybraná kosmetička s kadeřnicí v jednom jí už šlechtila. Mě to čekalo až za chvíli, tak jsem přemýšlela nad tím, jak to Toník všechno zvládne. Měl toho hodně ještě ráno na zařizování, naštěstí měl hodně pomocníků, kterým jsme nesmírně vděční a bez nich by tento den nedopadl tak báječně, jak dopadl. Museli totiž v místě naší svatební party postavit dva stany a rozložit pod ně stoly. Na místě obřadu se musela postavit a ozdobit slavobrána, zapíchat srdíčka místo koberce, připravit stůl, židle a spoustu dalšího.
    Kolem čtvrt na 9 přišla řada na mě, tak jsem se oblékla do svých svatebních šatů, protože po namalování a učesání bych se do nich už asi bez úhony nedostala. Přehodilo se přese mě prostěradlo a mohlo se začít. Všechno se stíhalo v pohodě a já si tak užívala chvilku klidu a pohody a pocitu, že o mě někdo hezky pečuje. Tento klid mi vydržel až skoro do konce, kdy mě vyrušil zvuk mého zvonícího telefonu. Volal mi Toník a já se jenom bála to zvednout, protože jsem věděla, že volá, že je něco špatně. Hned jak jsem to zvedla, tak na mě vyhrkl: „hele ty si jako nebereš ten věneček do vlasů?“ tímto dotazem mě velice překvapil, protože můj krásný věneček mi v tu chvíli už krásně trůnil na hlavě. Po chvíli chaotické diskuze jsme se konečně dopracovali k rozuzlení a to k takovému, že při vyzvedávání kytek jim květinářka přibalila i právě onen věneček do hlavy – tím byla záhada vyřešena. V hlavě se mi ale začaly honit obavy o tom, co jim tedy proboha ta květinářka dala, protože jsem si žádný věneček neobjednala a proč taky, když už jsem svůj vlastní jeden měla. Poprosila jsem tedy Toníka, zda by nebyl tak hodný a kytičky i s věnečkem mi nenafotil, abych věděla, co mě vlastně čeká. Hezky jsme se rozloučili a já netrpělivě čekala, co mi přijde. Kytka byla nádherná o tom žádná, ale opravdu nevím, proč jsem tam vůbec chodila a něco si s paní domlouvala, protože to buď dělal někdo úplně jiný anebo si dělají kytky, jaké chtějí oni. V tu chvíli mě to docela rozmrzelo, protože jsem se těšila na svoji krásnou vínovou kytičku, která měla být z malých růžiček přesně z takových, jakých byl věneček, který jsem měla včesaný na hlavě. Zpětně jsem ráda, že mi neposlal i korsáž pro ženicha do klopy, protože bych mu určitě řekla, ať si to proboha hlavně nebere :-D moje velká prosba, ať je to co nejmenší, prošla asi bohužel jen uchem tam a hnedka zpět, protože si to jinak neumím vysvětlit. Naštěstí na většině společných fotek si už sako sundal a ta nádhera tak zůstala skryta. Ale věděla jsem, že všechno nebude tak jak má a pokud mělo být špatně jenom toto, tak to bude ještě pořád na výbornou a dobrá nálada se mi zase vrátila. Začalo se finišovat a já začala být patřičně nervózní, klepali se mi ruce a hlavou mi proběhlo: „sakra už je to vážně tady, já se vdávám!!!!!“.
    Kolem půl desáté jsem Markétce předala veškeré potřebné věci a spolu s babičkou, dědečkem, maminkou a Matějem odjeli na místo obřadu a najednou jsme s tatínkem zůstali sami. Zanedlouho jsme měli vyrazit i my, tak abychom tam byli na poslední chvíli, ale zároveň tak, aby se všechno v pohodě stihlo. Když jsme odcházeli, málem jsem si nezvala podvazek a ani boty, kdyby byla hlava sundavací, tak si velmi pravděpodobně zapomenu i ji  Venku bylo nádherně a já se tak nemohla dočkat, až uvidím místo činu a jak to tam Toník s Matějem přichystali. Vyjeli jsme. Z cesty si popravdě nic moc nepamatuji, a kdyby nebyla jasně daná cesta, tak bych ani nevěděla, kudy jsme jeli. Z režimu „mimo“ jsem se dostala až těsně před odbočkou na Menhiry, kdy se mě tatínek zeptal, jestli už tady se má odbočovat. Přitakala jsem a hledala jsem odbočovací ceduli, zda ji vůbec stihli přidělat a byla tam. :-) Odbočili jsme a najednou jsme tam byli. Všude stáli lidi a některé jsme i málem přejeli, protože stáli v cestě, kudy jsme potřebovali projet a zaparkovat. Z auta jsem se rozhlížela, jak to tam vypadá, všichni někam pobíhali a já čekala, jestli si mě vůbec všimne sestřička, která mi měla přinést kytičku. Naštěstí ano a s kytičkou se mi do auta dostal i dopis od mého budoucího manžela. Stačily mi jenom dva řádky a do očí se mi nahrnuly slzy a dál jsem už číst nemohla, nešlo to. Přišla sestra, jestli si to tedy může přečíst ona, souhlasila jsem a i na ní jsem viděla, že ji to nenechává chladnou. Radši jsem to vrátila zpátky do obálky, protože jsem tam nechtěla jít s potoky slz.
