Partnerství

Ahoj holky,

dostala jsem od kamarádky super knížku od Zdeňky Jordánové, která se jmenuje Muž nebo žena? Myslím, že bychom si ji všechny, jako budoucí manželky, měly přečíst. Některé to možná neosloví, některé se jen zasmějí a já jsem si urovnala v hlavě plno věcí :-) Je tam hodně zajímavá kapitola o manželství, bohužel přepsat ji by bylo asi na hodně dlouho :-) A jak si tak brouzdám internetem, tak jsem narazila na jinou kapitolu, která se týkala rozdělení rolí v partnerství. Tak jsem si řekla, že Vám ji sem zkopíruji..

Nejsem žádný reklamní agent na knihy, ale snad i Admini uznají, že tohle téma se dotýká toho, co nás přivedlo ke svatbě, a co nás čeká i po ní - věčné otázky okolo vztahu mužů a žen :-) Kniha není kuchařka na spokojené manželství, sama autorka je rozvedená, ale poučit se a jít dál je fajn postup, aspoň podle mě. Vemte tento článek jako malé odlehčení všech svatebních starostí a přeji fajn počtení :-) 

Zdeňka Jordánová - Partnerství

Ale opravdové. Co to ale vlastně je? Sedí proti mně roztomilá blondýnka. Je vážně milá a pěkná žena. Má ale nějaké gynekologické problémy a nejen to. Má o sobě velké pochybnosti, ač na to vůbec nevypadá. „Jsem nějaká divná“, začíná rozhovor. Překvapeně na ni hledím. „Všechno je špatně! Vážně!“, přesvědčuje mě. Tváří se tak přesvědčivě, že to vážně vypadá, že si to myslí…

Jenže. Já si nemyslím, že si to myslí. A ona to dobře ví. „Takže, co je vlastně u vás špatně?“ ptám se. „No, všechno, prostě všechno…“, opakuje teatrálně. „Vážně všechno“, dodává již mírně. Zkoumavě na ni hledím. Ach bože, jak tohle já znám. Dělávala jsem to mému tátovi, když jsem nerozuměla matice. Propadala jsem totální panice a ve stavu maximální navztekanosti a bezmocnosti jsem šla za ním. Třeba ve chvíli, kdy táta soustředěně sledoval večerní zprávy v televizi. Postavila jsem se před něho a sdělila jsem mu: „Tati, já nerozumím matice“. Táta sledoval zprávy a jen tak bokem se mě zeptal: „No, a čemu nerozumíš?“ Zuřila jsem. Prostě mě to vytáčelo. A ještě ta otázka. „No, prostě všemu, všemu, tati…, všemu nerozumím!!!“ Tohle ale zase vytáčelo tátu. Přestal sledovat zprávy. Otočil se na mě: „Tak počkej, tohle je přeci blbost. Snad víš, co probíráte a co ti není jasné? Nebo snad ne?“ tázal se již podrážděně. „Nerozumím prostě ničemu“, kvičela jsem a byla z toho většinou pěkná mela. Jenže táta se vždycky chytil. Nakonec jsme vytáhli  učebnice, sešity, papíry a tužky a bylo. Do půlnoci bylo co dělat. A táta vysvětloval a vysvětloval a já jsem to nakonec „milostivě“ pochopila.

Dnes vím, že to byla daň, kterou jsem si vybírala za všechny ty hodiny, které trávil u televizních zpráv a se mnou se nebavil. Za všechen ten čas, kdy jsem si myslela, že se mohl zabývat se mnou a nedělal to. Jakési zúčtování. Vydrželo mi to celé gymnázium a pak už jsem toho nechala. Není to zrovna ten nejlepší způsob jak se učit…

Tak jsem se znovu vrátila ke svým otázkám. Mladá dáma přestala „šaškovat“ a potvrdila mi skutečně to, co jsem tušila. Vlastně se jí totiž její život líbil. Dělala to, co chtěla. Pracovala v jedné zahraniční firmě, měla prima práci i prima postavení. Vydělávala docela dobré peníze. Uměla několik cizích jazyků, jezdila často do ciziny a také měla manžela. Z jejího výrazu a tónu hlasu, když o něm mluvila, jsem vyrozuměla, že je vážně spokojená.

