Začalo to v lednu roku 1999, to jsme spolu odjeli na hory jako kolegové z práce a už jsme spolu zůstali. Od začátku mi drahá polovička tvrdila, že když se jednou bude ženit, tak to bude 29.2.nejlépe "ve středu", a to se taky stalo, ale byl…

Začalo to v lednu roku 1999, to jsme spolu odjeli na hory jako kolegové z práce a už jsme spolu zůstali. Od začátku mi drahá polovička tvrdila, že když se jednou bude ženit, tak to bude 29.2.nejlépe "ve středu", a to se taky stalo, ale byl to pátek. V roce 2004 jsme to nezvládli, přestavujeme si sami bydlení, takže penízky bylo kam dávat. U nás oficiální žádáni o ruku neproběhlo, ale bylo to také zajímavé. Jednoho dne v září roku 2007 jsem přišla z práce domů a povídám miláčkovi "víš, že je příští rok přestupní" a jeho odpověď byla, "tak si začni vybírat šaty". Takže žádný prstýnek ani kytka, ale po 8,5 letech vztahu a 6 společných letech bydlení a budování našeho hnízdečka jsem to ani nečekala. Mým rodičům se to oznámilo jen tak mezi řečí na firemní oslavě. Jenom jsme jim řekli, ať si na 29.2. nic neplánují a aby si vzali dovolenou, že se budeme brát. První věta maminky byla, "to budeš muset mít kožíšek" a měla pravdu, ale místo kožíšku jsem měla růžovou perelínu. Rodičum mého nastávajícího jsme to řekli až později. Šaty jsem zamlouvala už v listopadu, kapelu v prosinci, restauraci v listopadu, oznámení jsme zařizovali až v lednu (hodně na poslední chvíli), ale to co jsme chtěli (modré) už něvyráběli,a pak jsme narazila také na cenu (některé je opravdu dost drahé). Miláčkovi jsme koupili oblek u Blažka. Prstýnky jsme si nechali udělat na zakázku u Darinky a pana Jiřího. Kytici jsme si vybírala sama tak, aby se mi hodila k šatům. Bylo super, že salon a květinka jsou rodinný podnik, takže nebyl problém se domluvit na konkrétní kytici. Dostala jsme od nich slevu 20% na svojí kytici, což bylo milé.