    Už byl čas na to vylézt z auta a postavit se po boku mého tatínka. Konečně jsem si mohla pořádně prohlídnout jak úžasně a dokonale to tam bylo přichystáno. Srdíčka, která tvořila připravenou cestu ke slavobráně, působila opravdu romanticky a roztomile a slavobrána byla ještě mnohem lepší než bych ji dokázala nazdobit já. Bylo to prostě nádherný.
    Začala hrát hudba a Toník s maminkou se vydali směrem ke starostovi, za nimi Markétka s Vaškem a bylo to tu. Ještě jednou jsem se pořádně nadechla a vyrazila jsem vstříc manželství. Jediné co si z tohoto slavnostního okamžiku pamatuji je, že jsme šli strašně rychle a k tomu hrála pomalá písnička, zpětně jsme si měli dát asi písničku ať je jak vítr :-D. Tatínek mě na výzvu matrikářky předal ženichovi a já si tak stoupla na připravené dřevěné kolo s nápisem 18.6. Za nás se postavili svědci a T maminka s mým tatínkem a matrikářka začala řečnit. V hlavě mi blesklo „sakra, zapomněli jsme na prstýnky“ a začala jsem se otáčet jak kohout na střeše. Potichu jsem tedy do slavnostní řeči zašeptala: „ ještě jsou potřeba ty prstýnky, jak jsme se včera domluvili.“ Paní matrikářka tedy řeč pozastavila a já tak mohla na našeho pejska, který už byl s košíčkem připravený na začátku srdíčkové cesty, zavolat „podej“. Jimíček se rozeběhl a s košíčkem v puse nám radostně a trochu nervózně z těch lidí nesl naše snubní prstýnky. Nepovedlo se to na 100%, ale vzhledem k tomu, kolik tam bylo lidí a nervozity, tak to bylo úplně dokonalé. Následně když chtěla paní matrikářka znovu začít, tak jí uletěly papíry a to jsem fakt musela vyprsknout smíchy. Nakonec bylo tedy vše konečně přichystáno a mohlo se tak už konečně začít a začalo to být dojemné. Smích byl ta tam a já se musela hodně přemáhat, abych nedostala záchvat pláče. Zachránil mě až Toník, který si blbě přešlápl na dřevěném kole, na kterých jsme stáli a zlomila se pod ním kůra a jemu se tak podlomilo koleno. Čímž mě naprosto odboural a zbytek obřadu jsem se prostě musela smát. Opravdu mě tím zachránil a odlehčil tím celou situaci, protože už mi začínaly slzy téct proudem. Tím mu opravdu moc děkuji. Pak přišla ta veledůležitá otázka. Nejdříve se ptali mého ženicha, zda dobrovolně vstupuje do svazku. Skoro zašeptal ano, tak ho starosta vyzval, aby to řekl více nahlas :-D. Stejná otázka následně směřovala na mě a já to ANO pro jistotu vykřikla pořádně nahlas, tak aby to slyšela i babička. A bylo to. Byla jsem vdaná! Přišel čas na výměnu snubních prstýnků a první novomanželský polibek. Byl krásný, radostný a šťastný :-). Byl to opravdu krásný okamžik, při kterém jsem měla pocit, že jsme tam jen sami dva, jen pro sebe.