Jenže. Z nějakého důvodu měla dojem, že by ale být neměla. Největší problém byl její vztah. A hlavně „sféry vlivu“ obou partnerů. Ona totiž chodila do práce, vydělávala dost peněz, ale chodila někdy pozdě domů a bývala často mimo domov. Její manžel sice také chodil do práce, dělal, co ho bavilo, ale nejvíce ze všeho ho bavilo starat se o jejich společný domov. Nakupoval, vařil a chystal vše potřebné pro jejich příjemné domácí prostředí. Bavilo ho to a rád se o všechno staral. Vlastně jim to oběma vyhovovalo. Pravda rozdělili si činnosti trochu netradičně, ale pro ně příjemně. Měli s tím ale problém…

Ona milá, krásná a úspěšná blondýnka o sobě říkala, že je CHLAP. Zpočátku jsem nechápala, ale vysvětlila mi, že to je přeci jasné, že mají s manželem obrácené role, že ona dělá chlapa a její manžel ženskou. A to bylo právě zdrojem jejich problémů… Co je to vlastně za nesmysl? Jak může tahle úžasná a milá žena být za chlapa a její manžel za ženskou? Co to ve skutečnosti znamená?

SVĚT ROLÍ!!! Svět, který určuje, co má dělat „správná“ žena a co má dělat „správný“ muž. Jak se má správná žena chovat a čím se má zabývat. Jak se má chovat správný muž a čím se má zabývat.  Svět, který jsme si vytvořili jako náhražku skutečného světa, ve kterém chceme žít… Svět, který nám určuje pravidla hry, pomáhá nám zařadit se, ale zároveň potlačuje veškerou tvořivost. Když prostě nevíte, jak to chcete, tak ve světě „tak se to dělá“, či „tak to má být“ si najdete příslušný vzor a ovečky hajdy do řady.

A ženy, ty se prostě starají o domácnost…, když ne, jsou divné. A muži, ti se zase nestarají o domácnost, a když ano, tak jsou také divní. Je to předem dané a nic s tím neuděláte a tak se tento jinak velmi spokojený pár zařadil do kategorie „divných“ a „nenormálních“. Co s tím? Ona je chlap a on je ženská… S tím se špatně žije. Tak jsme si to vysvětlili. Role jsou pro ty, kteří potřebují určit náplň práce, protože svoji vlastní nemají. Role jsou náhradním návodem pro ty, kteří návody hledají. Role jsou náhražkou volby a náhradním programem, pokud náš vlastní program pokulhává.

Ale vraťme se k našemu „nenormálnímu“ páru. Co je neobvyklé, nemusí nutně být nenormální. Do partnerství vstupujeme proto, že nám to samozřejmě něco musí přinášet. Partnerství je spolupráce a ta jako taková musí být pro oba partnery výhodná… A pokud je, tak v čem je problém?

Možná, že si ale řeknete, že přece ani tyhle role nevznikly jen tak. „Vytvořily“ se na základě obvyklého chování mužů a žen, pro většinu lidí obecně platného. Většina mužů a většina žen se přece takhle chová. Možná ano, možná ne… Zastávám názor, že nade vším je postavena VOLBA. Pokud si partneři zvolí tuto variantu spolupráce a pro potenciál páru je to v té chvíli výhodné a efektivní, proč ne? Konečným měřítkem je přeci naše známá rovnováha. Možná, že bych se trochu podivila, kdyby se partneři dohodli, myslím tím samozřejmě muže a ženu, že třeba ona bude chodit v kalhotách a on zase výhradně v sukni. Nebo třeba, že děti bude rodit on a ona bude lovit mamuta. Možná, že s tím by byl trochu problém. Ale vařit? Nakupovat? Vydělávat peníze? Žehlit a uklízet? Vždyť to jsou přeci činnosti, kterým se musejí věnovat všichni, ať muži nebo ženy, pokud chtějí žít. Jen na nich záleží, jak se dohodnou. Pokud by žil každý sám, musel by se těmto aktivitám věnovat také.

Takže v partnerství dělá ten to a druhý zase ono. Co to „to“ a „ono“ ale je? Jak rozdělit činnosti pro pár výhodně? Myslím, že efektivní je, aby určitou činnost vykonával vždy ten, který je pro danou činnost za daných podmínek prostě lepší!!! Ale neznamená to, že třeba rajskou už bude navždy vařit on, protože jí vaří lepší. Třeba ona se ji chce také naučit… Zkrátka máme volbu!!! Opravdové partnerství. Jen vy určujete, co to vlastně je…