    Následoval lehký zmatek okolo přípitků, kdy jsem sestřičce zašeptala, zda by byla tak hodná a vzala šampaňské, které bylo schované pod stolem, a nalila ho do připravených skleniček. Přikývla a pustila se do práce. Načež jí pan starosta přerušil se slovy, že by to ještě celé rád ukončil :-D. Tak se muselo na přípitek ještě chvilinku počkat. Se svědky, s panem starostou a paní matrikářkou jsme si společně připili na naši společnou budoucí cestu a mohlo se přistoupit ke gratulacím.
    Gratulanti vytvořili dlouhý zástup a zasypali nás krásnými slovy, kdy nám přáli převážně štěstí a hodně lásky do dalších společných let. Mezitím co se dostal na řadu i poslední gratulant, tak ostatní vytvořili špalír, kterým jsme se vydali a nechali se od nich zasypat hromadou rýže, kterou jsem následně vyndávala z výstřihu, z vlasů a i z pusy (aspoň jsem konečně něco snědla :-D). Na konci nás už čekala Péťa a Nikola s prostěradlem na kterém bylo nakreslené srdíčko a my se tak společně měli prostříhat na druhou stranu. Vzala jsem si do ruky první nůžky, ale moc jsem nepochodila. Šmikala jsem a šmikala, ale bez zdárného výsledku. Holt s nůžkami na papír mi to prostě nešlo, a tak jsem si to vyměnila s ženichem, který i s nimi dokázal prostěradlo prostřihnout. Doteď nechápu, jak to proboha dokázal. I tak mu to šlo ztěžka a proto nad ním bylo smilováno a byla mu nabídnuta pomoc ve formě nožíku. S novým vybavením jsme se prostříhali ke zdárnému konci a Toník mě tak mohl vzít do náruče a pronést mě skrz prostřihnuté srdce na druhou stranu. Oddechli jsme si.
    Abychom to ale neměli tak jednoduché, přišli fotbalisti a fotbalistky s dalším vypečeným úkolem. Dostali jsme dresy, každý podle svého týmu a míč, kterým jsme museli sestřelit láhev přidělanou na brance. V hlavě mi blesklo: „sakra to bude ostuda :-D“. První byl na řadě Toník a ani jeden jsme nebyli úspěšný. Manžel to ale vylepšil hned vzápětí a myslím, že se mu dost ulevilo. Já se dokázala trefit „až“ na potřetí, ale myslím, že v těch podpatkách můžu být ráda, že se tak vůbec stalo :-D.
    Přišel čas focení a čas na společnou fotku. Předem bylo domluveno, že se bude společná fotka fotit z dodávky, tak aby na fotce byli vidět všichni zúčastnění. Myslela jsem si, že se paní fotografce do toho nebude chtít a určitě bychom to pochopili. Paní fotografka se ale připomněla sama a byla tak statečná, že se nahoru vyškrábala a mohla se tak tato fotka s pozadím Kutné Hory, doopravdy uskutečnit a že stojí za to :-).
    Už doma jsem se rozhodla, že kytku chci házet hnedka po obřadu, protože jsem chtěla u toho mít co nejvíce lidí a nevěděla jsem, jak a kdy budou odpoledne všichni chodit a ještě by se mohlo stát, že na to klasicky zapomenu. Nahnala jsem tedy všechny svobodné ženy a Máru, který z nich všech byl nejvíc nadšený a na pomoc si ještě přivzal Jimíka. Otočila jsem se k nim zády a hodila. Můj první hod byl naprosto tragický a letěl ještě několik metrů za přichystanou skupinku. Musela jsem tedy hod kyticí zopakovat. Skupinka se šoupla tedy o pár kroků dozadu a já si pro jistotu popošla o pár kroků dopředu. Hodila jsem tedy znova a jako první na ní šáhla Káťa Baranovičová, a tak jí právem náležela. Za několik minut s ní ale přiběhl Mára, že jí jako Káťa nechtěla. Nevím, co jí provedl, aby ji mohl získat on :-D.
    U vybraného šípkového keře jsme vyfotili několik skupinovek a hosté začali postupně odjíždět, až jsme tam zůstali skoro sami. Párové novomanželské focení mohlo začít. Popravdě zpětně si uvědomuji, že jsem se před paní fotografkou vůbec nestyděla a i Tonda byl naprosto úžasnej. Zážitek z focení byl opravdu jedinečný a neopakovatelný. Připadala jsem si tak krásná a výjimečná a měla jsem pocit, že jsme tu jen sami dva a jen pro sebe. Byl to pro mě ten nejkrásnější a nejromantičtější moment z celého dne. Když jsme fotili u naší svaté Barborky, začalo do nás prát sluníčko a začalo to být trošku už náročné, až jsem dokonce lehce spadla ze schodů, naštěstí mě můj manžel včas zachytil :-D Kolem půl jedné jsme ukončili focení a vydali se do kláštera na slavnostní hostinu.
    Hosté již byli lehce netrpěliví. Někteří nedokázali pochopit, že bychom se tak dlouho fotili. Přitom mně to přišlo jako chvilinka. Vyprahlí žízní jsme si dali rychle něco studeného a těšili jsme se na polévku. S tím přišel další zádrhel. Posádka auta, která vezla nádobí na polévku, měla cestou lehkou nehodu a o nádobí přišla. Museli jsme tedy počkat a oběd se poté podával s lehkým půlhodinovým zpožděním. Z toho zmatku jsme dokonce zapomněli na slavnostní přípitek a proslovy, což jsme napravili hned následně, před hlavním chodem. Moje sestra a svědkyně v jednom měla za úkol si připravit proslov, protože vím, že je v tom fakt dobrá. Ale předčila i mé nejlepší představy, její proslov byl jedním slovem úžasný. Všichni byli nadšení a myslím, že skoro žádné oko nezůstalo suché.
    K hlavnímu chodu jsme měli domluvené šťouchané brambory a vepřovou krkovicí. Myslím, že jsme všem udělali radost, převážně těm, co jsme vehementně tvrdili, že je čeká svíčková :-). Krkovice byla opravdu výborná a jen se rozpadala na jazyku. Já jsem sice měla pořád stažený, ale i tak musím uznat, že se jim velmi povedla. Co se týká dortu, o tom jsem měla jasno hned, jak jsem byla požádána o ruku. Jedná se o dort, na který chodíme v Hradci, když máme ve škole pauzu. Jediný problém byl, zda pověřit kamarádku v Hradci nebo sestřičku, aby ho přivezla z Prahy. Maminka se dokonce snažila udělat stejný dort doma, aby tak odpadl problém s dopravou a i přes její opravdu výborné pokusy, to prostě nebylo ono. Nakonec to vyhrála sestřička a dovezla mi 4 krásné tvarohové dorty s lesními plody z kavárny Cross café. Na hostině měl pak opravdu úspěch a dort se stal tak úžasnou pomyslnou třešničkou na dortu po celém obědě.
    Po obědě začala volná zábava a oba s Tondou jsme byli zralí na to si někam zalézt a dospat všechny ty dny, co jsme strávili přípravami, stresem a nervozitou z toho jak to všechno dopadne. Dopadlo to skvěle a z nás to všechno spadlo a naše oči vážily tak 200 kilo. Kolem čtvrté hodiny začali přicházet kamarádi a to teprve začala zábava. Musím říct, že takhle jsem je trsat ještě neviděla a stehna z tancování jsem cítila ještě 3 dny poté. Zbytek večera utekl strašně rychle a nestihli jsme udělat spoustu věcí, ale bylo to moc krásný, radostný a prostě skvělý. Hosté začali postupně odcházet a najednou jsme tam zůstali v 5 – já, manžel, Matěj s Markétkou a můj bratranec Vašek. Domů po úžasném dni jsme odcházeli ve 4 ráno a pak už nás čekala jen svatební noc :-).

    Několik dalších poznatků:
    • Maminka mi druhý den říkala, že nejlepší byla při obřadu ta cirkulárka. Ani já ani Tonda jsme o žádné nevěděli. Když jsem si následně pouštěla video, tak opravdu nechápu, že jsme ji neslyšeli :-D bylo to jako by nám řezali přímo u ucha :-D prostě jsme tam byli jenom pro sebe a tohle naše mysl úplně vytěsnila.
    • Po obřadě jsem se s každým vítala a povídala si a fotila se, že jsem úplně zapomněla, že je potřeba všechno sklidit a vrátit do původního stavu. Naštěstí jsme tam měli moc hodné skřítky, kteří to bez mrknutí oka a bez mého povšimnutí udělali za nás. Fakt moc děkujeme!
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
sssarulka
Šárka Tonda
Registrace: prosinec 2015
Příspěvků: 6
Inzerátů: 0
Přátelé: 0
Po svatbě
7 3 6 dní
Po svatbě